Slečinky z Rochefortu

Demyho oslava života v jazzovém rytmu neponechává veškerý tanec na hercích. Tančí také kamera. Její stoupání, klesání a kroužení je částečně motivováno pohyby postav a částečně jde o muzikální exces. K prolnutí obou přístupů dochází hned v jednom z dlouhých úvodních záběrů, kdy kamera za využití postav coby záchytných bodů vpluje do místnosti, kde probíhá hodina baletu. ___ Demy na jedné straně vytěžuje rezervoár klasických hollywoodských muzikálů (citace z On the Town nebo Gentlemen Prefer Blondes, obsazení Kellyho), na straně druhé pastelovou idylu muzikálového světa narušuje nenápadným zrazováním žánrových konvencí. Netančí se vždy v přísně symetrických liniích a ve frontálně komponovaných záběrech. Demy dlouho nevydrží u jednoho úhlu, neustále nás upozorňuje na trojdimenzionalitu prostoru, a pro tanečníky není závazné respektování středu záběru. Obsesivní berkeleyovská symetričnost je zrcadlovým tancem blíženců naopak parodována. Celý příběh je ostatně vystavěn na zdvojování a párování (postav, barev, hudebních motivů). Hledají se protiklady, které by se přitahovaly. ___ Podstatná část filmu se oproti hollywoodské zvyklosti natáčela v reálech, díky čemu je například mizanscéna ve scénách z prosklené kavárny, kterou Demy využívá na způsob refrénu k rytmizaci vyprávění, velmi živá. Postavy zas harmonický svět sem tam nabourají replikou typu „Byl to hajzl“ nebo „(…)takže s vámi chceme spát“ a prostřednictvím novin do Rochefortu párkrát proniknou i dost ohavné zločiny (obětí jednoho z nich měla být žena s uměleckým jménem Lola, což je zřejmý odkaz k Demyho debutovému snímku). Mezi řádky je takto sebereflexivně přiznáváno, že lehkost podání pouze odvádí pozornost od závažných věcí, že jde o únik, a že si toho tvůrci jsou dobře vědomi. Balancování mezi stylizovaným a autentickým prostředí posiluje dojem, že fantazie a realita nemusí být oddělené. Mohou koexistovat. ___ Je na postavách, kdy se rozhodnou vtančit do říše snů. Nejuměleji působí muzikální čísla, ve kterých se – po vzoru raných, vaudevillových muzikálů – tančí na pódiích k tomu určených. Svoboda rozhodnutí se vytrácí, neboť nic jiného než zpívat a tančit se ve vymezeném prostoru dělat nedá. ___ Přes využívání zcizovacích efektů, které je mnohem méně lopotné než v některých filmech novovlnových režisérů, jsou Slečinky z Rochefortu zejména dvouhodinovým romantickým zasněním (zkrácení by neuškodilo). Demy nás zve do města, v němž se hyperrealistické barvy realistického prostředí přizpůsobují náladě postav, v němž nikdo nemá nikdy po ruce nebezpečnější nástroj než hudební, v němž se každý pohyb může lehce proměnit v tanec, a pro jehož obyvatele neexistuje (traumatizující) kolektivní paměť, ale pouze (rozradostňující) kolektivní píseň. Píseň, jež překlene rozdíly generační, genderové i povahové. Je to naivní. Ale povznášející. 75% (23.07.2013)

Neskutečně pozitivní film, který vás doslova rozzáří svým veselým přístupem, krásnými písněmi výborným zpěvem a výtečnými hereckými výkony. Je příjemné vedle sebe vidět krásnou, úchvatnou a pořád tak mladou Catherine Deneuve, a už staršího, ale pořád skvěle tančícího Gena Kellyho. Na tomhle filmu není nic ošklivé. (13.06.2015)

Nápověda, kdo všechno se mohl inspirovat Sedmikráskami, ale třeba i odkud čerpají Rebelové. Zde v dobovým designem prosyceném pojetí s přídavkem v Evropě dnes - a za oceánem už tehdy dávno - překonaných tanečních čísel (nejlepší asi Deneuvová, hoši /Jules a Jim/ pak nejen v tanci topornější), se zdůrazněním statusového významu motorového člunu. (30.03.2015)

Muzikál, který nijak nezakrývá svou kýčovitou nálož ani předvídatelnost příběhu opírajícího se o nejzaběhlejší klišé, ale přesto působí i na svůj věk stále svěže. Velkou roli hraje luxusní obsazení (Dorléacová dle mě trochu zastiňuje svoji slavnější sestru a opravdu zamrzí její předčasná smrt ve stejném roce), chytlavé písně, rozmáchlá choreografie a šarm ospalého městečka, kde se skoro zdá, že se všichni znají, ale přesto se po celý děj protagonisté, kteří by se měli setkat k uzoufání míjejí a ty co by se měli setkat s jednou ze sester jako na potvoru narazí na druhou, čímž je tématika dvojčat originálně využita. Film z něhož opravdu dýchá uvolněnost šedesátých let promíchaná s rozotidivnými vůněmi sladké Francie. (03.01.2011)

Slečinky je ten typ žánrového filmu, pri ktorom si uvedomujeme, že pokiaľ by sa jeho dej presne takto odohrával v inom, vážnejšom žánri, jednalo by sa o tuctový gýč. Lenže ako muzikál to funguje a priam si predvídateľnosť a divákovo potešenie z happy endu vyžaduje. Texty piesní sa vo francúzštine krásne rýmujú, čo je dosť zvláštne sledovať s doslovnými titulkami, ktoré túto výsadu samozrejme nemajú. Stále je to ale omnoho lepšie, ako sa pokúšať o dabing, ktorý by celý film zabil. No a ako dobre vieme, francúzi nežijú ničím iným, ako celodenným snením o láske a Slečinky sú oslavou tohoto ich pozitívneho prístupu k životu. Prečo ale musí mať komediálny muzikál až dve hodiny, mi je trochu vzhľadom k zámernej jednoduchosti diela miernou záhadou. Človek sa potom bude k filmu v budúcnosti vracať ťažšie. (21.10.2013)