poster

Červená pustina

  • francouzský

    Le Désert rouge

  • italský

    Deserto rosso

  • italský

    Il deserto rosso

  • slovenský

    Červená pustatina

  • anglický

    Red Desert

Drama

Itálie / Francie, 1964, 117 min

Nastala chyba při přehrávání videa.
  • sinp
    ****

    Intelektuální výlet odnikud (snad) někam... Geniální tvůrce uzavírá Monicu Vitti do obludného světa, který ani není schopen uvědomit si vlastní odpudivost (vytváření barevných kompozicí po celý čas naprosto nemá konkurenci) a žehrá právě na city. Sestupuje se do nejhlubšího nitra nevyřčených pocitů bez jakékoli snahy divákovi napovědět. Úvodní kusé informace o původu trápení ještě tolerantní pozorovatel zkousne, ale postupné odtažité vyprávění s nádechem elitářské výlučnosti udolá i vola. V tomto směru je v rámci tetralogie Červená pustina rozhodně nejméně přístupná, byť důležité mrazení, které v rámci tetralogie cítím, je opět přítommné. Jakoby se za rámem vyskytovalo něco, čemu kamera nechce věnovat pozornost, film je příliš chladný, aby to zobrazil. Raději několikrát promítne odtažité emoce plné nejednoznačných vyznění. I ta nejposlednější osoba ve filmu je pouhou demonstrací špinavé zašívárny, je v nich něco odpudivého. I na filmu samotném, nedává návod, jak s toho ven, nekomentuje to. Vypadá to, jako kdyby stav líně estetizoval... Domnívám se však, že právě díky tomu Antonioni vyhrál. Koho film psychicky rozdrásá (jako mě) a koho naštve, ten přijal část hry. Nezbývá než doufat, že pouze "nudících" se diváků nebude mnoho...(11.10.2009)

  • sportovec
    *****

    Historie prochází vším a všude - i vnímáním a sebereflexí filmového umění. Není divu - Evropa, pomineme-li místní občasné konflikty a vnitřní občanské války, prochází sedmým desetiletím blahobytu a jistoty, o níž dřívější generace mohly nanejvýš jen snít. "Houpačková" éra 1914-1951, ta řetězová dráha napříč hospodářskými a válečnými strázněmi, provázená tragédiemi a nedobrovolnými smrtmi milionů, je právem zapomenuta. A s ní i to, co budilo kdysi do života školy, jejichž vliv v hraném filmu přetrvává dodnes. Film všedního života, neorealismus reflektující hořkou zkušenost třicátých a čtyřicátých - v nejednom ohledu i padesátých - let minulého století, je opravdu něčím nekonečně vzdáleným. Odtažitá krása Monicy Vittiové symbolizuje v Antognioniho odosobněné kameře odcizení z přepychu horních deseti tisíc, v němž jsou sice stále cítit reminiscence, o nichž jsem psal, ale který se současně pokouší být odpovědí na přetrvávající hořké vzpomínky (ve filmu jsou konec konců výslovně zmíněny jako individuální prožitek povýšený na generační stigma). Úvod, v němž nahlížíme do průměrné italské domácnosti tehdejšího rozvinutého Severu (ne Jihu, pochopitelně), v tomto ohledu mnohé naznačuje. Od těchto reflexí rychle narůstajícího odcizení, zmarnění, prázdnoty vede přímá linie k deziluzívnímu filmu osmdesátých let, po němž nastupuje již soudobá postdemokratická postmoderna naší současnosti. Nedávno zesnulý Antognoni je zosobněním těchto přístupů, mistrem zmaru, anatomem rozkladu, umělcem, který bez viditelnějších nesnází ve svém uměleckém usilování drží prst na tepu odvrácené tváře doby, kterou dnes vnímáme jako staré zlaté časy.(21.2.2011)

  • dzej dzej
    ****

    Zásadní prvek industriální krajiny vstupuje jak do formální struktury výstavby mizanscény, tak do sféry postav. Téměř každý záběr má dominantní osu (linii), která vytváří jeho kompozici. Vertikální, horizontální, diagonální či kombnované osy jsou nejčastěji tvořeny industriálními prvky... komíny, rohy a okraji budov, ubíhající silnicí atd. V tomto zgeometrizovaném, ztechnizovaném a emočně vyprázdněném prostoru bloudí přecitilivělá hlavní hrdinka. Její křehká duše si nerozumí s žádnou z ostatních postav, které jsou trvale ovlivněny technickou profesí a měsíční krajinou. Samota, strach, odcizení, úzkost... všechny tyto komplikované psychické procesy zobrazuje drásavá Červená pustina.(14.4.2006)

  • Cimr
    *

    Vizuálně odpudivá a jen velmi těžko snesitelná intelektuálská onanie o tom, jak se přehrávající Monica Vitti dvě hodiny prochází v depkách hnusnou krajinou. Často jsem se přistihl, že jenom tak tupě zírám na plátno a přemýšlím o tom, co budu dělat doma. Tak jsem se profackoval, řekl si, že jsem asi zaujatý (žádný Antonioni se mi doposud nelíbil) a že se zkusím opravdu soustředit a všechno pochytit. Ale vážně to nešlo. To, jak postavy mluví, jak se chovají, to je všechno tak divné, že s nimi prostě nemohu soucítit. A vzhledem k tomu, že v Červené pustině není ani žádný příběh, který by se dal sledovat, ale jen spatlanec metaforických výjevů, bylo pro mě sledování tohoto filmu hotové sebetrýznění. Nikdy mi film neutíkal pomaleji.(22.10.2012)

  • kinej
    ***

    Antonioni zde ukazuje kde je jeho síla. V užití kamery. Scény z elektrárny a okolí jsou, samozřejmě že účelově, ohyzdné. Vše je laděno do šedi a to tak, že postavy na takto ponurém pozadí září. Pocity, které tyto záběry vzbuzují jsou chlad a tíseň. Některé záběry by mohly být svébytné umělecké dílo. Například dva muži pozorující vypouštění páry, která přehlušuje jejich rozhovor. V kontrastu k tomu jsou záběry z malebné pláže, které po minutách chladu doslova zahřejí. V tomto směru se rozhodně jedná o mistrovské dílo. Bohužel příběh mě až zase tolik neazujal. Psychické problémy hlavní hrdinky, jsou sice skvěle převedeny do filmové řeči, ale to nestačí aby dodaly náboj cca dvouhodinovému filmu.(14.9.2009)

  • - Michelangelo Antonioni byl v roce 1964 v MFF v Benátkách za tento film oceněn Velkou cenou Zlatý lev a navíc cenou FIPRESCI. (Elisebah)

  • - Aby režisér Antonioni dosáhl kýženého barevného efektu, nechal přemalovat celá pole. [Zdroj: 1001 filmů, které musíte vidět, než umřete] (Cimr)