Urideului haenbokhan sigan

Pozn. Byl jsem upozorněn, že možná prozrazuju víc než bych měl. S čím nemůžu úplně souhlasit. To, co jsem napsal je jasné každému, kdo viděl prvních deset minut filmu, pokud náhodou viděl upoutávku, tak je mu toho jasného mnohem víc. Ale dobrá, kdo chce být maximálně překvapen, ať si to přečte až po shlédnutí, kdo chce trochu vědět, do čeho jde, může už teď. Dle mého názoru mu to zážitek nezkazí, ale ať si to zváží:) Hodně silný zážitek, který ve mě zůstane asi ještě hodně dlouho. Film jsem viděl na Štědrý den a svou depresivní atmosférou, přesně opačnou současnému všeobecném veselí mě úplně převálcoval. Film natočený podle slavného románu vypráví příběh chlapce odsouzeného na smrt a dívky, která se již několikrát pokusila o sebevraždu. Dívka na přání své tety jeptišky navštíví chlapce ve vězení a postupně si začínají být blízcí. Celý film zachycuje jen velmi krátké časové období a odehrává se většinou jenom v jedné místnosti, kde si hlavní hrdinové povídají. V dvou velkých flešbecích se dozvíme, za co je on ve vězení a proč se ona pokusila o sobevraždu a proč tolik nesnáší svou matku. I díky své nevelkoleposti ve stavbě příběhu a jednání postav na mě ten příběh působil maximálně reálně a o to víc mě zasáhl. Tísnivou atmosféru nevyhnutelného konce, ale zároveň plnou naděje ze vznikajícího vzájemného porozumnění umocňuje nejen nádherný soundtrack, ale i stylizace jednotlivých scén. Neustále buď sněží, nebo prší, vše je zabaleno do světlých barev s kterými kontrastuje barevné ladění flešbeků. Velkou pochvalu si rozhodně zaslouží oba hlavní představitelé, nádherná Lee Na-yeong a přesvědčivý Kang Dong-won. Nečekejte rozvernou romantiku typu My sassy girl, tady se asi mockrát smát nebudete, mnohem častěji na vás padne splín. Navíc film obsahuje několik nezapomenutelných scén, ať už se jedná oba flešbeky, celý závěr či setkání vraha s matkou oběti. Bez mučení se přiznám, že závěr jsem napoprvé probrečel jako malé dítě a na podruhé to nebylo o moc lepší. (27.12.2006)

Když vražda, tak trojnásbná, když znásilnnění, tak v patnácti, příbuzným a ženatým s dítětem, když hádky s matkou, tak až do fyzického zhroucení... Zkrátka je toho moc. Tolik, že už to nepůsobí, alespoň na mne. Film, který si umanul, že mne za každou cenu citově zvalchuje, přestal někde v polovině působit, protože podvědomí člověku říká, že takhle život neběží, a tudíž se tomu nedá věřit. Škoda - profesně je to hezky udělané. (30.12.2011)

Citlivě natočený příběh o tíze minulosti, křivdě, vině a odpuštění, jehož značná část se odehrává ve vězeňské hovorně, nad kterou se vznáší stín blížící se popravy.Vzhledem ke svému ústřednímu tématu se film zdá být jakousi korejskou variací na výtečný americký snímek "Mrtvý muž přichází". Oba představují implicitní obžalobu trestu smrti, oba zdůrazňují smíření - s Bohem, lidmi a pravdou o sobě. Zde však nejde tolik o zločin na straně odsouzeného a o jeho popírání či uznání, ale o celou spirálu různých zranění, ať už zakoušených nebo působených, u obou ústředních postav. On odsouzený za vraždu, ona po několika pokusech o sebevraždu, oba na vlastních životech poznali, jak zlo plodí zlo a jak těžké je dostat se ze začarovaného kruhu ven. Píšu, že film je citlivě natočený - to především proto, že nepodmíněná, ničím nezasloužená láska, která hrdinům ukazuje cestu k vysvobození z prokletého koloběhu odplaty, tu působí skrytě, ne skrze velká slova a patetická gesta. Stačilo trochu přitlačit na pilu a ze snímku mohl být lacině evangelizační kýč. K tomu však naštěstí nedošlo. Metanoia je tu pomalá, tichá a věrohodná (19.07.2009)

Dva životní ztroskotanci se potkají na na velmi smutném místě (mimochodem korejské vězení vypadá jako skromnější hotelový pokoj). On čeká na smrt a ona se o smrt stále pokouší a to sblíží dva lidi, kteří se na samém začátku viděli téměř s odporem. Pomalu plynoucí, zajímavý příběh, který mě přes velmi silné téma nepřesvědčil o plném hodnocení, ale i tak je velmi dobrý. (05.01.2007)

Ty vodopády prožitků, jež uvěznily během sledování tohoto křehkého drahokamu vaši mysl do bolestných, přitom nádherných a nadnášejících okovů, snad ani nejde slovy vylíčit... Však to zkuste po filmu, při němž jste se cítili zároveň šťastní jako blechy a proviněni, slzy zkrápěly vaše tváře u zdánlivě banálních situací, hladina vašeho soucitu s hrdiny stoupala s ubíhajícím dějem strmě vzhůru, vzájemné pouto se stávalo silnějším a silnějším... Ach, nejde to... prostě to nejde. Mírou katarze a dojetí při závěrečných titulcích neskutečný film také přinutí člověka zamyslet se nad humánností a ospravedlnění onoho krutého úkonu, jenž má taková vnitřně krásná a civilizovaná země, jakou Jižní Korea bezesporu je, doposud zakotven ve svém zákoníku. 10/10 (10.01.2007)