Červená pustina
-
Le Désert rouge
-
Deserto rosso
-
Il deserto rosso
-
Červená pustatina
-
Red Desert
Drama
Itálie / Francie, 1964, 117 min
Česko-Slovenská filmová databáze
Na DVD
od:
GilEstel
Poslední část Červená pustina se čímsi odlišuje od ostatních dílů Antonioniho tetralogie. To přiznává v jednom rozhovoru i sám režisér. První věc, které si jistě každý všimne, je fakt, že se jedná o první Antonionioho barevný film. Právě v práci s barvou navozuje režisér potřebnou atmosféru a ukazuje tak divákovi potřebný obraz okolí a právě na vnější okolí je ze všech snímků kladen největší důraz. Pohled na bezútěšnou průmyslovou krajinu předměstí Ravenny působí na psychiku člověka tuze neblaze. Díky obrazové kompozici to divák může pocítit i bez zprostředkovaného citového vjemu postav. Životní luxus společenské smetánky plný citového odcizení je tentokrát nahrazen životem v prostějších poměrech plným deprese industriálního žití. Hlavní hrdinka Guilliana je vdaná za elektrotechnického inženýra a má dítě. Žije ve spořádané domácnosti. U Guilliany je tak nejsilnější předpoklad pro nalezení vnitřního klidu a sebeurčení, kterému se všem Antonionivým hrdinkám těžce nedostává. Opak je pravdou. Guilliana trpí neurózou trvalého strachu a vnitřní sklíčenosti. Tento její stav, který ji v minulosti dohnal až k pokusu o sebevraždu, má kořeny jednak v citové prázdnotě, která je vlastní Antonioniho postavám, ale v tomto případě mnohem více i depresivnímu prostředí, ve kterém žije. Guilliana si je vědoma duševní nemoci, kterou trpí a chce s ní bojovat, proto její stav není ještě tak vážný. Je tu ale problém. Guiliana nenachází stejně jako ženy v předešlých dílech ve svém partnerovi oporu a člověka, který by byl schopen rozumět jejím citům. Důsledkem toho je, že se svou vnitřní neurózu snaží neustále skrývat a vypořádat se s ní sama. Vlivem vědomě potlačovaného vnitřního napětí u ní dochází ke stále častějšímu výskytu chaotických těkavých pohybů se záchvaty zimy a nepřirozených nervních pohybů prstů. Tyto pohybové anomálie a gesta jsou pro diváka z počátku jediným náznakem vnitřního stavu hrdinky. Zatímco dřívější ženské postavy hledaly v Antonioniových filmech svůj vnitřní klid založený na existenciální podstatě pozorováním a sbíráním impulzů objektivního světa, Guilliana hledá cestu k utišení bolesti svého vlastního já primárně ve svém subjektivním světě. Teprve až vyřeší svůj vnitřní problém, najde klid v interpretaci objektivního světa, kterého se jí nedostává. Jinou cestu nevidí jako možnou. V její situaci ani role mateřství nepřináší žádná pozitiva do života. Jsou to pouze další formy strachu. Strachu o život dítěte, strachu aby na dítě nepřenášela svou úzkost a depresi. Ve snaze vyhrát svůj vnitřní boj, uniká Guilliana do svých představ. Ukázkou těchto představ je ona dívka na pláži v panenské krajině azurového moře a zelených keřů. V představách je znát touha uniknout ze světa, který má každý den před očima a který ji ničí. Příkladem zhmotnění těchto představ může být její absurdní pokus udělat si krámek. Nejde o to, co to bude za krámek a co bude prodávat. Má to být její útočiště. Oáza klidu plná krásy barev v ostrém kontrastu s šedí ulice industriálního města. Guilliana si stále silněji uvědomuje, že sama svůj boj nemůže vyhrát. Snaží se tedy najít někoho, kdo by jí rozuměl. Záchranou se jeví být manželův kolega Corrado Vypadá to, že tento muž jí skutečně rozumí a ona se mu líbí. Jsou si oba podobní ve své touze kamsi uniknout. Corrado má v úmyslu odplout na lodi daleko pryč. Guilliana by též ráda zmizela ze světa, který zná, ale její manželství a dítě jí to neumožňuje. Ona je jako strom vytržený z kořenů a Corrado je jí oporou. Ví, že ho ztratí. Ještě než se tak stane, chce, aby jí pomohl v jejím vnitřním boji. Její důvěra k němu se dostane až tak daleko, že před ním jako jediným přestane skrývat svou vnitřní nemoc. I Corrado nakonec stejně jako většina mužů v Antonioniových filmech selže. Zneužije důvěry, když dá přednost mnohem jednodušší povrchnosti a chtíči. Guilliana zůstává bezradná. Závěrečný rozhovor s námořníkem je toho důkazem. Nic jí nezajímá, že námořník ani slovo nerozumí. Potřebuje se pouze vyzpovídat ze své vnitřní bolesti snad jen symbolicky, aby nemluvila sama k sobě, což se vlastně děje. Je to již naprostá rezignace, že může od života čekat něco lepšího pro sebe a svoje dítě. Zůstává opuštěná a sama v cizím světě. Postava Guilliany je ze všech Antonioniho postav v nejbezvýchodnější situaci s nejmenší nadějí na záchranu. Pokud by děj pokračoval, nelze očekávat jiná než tragická východiska. Nabízí se smrt nebo úplný rozklad osobnosti. Tichá rezignace se zakonzervováním situace je pro Guillianu vyloučená z důvodu její přecitlivělosti a životní vitality. Nezbývá než pogratulovat Monice Vitti k její možná nejpůsobivější roli. 94%(15.11.2010)
Dionysos
Film o ženě ztracené v neúnavně se modernizujícím světě, v době kdy má rozvoj techniky pracovat ve prospěch člověka, kdy se ale zároveň může rychle proti člověku obrátit a svou velikostí ho rozdrtit. A když ne fakticky, tedy alespoň vnitřně. Něco takového možná cítila i Monica Vitti, uvědomující si svou nicotnost v porovnání s obřími továrnami, do nebe tyčícími stožáry nebo třeba řítícími se náklaďáky. Její přecitlivělá duše, zákonitě plodící strach o vše jí blízké, se nehodí do tohoto světa, v němž je vše neustále na pochodu a v němž se nemůže pevně zachytit. Chtěla by jakoby zvrátit měřítka zpět k tomu stavu, kdy byla blízká člověku, vrátit do nich blízkost jednoho k druhému, namísto měřítek její průmyslové epochy, v níž je člověk v porovnání se svými výtvory jen bezmocný a maličký, pouhým sluhou, údržbářem něčeho co vytvořil, ale co již neřídí.(25.9.2012)
Bubble74
Reálný svět, včetně jejích nejbližších znamenají pro Guillianu prázdnotu a panický strach. Krásu a smysl života dokáže najít jen ve svém snu. Režisér už tehdy ukázal, jaký ekologický dopad má blahobyt moderní společnosti a přetechnizovaná doba na naše okolí a jak se odráží na lidské duši. Antonioni netradičně barevný, ale tradičně chladný a značně působivý.(2.6.2011)
Mulosz
Tento film, stejne jako ostatni z Antonioniho tetralogie citu ma pro divaka jeden zavazny nedostatek - pojednava sice o zajimavych vecech, ma dukladne nastudovanou muzskou i zenskou psychologii a v zobrazovani dusevniho stavu a potazmo chovani postav je naprosto presny, ale je podan takovou fomou, ktera kdekoho (krome masochistu) vetsinou zhruba v druhe pulce filmu odradi. Jako by Antonioni pri nataceni techto filmu zapomnel, ze se na nej nekdy budou divat lidi. Jeho reziserskou zrucnost a napaditost vsak rozhodne nepopiram.(13.4.2006)
Magyar
Film, u kterého by se dala napsat spousta věcí o prázdnotě, chladu, strnulosti, tápání v cizotě a nepochopení .. jen kdyby v tomto snímku všechno nepůsobilo tak nevěrohodně. Jako hlavní kámen úrazu tu pociťuji přehrávání Monici Vitti spojené s vložením příběhu do netečných industriálních krajin. Její pojetí role se však podle mého názoru nedalo brát jako vyjádření zoufalství člověka pohlcovaného strnulostí. Vnímala jsem ho spíš jako rušivý, přeexponovaný prvek mající velký vliv na to, že k tomuto filmu jsem zůstala hluchá.(29.9.2009)