Mezi nepřáteli

Alžírsko je země, o které z nás dohromady nikdo nic neví. Pro Francii ale znamenalo mnoho. Ropu, lidské zdroje, vliv v Africe, národní sebevědomí. To všechno na konci padesátých let minulého století Francie ztratila. Vedením špatné koloniální politiky, eskalací nacionalismu v severní Africe a dalšími důvody, které zde nemá cenu rozebírat. Stejně jako ve Vietnamu, se i v Alžírsku mělo potlačit pár povstalců, ale i zde nakonec vznikl rozsáhlý konflikt končící změnou státoprávního uspořádání. Tak to alespoň čteme v učebnicích. Ale za onoho času na oněch místech to všichni viděli asi úplně jinýma očima. Příběh poručíka, který narukuje do první linie na vlastní žádost není ani nový, ani zvlášt vyjímečný. Je ale syrově a nekompromisně vyprávěný, bez klišé, pompy a příkras. Tak, jak to umí jen Francouzi. Takhle nějak možná chtěl Marhoul natočit svůj Tobruk. Zůstal tak trochu na půl cesty. Tvůrci tohoto filmu ne. Projdeme si to s nimi všechno až do úplného koce se vším všudy. A jen zmatek, nejistota a bezmoc, ty v nás zůstanou. Některé věci zkrátka nemají řešení...90% (20.11.2011)

Tenhle film beru jako poctu. Poctu všem co bojovali za Francii v Alžíru. Bojovali ztracenou válku o zemi, která stejně jako všechny další dřívější kolonie směřovala po druhé světové k nezávislosti vyvolané vlnou antikolonialismu. Britové i Francouzi se ,,zbavili'' po válce řady zemí - u takové Palestiny bych řekl, že dokonce s úlevou, ale Francie si Alžír hodlala udržet stůj co stůj. Alžír je Francie říkalo se a padlo to i ve filmu. Milovníky válečných filmů bude možná tenhle film nudit. Nejsou v něm žádné velkolepé bitvy, jen lokální přestřelky kdesi ve skalách, skalních průrvách a nesčetných údolích, která mají jména jen v jazyce domorodých obyvatel... Ale tak to povětšinou bylo. Boje byly izolované a dostávaly se do nich většinou jen průzkumné patroly nebo čety plnící lokální úkoly. V Alžíru velmi výrazně pomohla Cizinecká legie, která zde měla i svoji hlavní základnu. Francouzi si v Alžíru zopakovali neblahé zkušenosti ze Siamu a hlavně z Indočíny (o tomto konfliktu pojednává také francouzský film Bitva o Diên Biên Phu z roku 1992 - osobně jej nedoporučuji, leda by jste potřebovali celkovou anestezii na 125 min.). Na postavě mladého poručíka máme krásnou možnost vidět deformaci člověka uprostřed válečné vřavy. Lze namítnout, že byl voják a že se do Alžíru jako důstojník z Francie přihlásil dobrovolně. Jenže jeho úvaha, že válku lze vést civilizovaně byla mylná. Sám se pak přesvědčí jak blízko je od odporu ke zbytečnému zabíjení po afektované vraždění způsobené přetlakem na psychiku... Film měl slušný spád, bojové scény byly na úrovni a nasazená technika a výstroj bez chybičky. Zvolení herci sedli ke svým rolím na jedničku a nelze opomenout ani decentní a přesto výraznou hudbu A. Desplata. Dávám 4 Řády Čestné legie. * * * * (13.08.2014)

KINO/// Obsazení 4/10 Děj 6/10 Hudba 6/10 Efekty 7/10/// +sirové prostředí, -místy docela zdlouhavé/// Jiný pohled na válku o které jsem až do příchodu tohoto filmu vůbec nic nevěděl. Tím jiný myslím francouzský. Je to docela změna, ale změna taky jediná. Jinak film nepřínáší nic moc nového (až na prostředí) a taky ničím výjimečným neuchvátí. Tedy za předpokladu, že nepočítám úvodní přestřelku a celkový psychycký tlak na vojáky. Prostě standart, který neurazí, ale ani nepřekvapí./// Celkem 58%/// (25.11.2007)

Když jsem se s rostoucím úžasem a nadšením i děsem díval na toto dílo, podávající krutý příběh z konce francouzské koloniální nadvlády v Alžírsku, vzpomněl jsem si na obdobné dílo NA ZÁPADNÍ FRONTĚ KLID. Sladká Francie, to není jenom Voltaire či Montesqieu nebo Rolland a Piaf, ale také cizinecká legie, druhé největší koloniální impérium prostírající se na čtyřech kontinentech, kruté války, nemilosrdné zacházení s autochtonním obyvatelstvem, Frankofonie, v jejíž africké části Paříž stále vystupuje z velmocenských pozic. Specifický je i francouzský šovinismus, v jehož výbojnosti stále cítíme střípky Sedanu, ale také prohry z roku 1940, byť se dnes z větší části jedná o uzavřenou minulost. Vypjatost konfliktu, v němž Francouzi nejsou jen odcházejícími kolonizátory, ale i protivníky militantního islámu, patrného ve válečných projevech Fronty národního osvobození, překvapuje za těchto okolností méně, než bychom čekali. Více než oběti samy a nezbytné "průvodní" hrubnutí charakteru alespoň mně vadí letopočet - konec padesátých let - a faktická zbytečnost všeho toho zabíjení. V roce 1958 končí ve Francii Čtvrtá a s válečným hrdinou de Gaullem nastupuje Pátá republika a začínají mírová jednání, která o dva roky později vyústí do Evianských dohod a následně do francouzského odchodu včetně milionové komunity francouzské alžírské menšiny a paralelně počínajícího stěhování Alžířanů na severní břeh Středozemního moře. Nepodjatý pohled, mistrná sebereflexe, výborné výkony herců mladé a střední generace, narozené po těchto hrůzných událostech, jsou příjemným diváckým překvapením. Stejně sympatické je historické zvládnutí těchto událostí (v srovnávací chronologii odpovídá válečným filmům o druhé světové válce natáčeným na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let minulého století). Schematické tu vyklízí pole věcnému a to vše ve filmové řeči, která má mimořádnou úroveň. Zůstává otevřenou otázkou, nakolik nesporné kvality NEPŘÁTEL odolají zubu času mj. pro vysoké nároky, které svou nepodbízivou střízlivostí kladou na své diváky.. (14.08.2010)

Pro Čecha je tento film možná trochu rozvláčný, ale pokud si přečte závěrečný titulek, pochopí, že pro Francii je to žhavé téma. Bernard Henri-Levi prohlašuje, že se Francie musí vyrovnat se třemi historickými událostmi - Vichy, Mai 68 a válkou v Alžírsku. Mezi nepřáteli je jeden z pokusů rozproudit diskusi. Snaží se být realistický, snaží se popsat život a postupné umírání duše vojáků (návštěva ve Francii), a tak místo výbušné akce je tu spíše pomalé vtahování diváka do zvláštní situace bojů v Alžírsku. A mám k tomuto filmu sentimentální náklonost - byl obsahem mého prvního exposé oral v rámci FLE. (05.01.2010)