Ip Man

Nikdy mě nepřestanou udivovat filmy o bojovém umění, po výborném, ale trochu moc americkém snímku Fearless, kde se již tradičně hlavní role zhostil Jet Li, je tento film s Donnie Yenem lahodným překvapením a dalším dílem do sbírky nejlepších filmových počinů za rok 2008. Už od počátku jsem byl velmi zvědavý, jak se Donnie Yen své role ujme a nejen, že jsem po zhlédnutí filmu nebyl zklamán, ba naopak, byl jsem přímo nadšen. Děj je zasazen do období před 2. světovou válkou, kdy Japonsko okupovalo Čínu. Příběh nás zavede na stopu mistra bojového umění Wing Chun do městečka Fo Shan, kde Ip Man žil a jako aristokrat většinu svého času věnoval zdokonalováním svých technik. Přišla však válka a nastala doba japonského teroru. Mistr se musel vzdát svého panství a pracoval dokonce jako chuďas v uhelném dole, aby uživil svou rodinu. Film nám ukazuje Ip Mana jako skromného člověka, který se svým chováním řadí mezi obyčejný lid, na nikoho se nepovyšuje a své bojové schopnosti používá s rozvahou a spíše na obranu. Zde si vybavuji souboj v jeho domě s nafoukaným Jin Shan Zhaem, který jej přišel vyzvat, poté co spráskal všechny mistry ostatních škol ve městě doslova jako psy. Ze začátku sice odmítl, ale nakonec ke střetu stejně došlo, jeho žena ho však varovala, ať doma nic nerozbije. Jeho styl, respektive oponentova neschopnost zapříčinila rozbití vázy a po chvilce přijel jeho syn na vozítku a pronesl: "If you won't attack, all the things in the house will be broken." a zase odjel. Jsou zde tedy i ty vtipné momenty, z počátku se jedná o hravou akci, s příchodem války však postupně přituhuje a film se mění v drama, ve kterém už jde o boj na život a na smrt. Obzvláště, když se na scéně objeví japonský generál, který sice ctí tradice a libuje si v bojovém umění, ale má u sebe despotického zástupce. Mít německou uniformu, hned si řeknete fašista. Choreografie bojových scén je výborná a nejeden souboj si náležitě vychutnáte, např. boj o pytel rýže s deseti protivníky najednou je vynikající. Potěšující je také to, že tento film není jen tupou mlátičkou, ale příběhem o jedné legendě historie, u které se učil i samotný Bruce Lee. Obraz, kamera, střih, pěkná hudba (Kenji Kawai), všechny tyto aspekty jsou prostě na vysoké úrovni. Pro milovníky bojových umění je Ip Man záležitost opravdu lahůdková a i když přišel skromně, odešel ve velkém stylu a zase o něco víc překonal své předchůdce. (9/10) (01.01.2009)

Ani po třetím sledování Ip Mana jsem nedokázala setřást pochybnosti, které ve mně vyvolal. Ano, na první pohled je to určitě výborný bojový film s rozmanitými a dynamickými souboji (pravda, lehce předrátováno na tak drsný a kontaktní styl), ale další věci ve mně vzbuzují rozporuplné reakce. Laděním do tmavších a tlumených barev se odklání od jasných barevných kompozic nedávných wu-xia nebo Fearless, připomíná temnou SPL přenesenou do tradičních kulis kung-fu filmů. Bohužel ale nepřebírá nejednoznačné postavy a je to vidět hlavně na Ip Manovi. Např. Fearless měl lidského a chybujícího hrdinu, který se překonáváním svých nedostatků vyvíjí v opravdovou osobnost. Ip Man je osobnost, ale je to idealizovaná osobnost, značně lichotící obraz. Ip Man se buď straní zásahů do kritických událostí nebo se vmísí pod tlakem vnejších okolností. Kde je nějaký vnitřní konflikt, vývoj, nějaký hnací prvek pro jeho jednání x nejednání? Něco takového tu není, protože Ip Man zkrátka žádné špatné vlastnosti nemá. Bohužel tu není ani žádné odlehčení, které by ho polidštilo. Humor (v jediném okamžiku – jsem přece ve válce) přináší situace, nikoli samotný hlavní hrdina, v tom se liší od sympatičtějšího Iron Monkey. Na mém hodnocení se tedy z velké části podílí nadšení z tvrdých a nápaditých soubojů ale zůstavá tu mírná výčitka k přehnané glorifikaci hlavní postavy. (24.03.2009)

Ijááá tááá henááá.. moje kung-fu je lepší, než to tvoje. Ne, moje je určitě lepší. Já ty asijské emoce nějak nedokážu strávit. Naštěstí první housle tu hrají precizní souboje, které ukazují brutalitu a syrovost umění Wing Chun. Choreografové dostávají jedničku s hvězdičkou. Zbytek je bohužel horší. Všechny ty prvky rodinného a okupačního dramatu okolo jsou totiž k těm lahůdkovým bojovým sekvencím nesmírně nevyvážené. Příběh je mizerný, dramaturgie selhává. Seznámíme se s několika ústředními postavami, příběh je přerušený, další linie jsou tak nějak vršené na sebe, a vlastně se začíná od znovu. A některé postavy se tak v ději pohybují hodně nelogicky. Prostě mi chybělo víc opravdovosti. (19.06.2014)

Pokud se Donnie Yen tváří drsně a trestá všechny, co někomu něco udělaj špatnýho, tak si neni šance vůbec na nic stěžovat, protože Donnie tam všechny masakruje neuvěřitelně hustě a jeho superrychlý ruční komba sem sledoval s otevřenou tlamou a podporovanej je ještě perfektní choreografií a dokonale vychytanou kamerou. Jenže jakmile se film věnuje něčemu, kde se musí Donnie byť jen pousmát, tak je po prdeli, hodnej taťka učitel na něj prostě nesedí a nikdy nebude a pokud se do toho ještě Wilson Yip snaží vyprávět drama o utlačování číňanů zlejma japonema, tak je konec se všema nadějeme, že to bude jeden z nej akčních filmů posledních let. Mimoto se nejedná ani o moc kvalitní drama, všechno je takový až moc prvoplánový, jednoduchý a nesmyslně poslepovaný, vlastně ani nechápu kde to vzalo takový hodnocení (92%), asi to ještě půjde hodně dolu (09.01.2009)

Óda na akciu. Tak by sa dali pomenovať delikátne akčné scény, ktoré v tomto filme predviedli hlavní borci. Pri akcii tento film však zďaleka nekončí, ani nezačína. Príbeh je inšpirovaný skutočnosťou, takže sa dočkáme aj mozaiky dramatických a tragických scén, pri ktorých boli testosteróny na chvíľku zahnané do úzadia a do popredia sa dostal aj naozaj citlivý a senzitívny príbeh, ktorý zdôrazňoval potrebu rodiny, priateľstva a patriotizmu. Autori šikovne menia hlavnú myšlienku filmu, v polovici nastáva markantný zvrat (doposiaľ čisto zábavné ladenie filmu sa výrazne zdramatizovalo), ktorý autori vôbec nemuseli ustáť. Herecké výkony ale boli obrovskou podporou celého filmu a boli aspoň na takej vysokej úrovni ako tie bojové. Donnie Yen by si za oboje zaslúžil absolutórium. Aj týmto filmom tvorcovia dokázali, že film nemusí mať spravidla dve-tri hodiny, aby dokonale vykreslil životnú cestu človeka. Stačí vziať podstatu myšlienky a odkazu, a spojiť ju s duchom a osobnostnou aurou tej osoby. No a keď je v tom všetkom integrovaná akcia a súboje, ktoré si zaslúžia len superlatívne prívlastky, moje srdce plesá. 100%. (30.05.2009)