Zvedá se vítr

Zvedavost na film, kterej v Cannes tak nehorazne natrhnul Babel, je nepochybne prirozena. A musim rict, ze Irsko je v nem krasne zeleny, Cilian Murphy perfektni a ze tenhle snimek musej v jeho rodny zemi zboznovat. Pro me byl ale az prilis malo atraktivne zpracovanej, prilis urecnenej, hodne emocionalni, ale presto neuveritelne chladnej (snad kvuli navozeni dojmu dokumentarni nestrannosti), pribehove zvlastne zkratkovitej a uspechanej, rozrtristenej... a hlavne az prilis okate proirsky zaujatej. Nerikam, ze by se tam Britove chovali nejak v rukavickach, ale tohle mi prijde trochu prehnany. Proste prumer a slabsi Michael Collins. A to neni pro Cannes moc dobra vizitka - politicka objednavka by tam nemela mit misto. 3, 3 a 1/2 ale mozna jen vinou skrytyho ovlivneni uznavanym festivalem. (23.09.2007)

Čakal som kanonádu plných počtov, presa len spomienky na utláčateľov majú čerstvé aj naše dva národy. Ale asi nás problémy s bojom o nezávislosť iných krajín zaujímajú menej, nehovoriac o Írsku. Zdvíha sa vietor má zopár veľmi silných momentov, rozumej vidíme utláčanie a mučenie nevinných civilistov a vzbúrencov (aj ženy) okupantmi a tak nám neostáva nič iné, ako O´Donovanovi a spol. držať palce. Mám rešpekt pred Írmi a Britmi, že dnes nie je na verejnosti ich nenávisť cítiť, že ich spoločné futbalové zápasy nekončia hromadnými bitkami a že sa dokážu nad minulosťou povzniesť. Možno by som to ako insider vnímal inak, ale aj v tom vidím posolstvo Loachovho filmu. Poučiť sa z minulosti a žiť prítomnosťou. Neviem, či bol film odpremietaný aj na nejakom britskom festivale, ale reakcie tamojšieho publika by ma veľmi zaujímali. (07.07.2015)

Trošku to idealizuje IRA-many, myslím. A vyhýbá se to ostřejšímu pohledu směrem, který pro Británii představoval největší problém. Britský Parlament si s otázkou Home Rule pro Irsko lámal hlavu dobrých padesát let ne proto, že by ji zásadně odmítal, nýbrž protože irská společnost samotná byla ve věci nepřekonatelně nejednotná a vyhovět prosté většině naráželo na odpor významné menšiny. Však film v závěru ukazuje, že jakmile se přijal jakýsi kompromis, Irové se začali prát mezi sebou. A pokračovalo to po celé 20. století. --- Tahle filmová historie realitu poněkud zjednodušuje, a proto ji nehodnotím příliš vysoko. Rovněž po umělecké stránce jsem nic zvláštního neviděl. (03.09.2015)

...zvláště ten severní je krutý. Ovane nás i bez hnutí - syrovostí, strachem, ale rovnou hrdostí. Odpusť. Jednou snad pochopíš...Nemohu vystoupit z revoluční vřavy, vybočit z vlastní řady, dopustit se zrady. Láska má tě bude chránit, medailonek na popravišti svírám ve svých dlaních. Memento vlasti, dobrodiní oddanosti, symbolem spravedlnosti, do budoucnosti. Naše láska kráčela torzy, prosvětlila krajinu lidských spálenišť. Melancholické milostné jiskření - na okamžik nás odvedlo z reality do růžové zahrady. Cillian Murphy bojuje za ideály, čest, svobodu, rovnost zelených luk, svahů a strání. Miluje - něžně, komorně, skromně, vrchovatě. Stačí pár slov a podléháte. V jeho blankytně modrých očích se v jako romantické laguně s radostí topíte. (29.08.2015)

Povětšinou planě patetický film, který vyhrál letošní Zlatou palmu v Cannes (zřejmě pod vlivem vnucených asociací s nynější situací v Iráku). V mnoha okamžicích (mučení zajatých „vojáků“ rodící se IRA, nájezd britských vojáků na rodný dům obou bratrů,) je Vítr v ječmeni skoro agresivně brutálním a „tělesným“ filmem, v němž kamera v rozhodujícím okamžiku nerada uhýbá, protože divák musí všechno prožít společně s hrdiny. Pro domácí publikum bezesporu důležitému filmu dodává režisér Ken Loach, na apelativně humanistickém půdorysu, záměrně nadnárodní platnost. Když však v druhé polovině přejde k téměř komunistickým finesám, jeví se to už trochu přehnaně a hlavně křečovitě. Když se k tomu přidá únavně pozvolné tempo vyprávění a přemíra banálně nadnesených dialogů (které navíc většinou opakují to, co už stejně víme), najednou si uvědomíte, že vás tak naléhavé téma vlastně vůbec neoslovuje. Rádi už byste z vydýchaného kina vypadli někam na pivo. Natočit o téhle smutné kapitole irsko-britských dějin film, je určitě chvályhodné, ale Ken Loach o tom ten svůj měl natočit trochu jinak. Silné téma vás takhle může především silně odpuzovat. A to je škoda. (05.09.2006)