La notte
La Nuit
The Night
Noc
La Notte
Režie:
Michelangelo AntonioniKamera:
Gianni Di VenanzoHudba:
Giorgio GasliniHrají:
Jeanne Moreau, Marcello Mastroianni, Monica Vitti, Bernhard Wicki, Rosy Mazzacurati, Maria Pia Luzi, Umberto Eco, Giorgio Gaslini, Gitt MagriniObsahy(1)
Popis čtyřiadvaceti hodin v životě odcizeného manželského páru: návštěva umírajícího přítele, luxusní večírek, chvíle v nočním baru, bloumání po milánských ulicích. Prostřednictvím rafinovaného jazyka proniká režisér do nitra postav, které nemají vážné problémy, a přesto jim jejich existence protéká mezi prsty. Hrdinové jsou nazíráni jako objekty bez směřování a vlastní vůle. Žijí ve stavu „nesnesitelné lehkosti bytí“ v průmyslovém světě, z něhož se vytratily tradiční hodnoty. Pod hladinou všedních epizod probleskuje touha, nevěra, strach ze smrti a nejistota. V bezpříběhové sondě do života „lepší společnosti“ předjímá Antonioni obecné pocity dneška. Jeanne Moreauová a Marcello Mastroianni v jedné ze svých nejnáročnějších rolí. (oficiální text distributora)
(více)Recenze (82)
Nevím, ale zas tak depresivní mi Noc nepřijde. Antonioni se zabejvá kritikou lidských vztahů, ale je cítit, že je to člověk s pochopením a vcítěním, a jaksi přes tu kritiku naznačuje řešení. Ano, Mastroianniho postava je docela bezcharakterní, ale postava Moreau je velmi silná žena, zoufalá z nenaplněnosti vztahu, o kterej jí pořád jde, i když ke konci tvrdí opak. A to, myslím, chce Antonioni naznačit, že té lásky je prostě třeba, koneckonců i Mastroianni ji všude vyhledává, "pouze" jí nedává tam, kde by měl. Co se týče kritiky společnosti, ta je mnohem tvrdší, prázdnota a povrchnost z ní jen čiší. Film má silně existencialistickou atmosféru a jinak v kompozici záběrů, kameře, výtvarným pojetí je strhující. ()
Monica Vitti je krásna, Marcello ako vždy šarmantný, kamera je úžasná, a záverečná scéna na golfovom ihrisku prekrásna ()
Zobrazení znuděné italské smetánky (kritikou bych to moc neoznačoval, jelikož se to ani jako jejich kritika netváří) v tom typickém Antonioniho chladném stylu, ale aspoň je to skvěle natočené a aspoň je to chytřejší než všechna jeho ostatní mnou viděná díla, takže se to dá i trochu rozsáhleji rozebírat. Celkově to ale stejně nemá moc co říct, zase se to plácá odnikud nikam a za ty dvě hodiny je to pořád jen o jednom a tom samém, navíc s poněkud omezeným pohledem na manželskou krizi, ale aspoň s pár zajímavými myšlenkami a chytře napsanými dialogy. Přitom to mělo potenciál na víc, jelikož úvodní scéna v nemocnici je skvělá a za ni samotnou bych dal klidně plný počet - ale po ní už to začínal být stále víc a víc klasický Antonioniho film. No co už, tu jeho nejslavnější a mnoha lidmi oblíbenou Zvětšeninu ještě někdy určitě zkusím. 3* ()
Taliansku kinematografiu hodne mylujem a urcite si pozriem radsej veci zo Cinema Ytaliano nez ten francuzsky hnoj Loni v Marienbadu 1961 a Hiroshima- Mon Amour 1959. Antonioni upozazdil dejovu liniu a do popredia sa dostali emocie a pocit, ze zivot preteka protagonistom pomedzi prsty. Mam vsak obrovsku uctu k velikanom kinematografie, kam Antonioni nepochybne patril, lebo sam si stale viac a viac uvedomujem ze filmu proste nerozumiem. Takze cerstvo vystudovane filmove ynteleguany sa odo mna nedockaju odbornych termitov, namiesto toho napisem, ze sa mi pacila cast deja v uliciach, tancujuca dama s poharom vina a genialna Jeanne Moreau. Kvalitnu pracu vsak odviedol aj Mastroianni /Felliniho la Dolce Vitta/. Jeden z najgenialnejsich filmov Antonioniho, spolu s Il Deserto Rosso 1964, Zabriskie Point 1970 a Ve jmenu Rima. 95 % ()
S Antonioniho filmy mám problém, přijdou mi příliš natahované. Na druhou stranu se mi Noc vlastně velmi líbila, a ty nejlepší scény, které mě téměř zvedaly ze židle, byly dobré právě proto, že vyšly z oněch natahovaných sekvencí... Budu se muset na Noc podívat ještě jednou a pak třeba i zvednu hodnocení. PS.: Po druhém shlédnutí zvedám ze tří na 4... PPS. : Čím jsem starší, tím mám ten film raději... ()
Hrozná škoda pomalejšího začátku a místy špatného překladu, jinak bych hodnotil mnohem lépe. Monica Vitti je vážně nádherná, Jeanne Moreau taky, hlavně když se směje. Marcello škoda mluvit, chápu svoji matku, že ho hrozně obdivuje :-) ()
Také prázdne prežívanie životov som vo filme snáď ešte nevidel. Neschopnosť nájsť niečo, čo životu dá smer alebo zmysel tak aby sa stal niečím iným ako len pieskom pretekajúcim cez prsty. Depresívne až existencionálne. ()
Při vší úctě k režisérovi a hercům, chodící stíny mě jaksi nebavily. ()
Výchozí premisa filmu je slibná. Zachytit na filmový pás prchavý citový okamžik, kdy si manželé uvědomí, že je láska neodvratně pryč. Bohužel, jak je u Antonioniho zvykem, hrdinové jsou znudění a bohatí, a celý film připomíná vyprázdněnou telenovelu, ve které se inscenuje milionářský večírek, či bloudění Jeanne Moreau ulicemi města. Spisovatel dostává nabídku od dábla na PR post, Moreau trpí, kritik umírá, až umře. A divák s ním. Co Italy na těch měsťáckých milionářích tak fascinuje? ()
Vizuálně neskutečně podmanivé a šarmantní. Tak, že z každé minuty by se dal najít minimálně jeden záběr, který bych si pověsila na zeď. Výborná Moreau, skvostný a neodolatelný Marcello. Příjemná hudba. Melancholie, trochu té úzkosti a dotek felliniovsky neřestné skupiny milionářů. ()
Připadlo mě to jako minimalismus od M.A. Během jedné noci se stane docela mnoho. Obě holky, dnes nad sedmdesát si tam skvěle zahrály a slušela jim nejen jejich krása, oblečení ale i dialogy. Tedy kurva - docela zážitek! ()
Je to na hraně, ale tři jsem dal Identifikaci ženy, takže Noc musí dostat čtyři. Proč? Namátkou – kvůli přesnému vystižení nálady bezcílného bloumání městem; kvůli tomu, že když se na večírku u bazénu najednou rozprší, člověk málem cítí tu vůni vody; kvůli zaprášenému zvuku saxofonu; kvůli tanečnici-akrobatce-striptérce se sklenicí vína; kvůli Jeanne Moreauové, prototypu na poslední chvíli zkrásnělé ošklivky s milým úsměvem a bohatým vnitřním životem, bojující na hranici zatrpknutí, inspirující k přemýšlení o podobných ženách, které člověk znal a zná; kvůli Monice Vittiové, stejně archetypální bezprostřední krásce, která si ach tak neodolatelně užívá svobodu volby, jakou mají právě jen mladé krásky vědomé si své krásy, z každé situace vyjde jako vítězka a přesto se loučí slovy poražené; i kvůli Marcellu Mastroiannimu, nadanému sympatickému ňumovi, co neví, která bije, a nezaslouží si ani jednu z nich, čímž si je kupodivu získává. O precizní výtvarné stránce, hypnotizujícím temporytmu apod. se snad ani nemusíme bavit, je to přece Antonioni. Hmm, když o tom tak přemýšlím, dívat se na to v jiné náladě nebo v jiném věku, bylo by těch hvězdiček možná i pět. ()
Působivě velmi silná studie rozkladu lásky i žárlivosti s výraznými hereckými výkon. Pan Antoniony je jeden z nejlepší režisérů historie ()
Tohle se nedá recenzovat, je to příliš osobní. Film starý téměř padesát let, a všechna paradigmata, všechny vzorce a nástrahy citového života mezi dlouhodobými partnery jsou pořád stejné. Kdo se v tom nepoznal hned, pozná se časem. Takovou pumelici mezi oči mi moc snímků neudělilo, nemohl jsem pak spát a hryzalo mě svědomí. Ještě lepší film než Zvětšenina? Je to vůbec možné? Asi ano. Antonioni teď zemřel, to je normální. Jeho dílo bude pořád. To je výjimečné. PS. Oceňuji zdejší komentář Sipory. ()
Se zvětšeninou a výkřikem top Antonioni flicks ()
Pořád to samě. Film z prostředí italské smetánky, kde nenajdeme snad jediný zajímavější charakter či smysluplnější rozhovor. Jen tak chodí, koukají, cosi melou...Co to do prkýnka vyjadřuje? Antonioni, Fellini a s nimi značná část italské kinematografie pro mě zůstává intelektuálským vyumělkovaným hovnem ()
Tej staršej talianskej filmovej škole a ich existencionalizmu asi nikdy neprídem na chuť. Rozumiem tomu, že po návšteve smrteľne chorého blízkeho človeka to treba nejako rozchodiť. Navštíviť perifériu Milána, sledovať bitku mladíkov, vidieť vystreľovanie modelárskych rakiet, a skončiť na nudnom večierku. Prečo práve takto? Viac asi znamenalo stretnutie s neznámou pacientkou zháňajúcou oheň a tie veľké prázdne steny na rôznych miestach, len neviem, k čomu to malo viesť. Druhá polovica utajuje svoju myšlienku ešte viac, takže som zostal veľmi otrávený. ()
Film je presiaknutý unudenosťou a nihilizmom plynúcim zo strohého spôsobu bytia. Príbeh o manželskej kríze, ktorá je oblečená do znamenitej réžie podpísanej na veľmi rozvláčnej a ponurej atmosfére plynúcej hlavne z výrazu hercov a prenáša sa na celkové vnímanie filmu. City pôsobia zámerne umelo, neuveriteľne a neisto. Záchvevy sviežosti a erotiky sú zmietnuté pod koberec cez pochybovanie vyskakujúce neustále v podvedomí . ()
Smrt jedné lásky na pozadí smrti rodinného přítele - literárního kritika Tommasa. Právě nad smrtelnou postelí přítele si hlavní hrdinka filmu Lydia (charismatická Jeanne Moreau) uvědomuje, že odzvonilo i její lásce k manželovi - úspěšnému spisovateli Giovannimu. Zaskočena tímto vnitřním náhlým poznáním, se Lydia prochází milánským předměstím po stopách svého ztraceného štěstí... V Noci všechno plyne pomalým, ale přesto nezadržitelným tempem, takže není čas se nudit. Za významnou považuji scénu, kde dochází ke vzájemné "konfrontaci" dvou žen, kde jedna je Giovanniho bývalou láskou - promoklá Lydia - a druhá objevem této noci - inteligentní, bohatá a mladá Valentina. Ženy k sobě pocítí vzájemnou sympatii a Giovanni prozatím vychází jako poražený - nedovtipný samolibec. ()
Proč už se takové netočí? Protože je to pasé. Bohužel pro nás. Antonioniho obvyklá témata jako zbytná a pochybná úloha intelektuála, rozpad tradičních hodnot, existenciální tortura, děsivá povrchnost a prázdnota, nuda, v případě La Notte víc než cokoliv jiného komunikační vakuum a suchá konvenčnost vztahů, se za těch čtyřicet let stala normou i v těch nejřáchandovějších komediích. A komentovat s jistým pobouřením normu je neslušné, když se notabene vynořují problémy úplně jiného kalibru. Třeba pocit, že si nežijeme dost dobře. Sledování Noci proto produkuje sentiment, stesk po stýskání si na hodnoty, které si současné publikum z valné části již nepamatuje, když ne rovnou pobouření, o co těm zbohatlíkům, téměř plačky procházející překrásnými záběry vybourávaných italských měst a funkcionalistických vil, jde. Časem naprosto netknutá zůstává formální stránka. Kamera fascinuje od prvního záběru [odraz města v nemocničních oknech], režie vodí Mastroianiho, Vitti a Moreau po šachovnici über-fotogenických kompozic celé dvě hodiny a zabaví Vás, i kdybyste sledovali film bez titulků. Pakliže Vás nebude rušit perfektní provázanost se smutnými sděleními ovšem. Až po dvou shlédnutích a rešerši na IMDb jsem se dozvěděl, že v tom hraje Umberto Eco! Jestlipak ten píše, protože musí... ()
Související novinky
Zemřela herečka Monica Vitti
Přichází smutné zprávy z Říma. Ve věku 90 let zemřela ikona italské kinematografie šedesátých let, herečka Monica Vitti. Hvězda klasických filmů režiséra Michelangela Antonioniho dlouhou dobu… (více)