L'avventura
L'Avventura
Dobrodružstvo
The Adventure
The Adventure
Režie:
Michelangelo AntonioniKamera:
Aldo ScavardaHudba:
Giovanni FuscoHrají:
Gabriele Ferzetti, Monica Vitti, Lea Massari, Dominique Blanchar, Renzo Ricci, Esmeralda Ruspoli, Lelio Luttazzi, Renato Pinciroli, Giovanni PetrucciVOD (1)
Obsahy(1)
Mladičká Monica Vittiová ve slavném příběhu lásky a odcizení... Počátek šedesátých let. Krásná Anna má přítele a milence, bohatého architekta. Spolu s ním, kamarádkou Claudií a přáteli se chystají na výlet jachtou na opuštěný ostrov. Zábava bezstarostných, které netrápí nouze, snad jen jakýsi pocit prázdnoty. Na ostrově Anna záhadně zmizí a celá společnost se vydává ji hledat... Film Dobrodružství získal na MFF v Cannes v roce 1960 Cenu poroty a dosud ve světě neznámý italský režisér Michelangelo Antonioni motiv k natočení celé tzv. „tetralogie citů", jež se stala pojmem ve filmové historii. Jeho deziluze ze závratného vývoje techniky, jíž nestačil vývoj porozumění lidským citům, ho inspirovala k vytvoření ještě tří dalších, vzápětí po sobě jdoucích filmů s různými zápletkami, ale na stejné téma – Noc (1961), Zatmění (1962) a Červená pustina (1964). „Člověk, který se nebojí neznámého ve vědě, strachuje se neznámého v duši," pravil již v roce 1960 při představení svého prvního filmu Dobrodružství a mohl to říct stejně dobře o kterémkoliv z ostatních filmů tetralogie... Dnes, téměř po padesáti letech, není jeho otázka o nic méně aktuální přesto, že se změnila doba i společnost. Základní rozpor rozumu a citu, či vědy a intuice nejen že přetrvává, dokonce se i přiostřuje. V tomto smyslu byl Antonioni již před padesáti lety prorokem. Kromě této základní myšlenky jsou však Antonioniovy filmy pozoruhodné i svou formou, s níž experimentoval již ve svých dřívějších dílech, v tetralogii však uzrála docela. Částečně vycházející z italského neorealismu padesátých let zobrazuje skutečnost jakoby dokumentárním způsobem. V obraze se na pohled nic zvláštního neděje, všední gesta, rytmus, pohyby. Důležitá je však kompozice obrazu. To, co situaci určuje a je významově důležité, se odehrává často v zadních plánech. A teprve součet dějů ve všech plánech dává výsledný význam situací, v nichž více než o logiku děje jde o vývoj emoce a duševního rozpoložení postav samých a vztahů mezi nimi. (Česká televize)
(více)Videa (1)
Recenze (80)
Mohl bych dát čtyři hvězdy a mít čisté svědomí, protože záminek dává Antonioni víc než dost. Po zamyšlení ale docházím k závěru, že za těmi záminkami nic není. Že jde jen o poloprázdný film, kde nešťastné postavy chodí po světě a jsou nešťastné. Milionté zpodobnění toho mi nic nepřináší. Uznávám hru s divákem a troufale nenaplněná očekávání. Tady ale nejenže nejsou naplněna prvotní očekávání, ale vůbec nic. A takový meta zážitek, abych hledal pointu právě v tom, to nebyl. ()
Divácky velmi přístupný film, který ukazuje prázdnotu blahobytu ve vyšší společnosti. Film pomalu plyne v nádherných černobílých obrazech ať už v exteriérech nebo interiérech. Děj vlastně ani není tak důležitý, v podstatě je to skoro bezdějový film, a přesto se Antonionimu podařil bravurní kousek, a to udržet divákovu pozornost po celých téměř 150 minut,což je obdivuhodné. ()
Velmi dobrý film, který jsem zhlédl s nemalým zájmem. Jeho hlavní předností je pro mě úchvatný zjev mé velké oblíbenkyně M. Vitti - z každého záběru na ni jdu do mdlob. Přijde mi zajímavé, že mě na tomto filmu zas tak nezaujala obrazová stránka, jak bych u takové černobílé klasiky čekal, ale spíše dialogy. Příklad za všechny: Anna: "Sandro... Měsíc je příliš dlouhá doba. Zvykla jsem si být bez tebe." Sandro: "To je jen běžná sklíčenost. To tě brzy přejde." Anna: "Tentokrát jsem to pocítila ještě víc." Sandro: "Pak to tedy potrvá trochu déle, než tě to přejde." Anna: "Já si ale myslím, že bychom si o tom měli promluvit. Nebo jsi přesvědčen, že i my dva si nedokážeme vzájemně porozumět?" Sandro: "Budeme mít dost času si povídat. Až se vezmeme. Budeme na to mít celý život. "Anna: "Za takovýchto okolností by sňatek neměl žádný význam. Nepřipadá ti, že už se chováme, jako bychom byli svoji? Nežijí snad Giulia a Corrado, jako kdyby byli svoji?" Sandro: "Proč o tom musíme mluvit tady a hádat se? Věř mi, Anno, slova jsou čím dál tím méně potřebná, vytvářejí nedorozumění. Starám se o tebe, Anno, není ti to dost?" Anna: "Ne. Není mi to dost, Ráda bych byla nějaký čas sama." Sandro: "Ale kdybys jen řekla, že jeden měsíc..." Anna: "Být sama déle: dva měsíce, rok, tři roky! Vím, je to absurdní. Jsem zmatená. Myšlenka, že tě ztratím, mě dohání k šílenství... a přesto... Už to necítím tak jako dřív." Sandro: "A co včera u mě, to jsi taky nic necítila?" Anna: "Vždycky musíš všechno zlehčovat."... Plný počet hvězd nakonec nedám proto, že se mi pozdější Antonioniho filmy přece jen líbí víc. Navíc mě nebavil Gabriele Ferzetti - mám pocit, že i kdybych se na jeho tvář díval věčnost, nedokázal bych si ji zapamatovat, tak fádní rysy ten herec má. Jeho dokonale bezvýrazný zjev je natolik zaměnitelný, že kdybych ho ještě někdy viděl v jiném filmu, zaručeně ho nepoznám. Krom toho mám pocit, že jsem snad neviděl jiný film, v němž by tolikrát zaznělo slovo "proč" - ačkoli jinak italštinu bezvýhradně zbožňuji, zde už mi to jejich věčné "perché" lezlo krkem, všichni ho omílají dokola a dokola jako malé děti (ve filmu zazní celkem 70x). Nějaké to shrnutí na konec: samozřejmě to není film pro každého (člověk odkojený modermí bezduchou produkcí, který je líný u filmů přemýšlet a není schopný se na ně soustředit, musí skoro jistě prozívat tento film jako příšernou nudu, kde se vůbec nic neděje), ale zrovna u tohoto filmu mi to přijde zbytečné zdůrazňovat, protože tak nějak automaticky čekám, že si ho pustí hlavně ten, kdo už předem ví, co má čekat, a pro koho nejsou staré černobílé filmy na překážku - vydrží-li takový člověk těch skoro 2,5 hodiny dokoukat do konce, dočká se zasloužené odměny - neobyčejně působivého závěru. Dostat finální scénu z hlavy bude trvat velmi, velmi dlouho... ()
Fascinující příběh je sondou do vědomí života italské smetánky ze šedesátých let pobývající v záplavě blahobytu života ztroskotanců. Atmosférické proniknutí do duše bohaté společnosti a jednoho vztahu. Citový příběh odvíjejíc se v obrazech, který vypráví, jak se člověk může zmýlit ve svých vlastních pocitech lásky. ()
Galerie (36)
Zajímavosti (20)
- Ve filmu Nevěrně tvá z roku 1984 hlavní hrdina tajně pronásleduje svou ženu, která vstoupí do kina, kde se promítá Dobrodružství. (classic)
- Martin Scorsese film zařadil na seznam „39 zásadních zahraničních filmů pro mladé filmaře“. (classic)
- Hudbu k filmu složil Giovanni Fusco, který do té doby složil hudbu ke všem Antonioniho filmům. Antonioni ve svých filmech obvykle používal pouze diegetickou hudbu a toto byl jeden z posledních případů, kdy (krátce) zařadil hudební doprovod i do jiných scén než během titulků. Pro tento film Antonioni požádal Fusca, aby složil „jazz, jako by byl napsán v helénské době“. (classic)
Související novinky
Zemřela herečka Monica Vitti
Přichází smutné zprávy z Říma. Ve věku 90 let zemřela ikona italské kinematografie šedesátých let, herečka Monica Vitti. Hvězda klasických filmů režiséra Michelangela Antonioniho dlouhou dobu… (více)
Vskutku jedinečné dílo. Základní příběh filmu by se dal sice shrnout do dvou řádků, ale děj zde není nosné téma. Jde především o lidi a jejich myšlení, které nám je tak nevšedně odhalováno. Jde o formu obrazu, kterou k nám režisér prostřednictvím filmu hovoří. První, čeho jsem si všiml, je dlouhá stopáž nevšedně hlubokých a dlouhých záběrů všedních věcí. Tyto záběry na mě působí ohromě příjemným uklidňujícím dojmem. V dnešních Hollywoodských filmech, zejména akčních, se stříhá skoro po vteřinách. Divák tak stěží může sledovat, kdo co dělá, natož si všímat okolí. V zájmu adrenalinové akce je tak divákova pozornost prvoplánově strhávána jedním směrem ke konkrétním prvkům. V tomto filmu je přístup přesně opačný. Divák je ve svém sledování naprosto svobodný a nic mu není prvoplánově podsouváno. Má dost času prohlížet si okolní krajiny (velmi pěkné) i sebemenší mimickou grimasu herců. Je právě na divákovi, aby v jednotlivých záběrech hledal něco konkrétnějšího. Já se o to snažil. Film začíná seznámením diváka s ústřední trojicí a pokračuje sekvencí společné vyjížďky italské smetánky na moři. V krátkém čase tu poznáváme většinu hlavních i vedlejších postav. Jako hlavní hrdinka se v tuto chvíli jeví dívka jménem Anna. Tato má za přítele Sandra. Doprovází je i Annina velmi dobrá kamarádka Claudia (Monica Vitti). Ostatní postavy jsou v ději méně významné. Claudia, která se má v pozdější fázi vyprofilovat jako ústřední postava, je v této době jen jednou z davu. Pouze nestranná pozorovatelka. Dalo by se říci stejně jako divák. Ještě dříve než dojde k postupnému přerodu ústřední postavy, má divák dost času na to, aby vypozoroval základní poznatky o jednotlivých lidech. Tento čas divák skutečně potřebuje, protože jednotlivé indicie mu nejsou předávány nijak plánovaně naráz, ale spíš z náznaků běžného chování. Zlom nastává v momentě, kdy Anna při návštěvě opuštěného ostrova beze stopy zmizí svojí skupině. Claudia vyvíjí asi největší a nejupřímnější snahu o nalezení Anny a začíná na sebe v ději strhávat stále větší pozornost. Postupně nahrazuje roli Anniny ústřední postavy, až se stane naprosto dominantní osobou veškerého dění. Tento přerod je dokonán v momentě, kdy Annin přítel Sandro, začne Claudii nepokrytě bez ostychu svádět. Ta těmto tlakům se statečností a velkým sebezapřením vzdoruje. Stále není jasné, co se Anně stalo, zda to byla sebevražda, útěk nebo únos. Claudia s velkým nasazením pátrá i na pevnině. Sandro, jí pomáhá. Jeho jednání je ale neupřímné. Dávno mu nejde o Annu, ale již pouze o Claudii. Ta tuto přetvářku nevidí nebo ani vidět nechce. Vnitřně již je totiž do Sandra zamilovaná, ačkoli se snaží tento cit k němu z logických důvodů potlačovat. Postupně se ale střetává se dvěma páry. Šťastně zamilovaným (pár ve vlaku) a spontánně se milujícím (dáma a malíř). Sama tak více zatouží po lásce a osobním štěstí. Zároveň na ní Sandro trvale naléhá, což již nevydrží a cit lásky k němu jí definitivně pohltí. Již přestává hledat Annu. Naopak. Chtěla by ji vymazat ze svého života. Byla by nejraději, kdyby nikdy neexistovala. Už to vypadá, že Claudia našla svou radost ze života. Ve chvílích největšího štěstí a úplného opojení láskou je ale její láska zrazena nevěrou Sandra. Claudia utíká, ale ne dost daleko. Brzy jí Sandro dostihne. Cítí své provinění a je sklíčený. Nemluví. Kouká do prázdna. Claudia stojí k němu zády. Svádí vnitřní boj. Znovu se k ní v myšlenkách vrací Anna. Tentokrát jí poprvé chápe. Už ví, proč musela zmizet. To ona ale nedokáže. Její láska je příliš silná. Sandro začíná plakat. Ona se otáčí. Cítí soucit. Rozum jí říká, že ve vztahu s povrchním Sandrem nemá naději na šťastnou budoucnost. Není jí hoden, přesto ho nedokáže opustit. Anna to dokázala. Ale musela popřít vlastní existenci. Musela vystoupit z obrazu, který nám Antonioni ukázal. ….......Jistě. Nepoznal jsem vše, co chtěl režisér sdělit. Ale kdo to může s klidným svědomím říci? I tak byla má snaha odměněna měrou vrchovatou. 95% () (méně) (více)