Hrdinové a zbabělci

Po zhlédnutí snímku mohu konstatovat, že politici jsou svině myslící pouze na sebe, novináři těsně před důchodem by najednou chtěli informovat pravdivě a mladí různobarevní lidé se rozhodnou velká slova o snobismu proměnit v činy (idealistů jsou plné hřbitovy). Je na tom něco překvapivého? Není a to je hlavní problém snímku, který sliboval politické drama v režii Roberta Redforda. Místo toho jsme pouze svědky vykreslení portrétů politika, novinářky, politologa a několika studentů v době vlády "válečného prezidenta" George Dabljú Bushe. Nějak se z toho vytratily emoce a výsledný dojem je nečekaně vlažný. (13.04.2009)

I přes uvedené čtyři hvězdičky (spíš přesně tři a půl) mám s Redfordovým nejnovějším filmem několik výrazných problémů... Ten film má zatraceně chytrý syžet, respektive nápad, že uchopí současný problém prostřednictvím tří odlišných diskurzivních rámců, které nabídnou různá interpretační pole a zmnoží možnosti přístupů. Sledovat diskuze novinářky/politika, učitele/studenta-skeptika a učitele/studentů-těšitelů bylo vlastně strašně vzrušující a úplně jsem měl chuť se zapojit. Není nic zajímavějšího, než když je film obydlený samými chytrými postavami... Válečná linie zase obohacovala diskuzi o argumentační plochu, která by jinak v čistě "kancelářských" diskuzích chyběla. JENŽE ono to celé působí trochu zbytečně, když se centrálními tématy filmu stávají poměrně banální a průhledné problémy, nad kterými se každý novinář/politik/student nebo prostě zajímající se člověk dávno zamýšlel a asi se nedozví nic nového. Chytře vystavěný film nemá dostatečně silné argumenty k tomu, aby přinesl chytrým divákům stejné potěšení z diskuze, jaké prožívají (ne vždy) postavy filmu, protože sami už podobných diskuzí absolvovali řadu, i když možná ne v pozici mocného muže USA. (26.11.2007)

Tři jednoduché dialogy stačí Redfordovi k tomu, aby do nás 90 minut hustil více či méně pravdivé názory na politiku a život. Neříkám, že jsem mu to sežral, jenom říkám, že jsem se nestihl nudit a nadávat celou stopáž na vykonstruovanost. Kdyby nebylo patetických momentů jako zvážnění hudby při první zmíňce o jedenáctém září nebo zavěrečné "hrobové poetiky", mohl to být konečně přesvědčivý politický snímek. Takhle je to za rozporuplných 70%. (25.11.2007)

Jak lvové bijem o mříže... a pak si spořádaně sedneme zpátky a libujeme si nad svým hrdinstvím. To je ve zkratce můj dojem z války vedené v mrazu afghánských hor, v teple senátorské kanceláře i v bludišti vlastního svědomí. Robert Redford se rozhodl přispět se svou troškou do politicko-protiválečného mlýna a natočil konverzační drama, jemuž chvílemi docházejí slova a omílá fráze stejně nicneříkající jako projevy těch, které kritizuje. Ač má Redford dosud přitažlivosti a kouzla tolik, že by je USA mohly zařadit na seznam exportních surovin a zařídit tak, aby řada mužů už nikdy neslyšela nějakou milou větu typu "o tebe bych si ani neopřela kolo, kriple," nestačí to na vyvážení prázdnotou dunící filosofie jeho postavy. Druhá partie, rozehraná ambiciózním politikem a zkušenou novinářkou, je na tom lépe díky Cruisově senátorovi, v němž by se poznali mnozí čeští politici (být štíhlejší, vzhlednější, rétoricky obratnější a chytřejší - a oplývat darem sebereflexe), odrážejícím s kennedyovskou patkou a žraločím úsměvem ataky spíš unavené než zuřivé reportérky v podání Streepové, jež má svůj úkol ztížený díky neobjevné roli zcyničtělého profesionála v dilematu mezi svědomím a nutností platit nájem. Afghánská pasáž pouze přispívá ke zvýšení množství prvků v množině "viděno stokrát a lépe." Redfordova zkušenost a zručnost se sice nezapřou, povedené okamžiky jako prezidentská ne/kandidatura nebo okamžik, kdy se Cruisův antihrdina dozvídá zprávu o výsledku své nejnovější snahy zabodovat v očích národa, ať to stojí cokoli, jsou ale zakutány v moři vaty jako obzvlášť křehké zboží. Vzdor historické nepřesnosti se mi kontrast lev versus jehně zdá výstižný a přijatelný (navíc ušatý a hýkající symbol demokratické strany by mohl budit jiné asociace, než o jaké filmu patrně jde), navíc tato metafora může odkazovat i na známý výrok Alexandra Velikého: "Raději budu čelit armádě lvů vedených jehnětem než armádě jehňat vedených lvem" vzhledem k tomu, že nejznámějším makedonským rodákem se ohání i senátor Irving při vysvětlování, že válčení v Afghánistánu byla vždycky věc složitá. Naneštěstí veškerým snahám o shovívavost podkopává film židli, když sice kritizuje apatii a aroganci, ale jedním dechem se z nich usvědčuje sám, když ústy Streepové tvrdí, že 2. světová válka netrvala ani pět let. Jak pro koho, milí U.S. friends, jak pro koho... S jiným scénářem by trojjediný příběh hrdinství a zbabělosti možná fungoval dobře, v podání rozhněvaného starého muže (promiň, Roberte) se však toto gesto odporu vůči hloupým bílým límečkům mění v nehrdinské máchnutí do prázdna, které netrefí ani ty mříže a je korektně uhlazené tam, kde by mělo být nesmlouvavé, přeplněné klišé a slovy ve chvílích, kdy by mělo být originální a jednat, a patetické tam, kde by mělo být tiše výmluvné. Nezní už pomalu "politicko-protiválečné drama" jako "mlácení prázdné slámy" v hollywoodštině? (08.01.2008)

redford je veľmi vyspelý filmár, režisér, herec a dokzauje, že má aj očividne jasný a vyhranený názor, ktorý sa rozhodol prezentovať . . . a v skratke je to asi o tom, že AKÝKOĽVEK názor je lepší, ako ŽIADEN názor, že si musíme uvedomiť seba v historických súvislostiach a historické súvislosti okolo nás a zaujať postoj vo vzťahu voči nim, zároveň podáva krutú pravdu na to, že médiá robia politiku a politika robí dejiny a propaganda a agitácia sú na rovnakej ideologickej úrovni ako pred sto rokmi (posun nastal len v technológii); výborne slizký senátor Cruise, výborná Meryl Streep, ktorá tu prechádza na malej ploche dosť veľkou sebaočistou a dobrý Redford, ktorý si skrz Todda žehlí "zlyhanie" u Ariena a Ernesta, ktorí, mimochodom, úplne zle pochopili "hrdinstvo" ako také . . . Tento film, prosím, nepoduzujte ako "film", ale ako esej, nehľadajte dej alebo hlavného hrdinu, lebo nájdete len typy (tak v postavách, ako aj vm odelových situáciách), je to typický príklad filmu "á la thés", každopádne v rýchlo plynúcich 88 minútach celkom dynamicky plynúci i napriek faktu, že sa vkuse iba rozpráva; (11.02.2008)