Červená pustina
-
Deserto rosso
-
Il deserto rosso
-
Le Désert rouge
-
Červená pustatina
-
Red Desert
Drama
Itálie / Francie, 1964, 117 min
Česko-Slovenská filmová databáze
Na DVD
od:
sinp
Intelektuální výlet odnikud (snad) někam... Geniální tvůrce uzavírá Monicu Vitti do obludného světa, který ani není schopen uvědomit si vlastní odpudivost (vytváření barevných kompozicí po celý čas naprosto nemá konkurenci) a žehrá právě na city. Sestupuje se do nejhlubšího nitra nevyřčených pocitů bez jakékoli snahy divákovi napovědět. Úvodní kusé informace o původu trápení ještě tolerantní pozorovatel zkousne, ale postupné odtažité vyprávění s nádechem elitářské výlučnosti udolá i vola. V tomto směru je v rámci tetralogie Červená pustina rozhodně nejméně přístupná, byť důležité mrazení, které v rámci tetralogie cítím, je opět přítommné. Jakoby se za rámem vyskytovalo něco, čemu kamera nechce věnovat pozornost, film je příliš chladný, aby to zobrazil. Raději několikrát promítne odtažité emoce plné nejednoznačných vyznění. I ta nejposlednější osoba ve filmu je pouhou demonstrací špinavé zašívárny, je v nich něco odpudivého. I na filmu samotném, nedává návod, jak s toho ven, nekomentuje to. Vypadá to, jako kdyby stav líně estetizoval... Domnívám se však, že právě díky tomu Antonioni vyhrál. Koho film psychicky rozdrásá (jako mě) a koho naštve, ten přijal část hry. Nezbývá než doufat, že pouze "nudících" se diváků nebude mnoho...(11.10.2009)
Šandík
Vizuálně úchvatný film. Je znát, že je to Antonioniho první barevný film. Režisér jako by se nemohl nabažit té možnosti točit barevně. Dělá to přitom velmi rafinovaně prostřednictví silného a účinného kontrastu, kdy je vše rámující mlžná / smogová / špinavá / průmyslová šeď ideálním pozadím pro výrazné barvy. Ovšem nejen obraz, ale také zvuk v podobě převážně průmyslových zvuků a ruchů je úchvatný. Cosi jako hudební doprovod se ve filmu objeví pouze jednou, ve scéně "pohádky" vyprávěné malému synovi a i zde má tato minimalistická hudební kompozice charakter (v rámci scény) reálného zvuku a ne klasického hudebního doprovodu či podkresu. Samotný příběh je velmi silný a přitom v podstatě prostý. Důraz na postižení lidské osamělosti v moderní společnosti je násoben nejen psychickým onemocněním hlavní hrdinky, ale také téměř nekomentovaným, byť obrazem prakticky neustále přítomným ekologickým rozměrem lidského počínání, které na jedné straně zdůrazňuje zničenost přírody, bezohledné a zcela pragmatické využívání lidských i přírodních zdrojů a straně druhé technické, odosobněné, uměle vytvořené "životní" prostředí v podobě designově velmi progresivně a minimalisticky řešených interiérů. Téměř emblematicky je podána také neschopnost komunikovat naslouchat druhým, zvláště v závěru filmu, kdy hlavní hrdinka stále intenzivněji podléhá svému psychickému onemocnění, ovšem prakticky nikdo nejen není schopen adekvátně reagovat, ale dokonce si toho vůbec nevšimne. Formálně velmi čistý film je, soudě dle zdejších hodnocení, pro řadu lidí poměrně obtížně přijatelný. Přesto si dovolím řadit jej k vrcholům Antonioniho tvorby. Nejen proto, že zde Monica Vitti předvedla jeden ze svých vrcholných hereckých výkonů, ale především pro velmi silnou uměleckou výpověď o aspektech, které v šedesátých letech, narozdíl od dneška plného řečí o ekologii a zelené politice, rozhodně ještě nebyly chápány jako přílišný problém... 10/10 Zajímavé komentáře: MIMIC, dzej dzej, Johny_MH, Numas, guola(21.7.2008)
nascendi
Červená pustatina je z môjho terajšieho pohľadu vlastne historickým filmom. Nielen preto, že v ňom Antonioni nechal "hrať" aj farby a pomocou nich skvelo dotváral atmosféru, ale najmä preto, že téma odcudzenia spolu s témou ekológie boli nové a vo vtedajšom socialistickom Československu sme sa nevedeli vynačudovať tomu, čo vlastne tí ľudia chcú, keď majú materiálny dostatok v takej miere, o akej sme my nemohli ani snívať. Takže Červená pustatina je konkrétne pre mňa lepšie pochopiteľná v súčasnosti, ako bola v čase jej uvedenia do kín. I keď ekológia je tam vtláčaná dosť násilne a vo väčšom rozsahu, než považujem za únosné.(15.10.2012)
dzej dzej
Zásadní prvek industriální krajiny vstupuje jak do formální struktury výstavby mizanscény, tak do sféry postav. Téměř každý záběr má dominantní osu (linii), která vytváří jeho kompozici. Vertikální, horizontální, diagonální či kombnované osy jsou nejčastěji tvořeny industriálními prvky... komíny, rohy a okraji budov, ubíhající silnicí atd. V tomto zgeometrizovaném, ztechnizovaném a emočně vyprázdněném prostoru bloudí přecitilivělá hlavní hrdinka. Její křehká duše si nerozumí s žádnou z ostatních postav, které jsou trvale ovlivněny technickou profesí a měsíční krajinou. Samota, strach, odcizení, úzkost... všechny tyto komplikované psychické procesy zobrazuje drásavá Červená pustina.(14.4.2006)
Mulosz
Tento film, stejne jako ostatni z Antonioniho tetralogie citu ma pro divaka jeden zavazny nedostatek - pojednava sice o zajimavych vecech, ma dukladne nastudovanou muzskou i zenskou psychologii a v zobrazovani dusevniho stavu a potazmo chovani postav je naprosto presny, ale je podan takovou fomou, ktera kdekoho (krome masochistu) vetsinou zhruba v druhe pulce filmu odradi. Jako by Antonioni pri nataceni techto filmu zapomnel, ze se na nej nekdy budou divat lidi. Jeho reziserskou zrucnost a napaditost vsak rozhodne nepopiram.(13.4.2006)