Nejmenší kino na světě

Není to žádná bomba, v podstatě se jedná o docela klišovitý příběh o dědictví ( staré kino ), jehož se noví majitelé,manželský pár, chtějí zbavit. Jejich "Kino Bijou", chce koupit ředitel kina Grand, aby tam mohl postavit parkoviště pro návštěvníky svého kina. Nabízí ovšem velmi málo, a tak ho pár musí přesvědčit o tom, že v zchátralém kině chtějí znovu promítat. Film je ale prodchnut velmi příjemnou, sentimentální atmosférou a několika vtipnými momenty. (23.12.2006)

Virginia McKenna a Bill Travers, stejný manželský a herecký pár, který o pár let později podlehl volání divočiny a ocitl se obklíčen slony, zdědí provinční kino Bijou. Ochota zesnulého majitele vpouštět diváky do sálu za naturálie přivedla Bijou na buben. Tři staří zaměstnanci, kteří v něm žijí jako podivní brouci pod plochým kamenem, se nesmí dozvědět, že noví majitelé chtějí jejich druhý domov prodat konkurenci... Začátek mi připadal jako slabší variace na český film Hotel Modrá hvězda a byl jsem docela překvapen tím, o kolik starším dojmem film z roku 1957 působí. Ale zvyknout si na to bylo otázkou minut a nakonec si myslím, že mu ta antikvární patina dokonce velmi svědčí. Pokladní Margaret Rutherford, promítač-alkoholik Peter Sellers a uvaděč Bernard Miles úspěšně budí dojem, že se v tom promítacím domě hrůzy hemží už desítky let a všichni do jednoho jsou skvělí. Levná, ale s láskou napsaná, natočená i zahraná nostalgická komedie. 80% (25.09.2010)

Otřesně zničený svůdný námět. Příležitost k proměně hlavních hrdinů, k jejich prohlédnutí šedým návykem nezáviděníhodných zkušeností, spojeným s důvěrnějším kontaktem s celuloidovým světem, o němž víme jen to, co Nikolaj Stankovič, tj. že celý shoří, byla promarněna s ohledem na zachování nechutného maloměšťáckého pohodlí, korunovaného naivní orientalistickou vizí hmotné Arkádie v dosažení kóty Samarkand. Smyslem života je adekvátně zpeněžit dědictví a realizovat své já. Nejmenší možná, nejbanálnější určitě. Televizní obrazivost zbavující film "filmovosti" jen korunuje tu celkovou bídu, jejíž pointa znevažuje vše dosud (z filmu) sdílené natolik, že zůstane jen pocit studu za promarněné setkání. (21.03.2015)

Tahle britská komedie "pro pamětníky" zavede s patřičným nadhledem diváka do doby, kdy kino podniky začaly prožívat krizi v souvislosti s rozšířením konkurenta v podobě televizního média. Konverzační veselohra se zápletkou dědictví (spočátku tak trochu podobnou dvěm Hotelům Modrá hvězda) postupně s přemístněním dění do kina Bijou dobře navrstvuje na sebe i groteskní humor či doslova vizuální gagy. To zejména v hodně rozverných reakcí přítomných diváků na více či méně nepovedené promítání. Ničím to nevyčnívá, připomíná kinematografii minimálně o jednu dekádu starší, ale přesto je to celé hodně roztomilá a příjemná záležitost. Ve své délce naštěstí nijak přepálená... 70%(# Challenge Tour – 52 roků filmu za 52 týdnů) (21.08.2019)

„Na konci prvního týdne, ač to bylo neuvěřitelné, jsme měli čistý zisk!“ – „No a kolik?“ – „1 libra, 17 šilinků, 6 pencí a…1 kuře, 2 kotlety, sádlo a plechovka kakaa.“ Pohodové, úsměvné, naivní, sentimentální a kouzelné dílko. Oslavující všechna ta stará dobrá kina, jejich atmosféru a věrné zaměstnance. Přišívání záplaty na plátno, „realistické“ prvky projekce jako průjezd vlaku, poušť (a správné načasování občerstvení) člověka rozesmějí, promítání němých filmů za doprovodu klavíru zase skoro dojme. A i po herecké stránce je radost se dívat (Peter Sellers sice přijal úlohu vedlejší postavy, přesto v ní velmi pobaví). Konec s Tomem, který „napravuje“ svoji předchozí chybu, je trochu slabší, ale celkovému dojmu nijak zvlášť neubírá, vidím to na slušné 4*. „Váš strýc zesnul v nádražní restauraci...“ – „V hospodě?“ – „Je to smutné, opravdu. Simon byl šampiónem v pití piva. Udělal devět černých na jeden zátah.“ – „Devět?“ – „Ten večer se s ním někdo vsadil. Neměl to dělat...v 77 letech.“ (25.08.2014)