Deset kánoí

Ten film by byl skvělý, kdyby by byl rovnou natočený jako aboridžinská legenda. Žádné vyprávění, žádná druhá dějová linie, protože ta tomu prostě ubírala na síle, atmosféře a hloubce, nemůžu si pomoct. Takhle z toho totiž nic silnějšího nemám, celé mi to přišlo zajímavé, ale díky tomuhle vedení jako by to celé prošumělo kolem mě a po zhlédnutí jsem si nedokázal říct nic jiného, než "ale jo, ušlo to". Přitom Rolfa de Heera docela můžu a ani tady nemůžu říct, že by mě zklamal - přece jenom, Aboridžinci jsou jeho snad nejoblíbenější téma - a ten film určitě má co říct o spoustě věcí, ale sám si ubližuje tím vypravěčem, který doslovně popisuje jasné už z obrazu a dialogů postav, o kterých vypráví. I přes krásnou přírodu a potenciálně zajímavý scénář nějak nemám potřebu to vidět znova a dávat tomu vyšší hodnocení, než tři hvězdy. A docela mě to mrzí, na tohle jsem byl hodně zvědavý. 3* (06.04.2023)

-Má zakrytýho pinďoura, asi ho má malýho....cizinec s malým pinďourem je nebezpečný.- Příběh v příběhu. Domorodci si vyrobí kánoe a vydají se na lov divokých hus a sběr jejich vajec. Dva bratři. Starší má tři ženy, mladší žádnou, ale pokukuje po bratrově nejmladší. Starší bratr mu tedy během výpravy za husami vypráví dávný příběh, v němž mu chce ukázat, jak se to s muži a ženami má. Místy napínavé, často vtipné. Muži se bez zábran baví o intimních věcech a sexu, ale je to tak přirozené, nepohoršující, neurážlivé. Zkrátka bezprostřední. Kulisou je působivá australská příroda. Občas kamera předvede krásné poetické obrazy. Jednou z nejpůsobivějších scén je magický tanec smrti. Pokud se do filmu ponoříte a necháte se jím pohltit, nadechnete se až v samotném závěru. Krásné. (17.09.2022)

2* za prostředí. Australské domorodce ve filmu jen tak neuvidíte. Zbytek? Nuda. Příběh na 10 min roztáhlý na 75 min. Nulová rafinovanost propojení dvou příběhu současnosti a minulosti. Ani dokumentární kamera nic nezachrání. Od umírání obětováného týpka je to už nebetyčná nuda. Velká škoda, mělo to potenciál, jen to chtělo lepší scénář. Proč nebyl zapojen příběh manželky, která rok putovla za svým manželem? Vyplnilo by to vatu a děj by se zrychlil. (20.07.2009)

Úchvatná scéna tance i zpěvu smrti s následným rituálem a celkově často krásné záběry australské přírody drží moje hodnocení těsně nad „vodou“. Převelice zajímavé téma světa australských domorodců se zde dočkalo zpracování s podivným patvarem mezi neustálým monologickým vyprávěním jednoho z domorodců jakoby do mikrofonu v rozhlasu a sledem viditelně aranžovaných hraných sekvencí, které dotvářejí vizuální část. Po 10ti minutách jsem se v duchu ptal, proč film proslulého australského filmaře avizovaný coby dobrodružná komedie působí na mě jako formálně až tuctový dokument s několika pěknými „obrázky“, kde se jedna z invečnějších deviz projevuje v poněkud zvláštním střídání černobílého a barevného vizuálu? Ono pseudo-dokumentární zpracování za mě výrazně ubližovalo celkové atmosféře snímku, do níž se z mé strany většinou ne a ne plně dostat. Neustálý voiceover spíše vytvářel odstup mezi divákem a příběhem, než aby působil obohacujícím dojmem i ve spojení se záběry, které nám obrazem často vypráví úplně to samé. Propašovaný fekální humor australských domorodců, co se každou chvíli baví doslova o hovně nebo o tom, jak jim stojí penis, mi připadal nevtipný a dost strojený, než cokoliv jiného. Starším filmovým klasikám se střetem s australskou domorodou kulturou (Roegova Cesta / Weirova Poslední vlna / Herzogovo Kde sní zelení mravenci) se de Heerových Deset kánoí pro mě v rovině zážitku ani nepřiblížilo. [55%] (19.05.2023)

Stylem vyprávění a místem, kde se vše odehrávalo, to byla příjemná změna mezi tolika filmy. Domorodci, kteří žili, lovili, řešili problémy mezi kmeny, boje, jejich vyprávění, které bylo tak jako všude na zemi většinou o ženách, byly místy i úsměvné a pro mě oblast zcela neznámá. Voda, voda, nic než voda a bažiny plus krokodýli, takže na noc museli občas spát na vyvýšených místech na stromech, nebo jejich dělání kánoí z kůry stromů, byly pro mě další zajímavou ingrediencí, která mimo vyprávění jedné staré balady, zaujaly mou pozornost. A tanec smrti, který jsem sledovala, mě téměř fascinoval. Věřím, že jestli tihle lidičky někde žijí a já věřím že ano, tak si myslím, že to tam takhle nějak funguje stále. I když ta civilizace se v dnešní době dostává už do míst, kde by mě to ani ve snu nenapadlo. Jo a ten začátek, jak jdou domorodci v řadě za sebou a ten poslední se najednou zastaví a zařve, že nechce jít poslední a jeho důvod, proč, tak tomu směji ještě dnes, když si na to vzpomenu. (13.11.2014)