Průvodce

Čerstvě Oscarem ověnčené drama ze Země vycházejícího slunce si vás musí podmanit jako mě. Skromně a jemně natočený neobvyklý příběh o muži, jež po zklamání životem našel štěstí v poněkud bizarním zaměstnání. Smutná nálada, která převládá zejména v podobě nešťastných výjevů, které se hrdinovi jakoby náhodně ukazují (chobotnice, lososi), se šikovně mísí s naopak velmi šťastným vyzněním a pocitu sounáležitosti s postavami. Toho se podařilo dosáhnout díky opravdu lidským vykreslením postav a také výborným hercům, především Masahiru Motokovi v ústřední roli. Nádherná hudba jen umocňuje další filmvé kouzlo ze země Sakur. (25.03.2009)

Skoro každý dotyk s japonským filmom zaručuje nevšedný filmový zážitok. Nie je tomu inak ani pri snímke Yojira Takitu. Rozprávanie o svojom živote, hudobnom talente či nevšednej práci, ktorú získal hlavný hrdina na základe inzerátu a netušil do čoho ide, je veľmi citlivou sondou do duše mladého muža, ktorý musel začať odznovu. Divák je konfrontovaný s kultúrnymi i rodinnými zvyklosťami súčasného japonského vidieka, ale najväčší zážitok prináša pohľad pod povrch. Núti nás premýšľať o mnohých veciach a robí to jedinečným sofistikovaným spôsobom. Režisér vniesol do deja až pietnu melanchóliu a treba podotknúť, že niektoré scény zaváňajú citovým vydieraním, ale takto sa na film nesmie pozerať. Bolo by to nepochopenie celej myšlienky. Lebo tento film je hlavne o premýšľaní. A o tom ako mnoho mŕtvych dokáže naučiť živých žiť. Musím sa pozastaviť pri hudbe Džó Hisaišiho, ktorý s pomocou Bramsovej Wiegenlied, Bachovej a Gounodovej Ave Marie či Beethovenovej 9. symfónie pomohol vytvoriť aj po hudobnej stránke výnimočné dielo. (21.10.2010)

Tradičně vyprávěný příběh, který nikam nespěchá. Ostatně by se to k tématu ani nehodilo. Obřad přípravy mrtvého je svým způsobem fascinující uměleckou disciplínou. Přidejte si ještě nějaký ten melodramatický příběh a je vymalováno. Překvapily mne hlavně komické momenty, i když postupem filmového času nějak vymizely. Takže díky americké Akademii, neboť nebýt jejich ocenění, pravděpodobně bych se na film nepodíval, ani kdyby se k nám nějakým zázrakem dostal (90%). (19.10.2010)

,,Města na celém světě jsou našimi domovy, tak pojďme žít spolu na hudebním turné." Tento svatební slib odhaluje jeden z motivů filmu. Tím motivem je opojně laskavá hudba. Čelo je nástroj, kterým Daigo opěvuje život, obklopený smrtí o to intenzivněji. Diango je typicky japonský v lidské vlastnosti, kterou je pokora. Podléhá autoritě ( Poslechl i velmi nepříjemný rozkaz ). Lidé narozeni v Zemi, kde vychází Slunce se liší ještě v minimálně jedné mravnosti od nás ze země, kde Slunce zapadá. Tou mravností je uctivost k bližním ( Mimo lidí také k chobotnicím ). Zažitá definice mravnosti jako kvality jednotlivce implicitně ošetřuje vyjímky - jistě se najde spousta nezdvořilých Japonců ( naivně si jako příklad neuctivého Japonce představuji japonského teenagera, který pod paždím třímá výtisk Květů zla od Charlese Baudelaira a večer falešně zpívá Ring of fire od Johnyho Cashe v oblíbeném karaoket baru ). Ach ti Japonci... I jejich pohřby jsou tak mírné, navíc komorní a útulné ( oproti chladným pohřbům v kostele jaké jsem zažil ). Film má dost chyb, nebudu je jmenovat, ať si na ně přijde, nebo nepřijde každý sám ( Pozorně sledujte holčičku s rtěnkou ). Jako klad vnímám fakt, že se nejedná o typicky hollywoodsky podbízivý film. Jistě někdo může důvodně polemizovat nad hloubkou tohoto snímku. Ale já jsem našel odkazy, které mohou badatelům poskytnout podmět k zajímavým výkladům. Nad symbolistickou rybou v řece budu ještě dlouho přemýšlet. Někdo by se mohl šklebit nad možnými motivy snímku ( and the Oscar goes to.. ). Ale nechalo to ve mě dobrej pocit, a tak hodnotím vysoko. Není pouhým paradoxem, že ačkoliv při filmu shlédnete kolem dvacítky pohřbů, pravděpodobně vůbec nebudete myslet na smrt. Tento zdánlivý paradox lze objasnit jemně humornými absurditami, které celý snímek provází. S takto podobným efektem jsem se letos ve filmu už setkal. Adamova jablka ale šla ještě mnohem dál. Začínají se mi tyto absurdity zamlouvat. Jemně zbrousí hrany a film pak nepůsobí jako laciný doják, při jehož sledování bych se cítil trapně. ....POZOR SPOILER. K těm odkazům: Kámen je neměnný, stejně jako láska k synovi. Důkazem je, že mrtvý otec v závěrečné scéně držel kámen . Klíčové scény s "dopisem" jsou nádherné. (20.11.2011)

,,KDYŽ TAK NAD TÍM PŘEMÝŠLÍM, VEDL JSEM TAK VŠEDNÍ ŽIVOT“..... /// Zvyknout se dá na všechno. I na mrtvá těla. Jen nesmíte natrefit na to ,,špatný“ (to by se pak jeden poblil.) Jinak se tu samozřejmě jedná (ve vší vážnosti) o poetiku rituálu k oživení těla a zajištění posmrtné krásy. Tragédie úmrtí versus obřad plný klidné a precizní práce. Právě ten je silnou částí filmu. Osobní starosti, usmíření a odpuštění mě moc neberou. Stejně jako nevnímám žádný filosofický (ani jiný) podtext. Až to přijde, prostě mě jen spalte! /// NĚKOLIK DŮVODŮ, PROČ MÁ SMYSL FILM VIDĚT: 1.) Jsem ladič – pijan a hraju na čelo (NETÝKÁ SE spíš pijanů než ladičů a těch, co na čelo hrajou před zavíračkou na stole.) 2.) Říká se o mě, že jsem v pálení věcí dost dobrej. 3.) Neumím přečíst kamenný dopis. 4.) Zjistím, že s každý práce se dá donést něco domů. /// PŘÍBĚH **** HUMOR ne AKCE ne NAPĚTÍ * (18.04.2011)