Hanami - čas kvetoucích třešní

Někdy se člověk dočká pomoci a pochopení spíše od cizích lidí, nežli od vlastní rodiny... Někdy si pro pochopení této nemilé pravdy musí jeden zajet až na druhý konec světa... a přitom padají okvětní lístky sakur... a tančí se butó - japonský tanec stínů... Jak jsem si tu někde v komentáři přečetla: současný německý film je opravdu ve formě. S tím mohu víc než jen souhlasit! (27.02.2011)

Příběh o stáří, umírání, o tom, že si člověk někdy až po smrti svého blízkého uvědomí, co všechno jeho odchodem stratil. A že některé věci se už nedají nijak napravit, čas se nemůže vrátit. Německý důchodce, zvyklý být neustále opečovávaný svou laskavou ženou, která se k vůli němu vzala svých snů a přání, se po náhlé manželčině smrti smrti vydává do země, kterou jeho Trudi celý život toužila navštívit, do Japonska. Tam se snaží pochopit japonskou kulturou, kterou byla jeho žena tak uchvácena a vcitít se do pocitů, které by asi ona sama při takovém pobytu prožívala. Tím, že se jí alespoň po její smrti mohl takto přiblížil ho naplňuje a dochází ke smíření sám se sebou, aby mohl on sám uklidněn a bez výčitek zemřít. Moje pocity po shlédnutí filmu jsou trochu rozpačité, první část snímku, odehrávající se v Německu ještě před smrtí Trudi, mě vzala za srdce víc než Rudiho japonská anabáze. (25.01.2014)

Konfrontace se smrtí přichází většinou ve druhé půlce života, kdy umírají rodiče, v poslední třetině života i životní partner. Doris Dörrie vykresluje obraz rodiny se třemi dospělými dětmi, odkrývá jejich vztah k rodičům i mezi sebou navzájem. V okamižiku, kdy matka umírá, otevírá se třináctá komnata vztahu postarších manželů. Každý se vyrovnává po svém. Jediný kdo má pro starého muže pochopení je překvapivě přítelkyně jeho dcery. Japonské hledání může pro někoho hraničit s kýčem a trapností. Ale je to právě druhá půlka filmu, která jde na dřeň. Bez ní by šlo o pouhou banalitu. Jeden z nejzajímavějších evropských filmů posledních 10 let. (30.04.2014)

Doris Dörrie viděla "Příběh z Tokia" a aktualizovala ho pro současnou dobu. Její melodrama je na rozdíl od Ozua emocionálně křiklavější a je z něho znát přílišné povrchní okouzlení Japonskem. Nicméně charismatický a uvolněně bezprostřední lesbický pár Nadja Uhl-Birgit Minichmayr představuje v jinak strnule přímočarém díle milé překvapení. (17.01.2011)

Konečně nějaký zahraniční film, který dokonale zobrazuje japonskou duši a Japonsko, jaké skutečně je, s jeho krásnou stránkou, ne tak pěknou stránkou, i bizarní stránkou. Stojím si za tím, že Doris Dörrie odvedla výtečnou práci. Většina zahraničních filmů, zasazených do Japonska se snahou zobrazit japonskou kulturu a společnost totiž právě v tomto bodě selhávají - buď jsou to filmy, které dávají přehnaný důraz na krásu Japonska a jeho tradice nebo jsou to filmy, které naopak vypichují jen podivnost Japonců (v tomhle byl zrovna film Ztraceno v překladu úplně mimo a některé věci dost přeháněl). Tady jsem měla mnohdy pocit, jako by to ani nebyl film, ale jako bych se dívala nějakým kouzelným kukátkem do japonské reality tak, jak ji znám. Není pak divu, že mě film tolik oslovil. Včetně pěkného příběhu - příběhu o životě. Jen mě mrzí, že jsem to nestihla vidět od úplného začátku, ale určitě to někdy ještě napravím. S hodnocením jsem si každopádně jistá, ať si říká kdo chce co chce. Kirschblüten opravdu hodně překvapilo. ~(4,7★)~ (25.01.2011)