S Rozárkou

"Sojka, kde si? Tu som..." Po vizuální stránce je to docela pastva pro oči. A hudební kulisa  od mistra Fišera nemá též chybu. Po většinu času je romanticky jímavá (nejhezčí při sólu na foukací harmoniku), jindy úžasně hravá, aby pak klidně z čista jasna přešla do temné polohy. Prostě typický Fišer... A když se k tomu přidá velmi uvěřitelné herectví líbezné Elišky Balzerové v titulní roli duševně postižené dívky, měl jsem místy chuť dát tomuto televiznímu snímku i plný počet hvězdiček. Jen mi tam chyběl nějaký bližší vhled do Rozarčina jitra, aby člověk porozuměl tomu závěru. (04.06.2022)

"Sojka, kde si?" Obrazová báseň, v níž je příběh sourozenců odvyprávěn mnoha způsoby. Převládá lyričnost, kterou citlivě doprovází hudba mága Luboše Fišera. Zajímavě užitý symbol klauna - pasáž, kdy líčí Rozárku a následně jí smývají "masku", patří k těm oddechovějším v příběhu, ale podobně jako další scény vyvolává reflexi. Věrně zachycené venkovské prostředí, čas dusného léta, který vystupuje ze záběrů kamery mi připomněl Hrubínovu Romanci pro křídlovku. Debutující Eliška Havránková (Balzerová) si za ztvárnění Elišky zaslouží respekt a obdiv. Co by asi dělala Rozárka, kdyby měla křídla? (28.02.2010)

Tady jsem se naučil, že jiřiny se slovensky řeknou georgíny, i když to samozřejmě dává smysl. Jinak étericko snová záležitost, pěkně nasnímaná a s dobrou hudbou. Eliška Havránková je tu někdy k nepoznání, jindy ale používá výrazové prostředky, díky nimž je i po půlstoletí přední osobností českého filmu. To soudruzi z bratislavské televize při výběru na brněnské JAMU dobře odhadli, kdo je talent. (21.03.2019)

Nádherné poetické zpracování tklivého tématu, které místo psychologické sondy do vztahu samotářského muže ke své mentálně nevyspělé sestře nabízí působivé poetické obrazy plné nespoutanosti, touhy po lidské pospolitosti a s nádechem čehosi podstatného, co člověk v moderní společnosti již ztratil. Jen díky dětsky citlivé a vnímavé Rozárce (Balzerová jak ji neznáme) to může její bratr ještě na pár okamžiků spatřit, než ho přemůže únava ze silného pouta, které si k němu dívka vytvoří. V posledním záběru je opět plně připoután ke světu bez tajemství a prožitku. Horňák navazuje na nejlepší tradici českého a slovenského lyrismu a vytváří působivý svazek člověka s přírodou, jenž každou chvíli odlehčuje nápady hodnými Jakubiska či uvolněnosti Sladkých her minulého léta. Překvapivě netelevizní kamera a nadpozemská hudba Luboše Fišera, jenž pozvedá film na další úroveň jsou příslibem hlubokého zážitku. Ten ovšem trochu ruší mírná snaha o samoúčelnost a formální výstřelky, jež nemají nic společného s bezprostředním účinkem nenarušovaných scén. (23.12.2010)

Filmová báseň. Fascinujúce spárenie možností formálnych filmových prostriedkov v rámci televízie s lyrickými prvkami danými Šikulovou predlohou. Lyrizácia filmového jazyka v tradícii a duchu zlatého československého obdobia "šesťdesiatok" je v plnej stopáži použitá aj tu, v televíznom mikroklenote datujúcom svoj vznik do roku 1970. Scenáristický, režijný, herecký, hudobný... orgazmus. Televízna mágia. 85% (16.06.2011)