Mlčení Lorny

Film o jedné v podstatě hloupé malé rybě, která nemá ani náznak kontroly nad svým životem, a i když si sama myslí, že všechno dělá právě proto, aby tu kontrolu nabyla, nakonec musí přijít deziluze. Lorna na mě působí mnohem víc na osobní než sociální úrovni, vlastně jako sociální drama mě nepřišla moc zajímavá, ale to není špatně, protože ona osobní rovina mě zaujala víc, než je u Dardennů běžné. (06.09.2015)

Zločin? Fajn, ale jen "vocaď pocaď", říká si hlavní hrdinka, když si chce najít své místo na slunci a přivydělat sňatkovým podvodem. Už jí ale nevoní vražda, která je nedílnou součástí plánu jejích společníků. Má zkrátka a dobře určité morální zábrany, které ostatní členy zločinecké bandy zjevně netrápí. Lorna si ale neuvědomuje, že je jenom malou rybou a nikoliv hybatelkou událostí, takže její vzpoura proti plánovanému obchodu se smutnými konci končí neúspěšně a nezbývá jí než se pokusit zachránit holý život. Psychologická kriminálka se zajímavou a neokoukanou herečkou v hlavní roli a hořkým dějem se nesnaží jít ve stopách hollywoodských thrillerů, ale vlastní cestou malého evropského filmu. Celkový dojem: 75 %. (17.05.2012)

Stále stejní, a přitom tak noví Dardennové, či tak noví, ale přitom stále stejní Dardennové? Těžko říct, protože nezáleží ani tak na tom, nakolik jste obeznámeni s tvorbou oblíbenců v Cannes, kteří si "odtud" odnesli Zlatou palmu za ROSSETU a DÍTĚ, ale jestli přijmete zlom v druhé polovině. Jejich pozorovatelský odstup, známý ze SLIBU či SYNA, se zde postupně promění ve vyprávění z pohledu hlavní ženské postavy, jejíž psychické stránce se uzpůsobuje eliptické vyprávění a i míra informací a způsob jejich dávkování je závislý na ní. Zájem o lidi žijící na okraji společnosti, kteří se zapletou se zločinem (nelegální přistěhovalectví - SLIB, předčasná dospělost a zodpovědnost za druhé, např. za na drogách závislou matku - ROSSETA , SYN - vyrovnání se s minulostí: vražda, zbavení se novorozence kvůli obživě - DÍTĚ), zůstává, stejně tak poukázání na vazbu mezi nimi a státními institucemi. Na leitmotiv - smíření se se svým svědomím prostřednictvím pokání - prostupující celým dílem belgických bratří je ale nahlíženo v druhé polovině až nábožensky a ústřední postava, přestože ji zůstává naděje na záchranu, není schopna čelit svému čini, vyrovnat se s ním, čímž se odřizuje od společnosti. Od Bressona k Buňuelovi aneb deprese z represe. (20.03.2009)

Tak já nevím, jestli v tomhle případě nebyli páni bratři režiséři až příliš velkými skrblíky, ale ve své podstatě asi tolik slov nebylo opravdu třeba. Jé to téma zfilmované na sto způsobů, takže kostra byla celkem jasná, ale asi jsem očekávala, že mě víc emotivně osloví. Myslím, že sen Lorny byl postupně drcen tím, co všechno pro něj musela udělat. Nemůžu říct, že jsem s ní soucítila po tom, co se odehrálo v souvislosti s Claoudym, ale to byl asi první impuls, kdy pak postupně začínala její vnitřní destrukce a vše se neodvolatelně chýlilo ke konci, který se v tomhle případě dal předpokládat Co dokáže s člověkem udělat ekonomická krize je někdy k nevíře a tohle byl jen malý útržek života jedné dívky, která měla možná zůstat tam odkud pocházela, alespoň ze závěru to pro mě vyplynulo. Jo, život je někdy pes a Arta byla výborná. 3,5* (28.02.2014)

Mlčení Lorny je na jednu stranu obžalobou zkaženého a zvráceného světa, kde zdánlivě nikdo není na té správné (nebo na té špatné?) straně, úpadku morálních hodnot a různých forem prospěchářství, zároveň je však film touto zkažeností jaksi fascinován, staví ji na odiv a manýristicky se v ní vyžívá. Uvážíme-li nářky z poslední doby nad filmovými festivaly, z nichž se stal paralelní trh k běžné distribuci, který se také otáčí kolem osy ekonomických vztahů, musíme se ptát, jestli nejsou etablovaní auteuři Dardenneové puzeni spíše tržní cestou než sociálním smýšleném; jestli si tito novodobí artoví hokynáři nedělají z důvěřivých diváků trochu šprýmy. ____ Stylistická poznámka: V artových filmech se nestříhá tak často jako v těch mainstreamových z nějakých ideologických předsevzetí (levičácká opozice vůči establishmentu), nebo snad stylistických („zachytávání" času v dlouhých záběrech-sekvencích), ale protože by vyšlo najevo, že nevyprávíte. Každý další střih a každý prostřih – prostřihem rozumíme krátký záběr, který vkládáme mezi dva záběry určitého dění, abychom jej doplnili o novou informaci – by usvědčil tvůrce z „loudavého podávání informací“ divákovi a vůbec z nedostatku takovýchto informací. Ovšem pokud takový prostřih umístíte a rozmělníte přímo v záběru, tzn. bez střihu, ničemu to nevadí, jde prostě o vatu, která se v záběru, zvláště v tom trvajícím nad pět sekund, které jsou pro art typické, ztratí. Uzavřeme to následující tezí: V mainstreamových filmech vidíme méně v záběru a tušíme více v „utopickém“ poli mimo záběr, u artu je tomu obráceně – to art se proti obecnému přesvědčení nachází ve sféře aristotelovské, zatímco mainstream v platónské. (05.06.2009)