4 měsíce, 3 týdny a 2 dny

Veškeré thrillery jsou proti tomuhle rumunskému dramatu povídačky pro děti. Film je v některých momentech natolik intenzivní, že nenechá člověka ani nadechnout. Ponaučení, že být trochu sobecký a starat se jen sám o sebe, není v některých případech tak úplně k zahození. Otilia ukázala vůči usmrkanci Gabitě neuvěřitelnou obětavost. Díky výborné režiii jsem to spolu s ní celé prožil a věřte, že to nebylo nic hezkého. (21.12.2007)

Nesnaží se záměrně a přehnaně šokovat, vše je tu podáno s nadhledem a jen tak jakoby mimochodem. I drsné scény a záběry z obrazovky promlouvají tichým, živoucím hláskem - nesnaží se srazit diváka do kolen, ale něco mu sdělit. Přitom z toho sálá nezměrný strach obou hlavních hrdinek, nejistota a neštěstí. Bezvadná ukázka toho, že na světě jsou (byly??) i horší věci, než nás momentálně každodenně trápí - člověk si kolikrát po skončení kvalitní drámy řekne, jak "dobře" se vlastně má... (05.06.2011)

4 měsíce, 3 týdny a 2 dny je název pro rumunské mučidlo 21. století. Neláme kotníky, nestrhává nehty, nepůsobí totiž žádnou fyzickou bolest, zato náležitě otestuje divákovu psychiku a nechává krapet pracovat fantazii. Husté! Ideální aerobní cvičení na spalování tuku, tep se může vyškrábat až ke dvojnásobku klidovky a na této hladině se udrží dobrých 60 minut... (05.08.2008)

Rozhodně netvrdím, že jde o špatný film, nicméně očekávání byla v tomhle případě příliš veliká a při závěrečné scéně jsem si říkal, to je vážně konec? Už nic dalšího nepřijde? Tahle záležitost vyhrála festival kategorie A a je filmovými fanoušky i kritiky shodně považována za evropskou filmovou událost roku? Jde o to, že tenhle snímek tak nějak klame tělem a nabízí zástupné emoce, resp. podle mě selhává právě v tom, za co je nejvíc adorován. To znamená jako výpověď o určité zemi a politickém systému. Ve spoustě komentářů se nadšeně obdivuje jeho úžasná autenticita, ale kolik z těch diváků skutečně komunistické Rumunsko zažilo na vlastní kůži? Osobně jsem tam nebyl, ale z vyprávění očitých svědků vím, že ještě deset let po revoluci nebyla některá místa na venkově elektrifikována a řada odlehlých oblastí si žije z ekonomického hlediska ještě hůř než za Ceausesca a horské oblasti se vylidňují. Srovnávat tehdejší Rumunsko s Československem je zcestné, tamní situace byla nepoměrně horší a především systémově odlišná. Potrat, který je jádrem Mungiuova snímku, je podaný jako ryze technický problém. Ty dívky, stejně jako ostatní filmové postavy, nejsou obětí systému, ale jeho součástí. Polské filmy morálního neklidu už v 70. a 80. letech dokázaly za hlubokého komunismu nastolovat problémy morálního konfliktu v chování svých hrdinů, kdežto tady vysokoškolačka podstupuje potrat plodu, který je pouhou překážkou její kariéry. O systému jako takovém se dovídáme jen málo a je nutné si uvědomit, že potraty byly v řadě evropských zemí v historicky nedávné době také zakázané a v současném Polsku by šlo natočit podobný film i dnes, v demokratickém systému. Od roku 1993 je tam potrat omezený na naprosté minimum možností. To, že předrevoluční Rumunsko bylo místo nevlídné k životu a svázané nesvobodou, je na některých místech zcela evidentní, ale to je opravdu jen vedlejší motiv. Jestli bylo hlavním problémem rumunských vysokoškolaček na kolejích shánění západních cigaret určité značky, tak to ty holky vážně neměly špatný život. Po technické stránce souhlasím s komentářem uživatele gjjm. Zkrátka a dobře, koukatelný, ale z mého pohledu přeceněný snímek s neujasněnou koncepcí. Celkový dojem: 60 %. (03.12.2010)

Interupce není pro žádnou ženu jednoduchá záležitost a pokud se ještě děla potajnu v dobách, kdy byl potrat zákázaný je to o to těžší. Přesně o tom pojednává toto tématem i zpracováním drsné rumunské drama, které před ničím nezavírá oči a nebojí se ukázat i to co divák vidět nechce. Film je natočen tak jako většina "malých" festivalových snímků a využívá dlouhých záběrů ať už při sledování hlavních postav či při jejich debatách. Takové snímání dokáže diváka více vtáhnout do děje a díky tomu je atmosféra i celkové vyznění o dost autentičtější. Je samozřejmostí, že tyto filmy stojí hlavně na hercích a v tomto případě film vyhrává na plné čáře. Zde totiž nesledujete herce ale jejich postavy, protože herci jsou tak skuteční a uvěřitelní, že chvílemi zapomínáte, že sledujete film a ne dokument o tom co se stalo. Nedá se říct, že by se mi film líbil, protože na něm není nic hezkého ale zaujal mě a to hodně a nebýt pár pomalejších scén dal bych bez zaváhání plný počet, protože něco takového se nevidí každý den. (02.05.2010)