Muž z Londýna

Stejně jako veškeré předchozí snímky Bély Tarra, i Muž z Londýna je ukotven v režisérově výjimečné stylistické vizi, a předmětem zájmu vypravěče, potažmo také diváka, nemá být příběh, ale spíše strukturně precizní kompozice záběrů, duchovno obklopující svět hlavních postav a časová výstavba jednotlivých scén. Ve filmu s detektivními prvky, kde ústřední událost představuje vražda a v centru vyprávění stojí její jediný svědek, tak není vytvářeno napětí tím, že by se vražda očekávala (odehraje se hned v úvodních minutách) nebo se směřovalo k jejímu vyšetření, napínavý je spíše každý pomalý záběr, který pozvolně začíná, následně dospěje ke svému klíčovému sdělení a nakonec opět volně doznívá, ačkoli jakákoli akce již skončila. Film tak dokonale reflektuje osamělost hlavního antihrdiny, pracujícího v liduprázdném přístavním doku, ukazuje jeho vnitřní dilema, jak naložit s peněžní sumou zanechanou na místě činu, a dopomáhá pomalým tempem divákovi, aby se v bezútěšném prostředí dokázal aklimatizovat a vytvořený svět přijmout jako realistický. A co se Miroslava Krobora týče, jeh výkon je skutečně přesný a jistým způsobem strhující, přál bych mu další takové příležitosti.. (06.01.2017)

Všichni jsme vlastně vězněni ubíjejícím stereotypem života. Výhybkář Maloin vede život bez cíle a hlubšího smyslu. Je jednou z těch neviditelných existencí, na jejichž bytí či nebytí nic nezáleží. Zvrat nastává, když se stane náhodným svědkem vraždy. Konfrontace morálky a vidiny otevřených dveří na svobodu, tenká hranice mezi nevinnou a spoluúčastí jej vedou k úvahám o roli člověka ve společnosti, která kromě emocionální prázdnoty nepřináší nic jiného než utrpení. Má smysl stále se poddávat té nezkrotné touze žít? Nepřináší snad iluze člověku jen další zklamání? Tarrův um vygradovat napětí až na hranici snesitelnosti pomocí dlouhých detailních záběrů mě fascinoval, kouzlo obrazů vtahovalo do příběhu, hudba očarovávala, jen ta poslední scéna to křehké spojení náslině přerušila. (29.01.2010)

I když byl zatím poslední film maďarského chameleona Bély Tarra nominován na Zlatou palmu v Cannes, "získal" spíše negativní ohlasy. V pořadí již čtvrtý díl z tzv. černé série (moje osobní pojmenování) je oproti předešlým částem dosti odlišný, ve výsledku ale pořád ten starý dobrý Tarr. Maďarský potemnělý postkomunistický venkov vystřídala přímořská železniční stanice a jemu přilehlé poloindustriální město, promáčené a rozblácené cesty měnící se za vydlážděné chodníky, polorozpadlá stavení s často omlácenou omítkou zase za klaustrofobně namačkané řadové domky. Co zůstává stejné, je všudypřítomná putika. Tarrův jedinečný vizuální styl a s ním spojená démonická kamera (tentokrát Freda Kelemena), specifická filmová řeč, zvýrazněná zvuková stopa se záměrně nepřesnými postsynchrony, blíže nespecifikovaná doba, v němž se příběh filmu odehrává, rozličné vnímání času - transcedentního, posvátného versus reálného, nesubjektivního. To vše Muž z Londýna obsahuje, ať už v menším či větším poměru. Na závěr zmíním výkon Miroslava Krobota. Tarr (v tomto ohledu mi trochu připomíná Kubricka) z něj pravděpodobně vymáčkl maximum. Jeho tiše flegmatický, občas výbušně cholerický Maloin je ozdobou, která by mohla české filmové herectví v mezinárodním měřítku posunout zase o kousek dál. Bluntman: Já vím. Více zde: http://25fps.cz/2010/londynske-cernobile-zatraceni/ (13.10.2008)

Krobot zahrál dobře. Pravda, nebylo vlastně co zkazit, většinu filmu odchodí s jednou kamennou tváří nebo to odstojí a odsedí zády ke kameře. To vůbec nevadí, že režie možná trochu nedůvěřovala českému bardovi. Právě tyto "zádové" záběrý kamery jsou výborné, dokonale zapadnou do stylistiky filmu, která je vskutku excelentní. Jednoduchá ale brilatní BW mizanscéna, povedená hra se světlem, vynikající kamera s potlačeným střihem v čehož důsledku bylo dosaženo zesílení již zmíněných vizuálních vjemů, což ještě podtrhuje úspornost dialogů._____Autoritativní pohyb kamery zaujme hned v úvodním předlouhém nájezdu na přídˇ lodi. Návazný pomalý švenk na noční dok vytváří monochromatické fotografie, které klubového diváka musí nadchnout a adaptovat na cinefilní zážitek na který čeká měsíce i roky než přijde a pak se jen diví odkud že vítr vane. Nagyon jó volt, Magyar fiúk meglepheti! (11.07.2020)

Neuvěřitelně táhlé a často statické záběry, které údajně mají navozovat noirovou atmosféru a bezústěšnost prostředí, čímž se máme přiblížit k postavám, mě naopak málem odradily Muže z Londýna dokoukat. V kombinaci se stopáží a zmateným scénářem téměř vražedná kombinace, ale ač je Miroslav Krobot hnán do pozadí seč může, něco z jeho talentu a typicky flegmatického postoje se přeci přeneslo i do filmu. (43. MFF KV - 5.7.08) (13.07.2008)