Kůže

Obvykle si dopĺňam kúsky zo zlatého fondu kinematografie vedome, ale občas vďaka televíznemu programu natrafím na dielo takmer neznáme, ktoré ale vzbudí vo mne túžbu si ho pozrieť. No a zriedkavo sa stane, že ma aj nesmierne zasiahne a jeho všeobecnú neznámosť považujem za veľký omyl. Tak sa stalo aj pri tomto vojnovom filme bez konvenčne chápanej filmovej vojny a akcie, zameraného na prežívanie amerických vojakov a neapolských ľudí a predovšetkým žien ku koncu konfliktu. Koža obsahuje niekoľko emocionálne veľmi silných scén, kedy mi z úpadky humanizmu prišlo skutočne zle. Trochu ma mrzí, že tak originálny film z DSV s Mastroianim, Cardinale alebo Lancasterom nedosiahol taký ohlas, ako podobne ladená Hlava 22. (10.11.2017)

Drsná válečná záležitost, místy velmi odporná. Ale taková válka je a tak to tvůrci chtěli. Ať už je to prostituce za jídlo, kanibalská hostina či zbytečná smrt civilisty pod pásy Shermana... Spíše než o ryze válečný film se spoustou bojů se však jedná o psychologické drama z období osvobozování Itálie americkou armádou. Z tohohle pohledu na válku budte mít kocovinu. Velmi věrné zpracování podle knižní předlohy !!! * * * * * (11.04.2013)

Jelikož se mi čte stále obtížněji (soustředění, vytvrvalost, zrak, zájem), posouchám po nocích četbu (na pokračování). A tak znám nejen Malapartův román Kůže, ale i Musilův Muž bez vlastnstí. Vzpomíním si na souvislosti, při nichž Robert Musil filosofuje o "kozince", kůži z níž se dělají rukavice, jejichž údržba, nevlékání a (rituální) používání z ní čini materiál, který převyšuje hodnotu kůže vlastní. Ale něčeho se nelze dotknout vlastní kůží a musí se dělat v rukvičkách. (14.11.2022)

,,BOŽE, AKÁ HANBA. PREDÁVAŤ VLASTNÉ DETI. HANBA." ,,SÚ HLADNÍ. LEPŠIE ICH PREDAŤ, AKO ZJESŤ." __ Tak toto bola iná káva. Prakticky neznámy film s dobrým obsadením (okrem známych tvárí si podaktorí spomenú aj na Kena Marshalla ako seriálového ,,Marca Pola") a kvalitným zastúpením aj vo formálnych zložkách (výpravu robil známy oscarový scénograf Dante Ferretti vo svojom ,,predhollywoodskom" období) pôsobí od začiatku nevídaným dojmom. Silný naturalizmus sa mieša s obscénnosťou a perverzitou pomerne vulgárneho scenára, čo mi zo začiatku prekážalo a videl som v ňom snahu hrať na efekt. Film vťahuje diváka do deja postupne, pretože ide skôr o epizodické rozprávanie s voľne načrtnutou ústrednou linkou. Moja pozornosť sa zvýšila až pri scéne smrti vojaka na mínovom poli. Skoro sa mi zdvihol žalúdok a to som nevedel, čo ma ešte čaká v závere. Následne ma dej viacej upútal, miestami šokoval (,,kanibalská hostina", takmer surrealistický ,,mužský pôrod", Neapol plný prostitúcie), pobavil svojráznymi dialógmi (,,Obyčaj káže začať pivnicou." ,,Prečo nie vašou spálňou?") či čierno-humornými úvahami nad osudom nemeckých väzňov (,,Chcú z väzňov spraviť mydlá." ,,To je ich problém.") a tým, akú hodnotu by malo mydlo z Hitlera, čím rozohral pomerne plasticky podaný obraz o strašných pomeroch obyvateľov Neapola, ktorí sa v čase vojny pokúšali prežiť akýmkoľvek možným spôsobom. Pomyselným vrcholom filmu sa môže javiť výbuch Vezuvu, ku ktorému smerujú výčitky na slabšie technické spracovanie. Ako skutočná udalosť skôr slúži ako osudový doplnok ku všeobecnej tragédií tých dní, ktoré kulminujú nešťastnou nehodou na konci filmu. Záver už hádam nikdy nechcem vidieť. Videl som už všeličo, ale chlap rozpučený tankom na kašu, kedy pred šokovaným davom sa jeden z vojakov zmôže iba na: ,,Obíďte tú... tú vec." je absolútne najbrutálnejšou scénou akú som dosiaľ videl. Strašná, nehanebná smrť zbavujúca človeka akejkoľvek ľudskej podoby,´korunovaná Mastroianniho poslednou trpkou úvahou. Zháňam knihu... (277. hodnotenie, 32. komentár k filmu) (19.11.2017)

Představa války jako neurčitého mezidobí mezi změnami v pohybu front, přestávek mezi zatínáním pěstí při příchodu okupačních a naopak jásotu při objevení osvoboditelských vojsk je dětinsky naivní; mnohem důležitější je z tohoto hlediska je to, co se děje ve společnosti jako celku, především v její civilní většině, cudně nazývané "týl". Střeva války v této její podobě nejsou méně stravitelná než hrůzy a děje bojových scén. Mezní situace tu mají odlišný ráz i průběh, ale stejné vyznění; rozpad morálky a hodnot, násobený hmotným nedostatkem nezřídka na hranici biologického přežití, tvoří zvláštní subkulturu nebývalého rozsahu černé a šedé ekonomiky. Malaparte je paralelně jakýmsi kronikářem i analyzátorem této přechodné mozaiky týdnů, měsíců, nezřídka i let. Šmelina, prostituce, pohlavní nemoci, ale i vraždy, nenadálé výbuchy, neodstraněná minová pole, také i jiné nekontrolovatelné válečné výbušniny, zbytečné smrti, to všechno je odvrácenou tváří ideálů hlásaných oficiální propagandou. Tehdy již zkušená, u nás téměř neznámá italská režisérka Liliana Cavani přistoupila k látce s pietou ale i vůlí ji skutečně zfilmovat, tj. beze zbytku převést do ryze filmové řeči. Mozaikovitost příběhu je postižením složitosti těch dní, rozjímání o tom, kdo je vlastně vítězem a kdo poraženým, nezbytnou součástí výchozí ideje a výsledek ojedinělým záznamem toho, o čem se zpravidla ve vzpomínkách hrdinů i nehrdinů nemluví. Ale tak jako člověka netvoří jen mozek ale i koneční a střeva, tak také tato část války je podstanou součástí její celkové výpovědi i svědectvím o skutečném rozsahu škod, jež přináší. Je-li téma zvládnuto na úrovni - a tak tomu v tomto případě nepochybně je - vzniká nadčasovost, nad kterou se nejásá, ale o které víme, že ji ze života dostat, natož vymrskat nelze. Je to hořké, avšak nepostradatelné poznání toho, kdo chce žít život vskutku zralý, dospělý a zodpovědný. (13.09.2009)