あしたの私のつくり方
How to Become Myself
Režie:
Džun IčikawaKamera:
Kazuhiro SuzukiHrají:
Riko Narumi, Acuko Maeda, Tomorowo Taguči, Jošimasa Kondó, Dóri Sakurada, Tokio Emoto, Sósuke Takaoka, Kaoru Okunuki, Minami Minegiši, Elisa Janagi (více)Obsahy(1)
Príbeh dvoch tínedžeriek Juri a Hanady Kanako, ktoré sa snažia nájsť samé seba, svoje skutočné Ja a to druhé, falošné, a zároveň zistiť, kedy, ktoré z nich a v akej situácii použiť. (sochoking)
Videa (1)
Recenze (8)
Pěkný a velice "jemně nadýchaný" film (díky Narumi Riko), který tu z pohledu nevinné dívčiny rozebírá typické, i když ne jen, japonské téma "kdo vlastně jsem?". Ani jsem si si nevšimnul, že je film najednou u konce, jak sem byl do něj ponořen. Přemýšlím, jestli dát nejvyšší hodnocení nebo ne, ale přeci jenom tohle je výborný film a scéna "videohovor Hina a Kotori" je jen velmi sladkým vrcholem filmu. Bravo, vynikající práce. 90% ()
Jemný a citlivý film o tom, jak být sám sebou. Zaměření na tématiku lidského chování ve společnosti, jak lidé hrají určitou roli, aby dokázali zapadnout - tím má určitě tento film člověku co říci. A z pohledu vnímavé mladé dívky je to záležitost o to osobitější, přístupnější a zároveň zajímavější. Hodnotím jako pěkný film, který má co dát. ~(4,0★)~ ()
Kdo člověk je? Má svou vlastní autentickou tvář, nebo se jeho tvář rozpouští v maskách rolí, které je nucen hrát, aby zapadal do společnosti? A co je lepší - snažit se své já získat i za cenu bolestné (obzvláště v dětském kolektivu) nonkonformity, nebo dělat to, co ostatní očekávají, a riskovat, že sama sebe ztratíme? To jsou otázky, které jsou aktuální prakticky dnes a denně. Jak napsal Erving Goffman: všichni hrajeme divadlo. Tato obsahová rovina mne tedy oslovila. Horší už to bylo se zpracováním - to na mě bylo trochu moc.. sentimentální (aspoň co se hudby týče)? Naivní (aspoň co se konce týče)? Nevím přesně, jak to pojmenovat, ale v mých očích to závažnost tématu trochu shazuje. Ani dělení obrazu a zhušťování narace do formy smsek mi moc nesedlo. Takže úhrnem lepší tři hvězdičky. ()
Velmi milý a příjemný film. Pro diváky už trochu dotknuté JPN kinematografií určitě přitažlivý. Velkým překvapením pro mě byla Maeda Atsuko, netušil jsem, že zde hraje. V současnosti to je jedna z nejobletovanějších celebrit a až donedávna tvář megaskupiny AKB48. Velmi pěkně natočené, krásné jemné typické nuance asijského filmového mainstreamu. ()
Znova pri tomto filme platí, že kedysi by som v tom dokázal nájsť silnejšie prepojenia a byť voči príbehu empatickejší a chápavejší. Ale v zásade sa jedná o uvedomenie si toho, že v spoločnosti musíme mať rôzne masky pre rôzne situácie a ľudí a pritom zabúdame byť sami sebou. Obrovská mindblowing informácia, tentoraz vnímaná cez pohľad dvoch teenegeriek. Džun Ičikawa ale pristupuje k látke s láskou a hravosťou. Film nenudí, je plný krásnych momentov a atmosférických záberov a celý sa nesie vo veľmi uvoľnenom duchu. Síce bez gradácie, drámy a silnejšej scény, ale ako chybu to nepovažujem. Síce som z daných tém vyrástol a radšej si prečítam Murakamiho alebo Osamu Dazaia, ale bolo to príjemné ohliadnutie sa za dobou, kedy som podobné úvahy mal aj ja, a bral som ich, podobne ako ústredné hrdinky, smrteľne vážne. ()
Reklama