I compagni
Les Camarades
The Organiser
Stalo sa v Turíne
Režie:
Mario MonicelliKamera:
Giuseppe RotunnoHudba:
Carlo RustichelliHrají:
Marcello Mastroianni, Renato Salvatori, Bernard Blier, François Périer, Annie Girardot, Folco Lulli, Piero Lulli, Giampiero Albertini, Vittorio Sanipoli (více)Obsahy(3)
Filmové drama natočené v roce 1963 v koprodukci Itálie, Francie a Jugoslávie. Skvěle obsazený film (Mastroianni, Salvatori, Blier, Girardotová) natočil slavný režisér Mario Monicelli a získal za něj nominaci na Oskara. (oficiální text distributora)
Videa (1)
Recenze (50)
Zarostlý Mastroianni atypicky v roli úlisného podvodníčka, který si postupně přisvojí nejen svačiny a důvěru negramotných (a proto lehko manipulovatelných) dělníků, ale také celý film. Otevřeně levicová komedie o vážných věcech vydatně čerpá z odkazu neorealismu, ale nedovolí, aby se prostředí a existenční situace postav staly těžištěm příběhu. Tím je pro Italy příznačné znevažování důležitého boje fraškovitým humorem, založeným po vzoru grotesek z větší části na interakci postav s neživými objekty. Pěkný příklad dosažené rovnováhy mezi sociálním dramatem a groteskou nabízí jedna z posledních scén, kdy tragickou událost narušuje „profesor“ slepě šmátrající po svých ztracených brýlích. Umírněná režie s dlouhými záběry, smysluplnými pohyby kamery a tragikomickým hudebním doprovodem brání tomu, aby film sklouznul do extrémních poloh. I bez jednoho jasně vymezeného hlavního hrdiny (kterým je celá proletářská masa) si Stalo se v Turíně po celé dvě hodiny zachovává vzácnou vyváženost a uvědomělou sociální kritiku při svém širokém záběru prokládá zlehčováním rozdílů mezi italským severem a jihem (pro srovnání viz veletragický Rocco a jeho bratři, rovněž o potížích jižanů v průmyslovém severu). 80% Zajímavý komentář: sportovec ()
Tyhle filmy mám moc ráda a Maria Monicelliho ještě víc, takže hodnotím velmi pozitivně. Sociální drama s komickými prvky, z nichž jedním je pro mě takový ten vyjukaný a zdánlivě slabošský výraz M. Mastroianniho, to umí jenom on. No a pozdější věčný (kriminální) šéf, ministr, ředitel a továrník Bernard Blier v montérkách, to byl taky dobrý zážitek. Ale vážně: typicky italské zpracování jedné velmi smutné události se zobrazením celé neutěšené doby v tom nejlepším slova smyslu: velmi životné postavy, žádní zocelení hrdinové s ostře řezanými rysy, ale normální zoufalí chlápci, kteří už prostě nemůžou dál takhle žít, ani ten profesor není vylíčený čistě jako klaďas. Dále dokonale "zmáknuté" prostředí, smutek i humor, nejednostrannost, což je přesně to, co propagandistické filmy z dělnického prostředí made in socialismus postrádaly, a tím je i náhled z druhé strany barikády. Sice v pár krátkých scénkách, nicméně velmi pregnantních. I ten despotický továrník zde má svou pravdu a profesor-vůdce svou iluzi. ()
Soudruzi z Turína. - Solidarita byla největším výdobytkem dělnické třídy, následné sociální formace (jako např. socialistický stát) už patří jejímu úpadku. A možná, že poslední vzedmutí S/solidarity v Polsku bylo také tím posledním. - Nesčetné figurky dělnické komunity (každá svým specifickým způsobem) dokreslují boj dělníku za snesitelné (méně nesnesitelné) pracovní a životní podmínky. Z nich se samozřejmě vymyká profesor Sinigaglia (Marcello Mastroianni - skvělý jako vždy) a jeho partnerka Niobe (Annie Girardotová - skvělá jako vždy). Zatímco profesor (není to žádný "úlisný podvodníček", kterýpak podvodník nemá na jídlo) je posedlý sociální spravedlností, které vše obětoval, a které vše obětovat hodlá (včetně sebe, ale i jiných), je prototypem budoucích levicových vůdců, Niobe nechce o sociální spravedlnosti ani slyšet, jejím heslem je spíš "každý za sebe a pro sebe". Pozn. 1: Film končí krásným happyendem: Adéla volá na Renáta, aby jí psal. Ten odpovídá, že (ona) stejně neumí číst. A ona kontruje, že to přece nevadí. Ano, to je příslib lepších zítřků. Pozn. 2: "13 ore di lavoro al giorno" - zamysleme se nad tím! ()
Zapomeňte na komedii: Ačkoliv sociálním původem a typologií postaviček lidový, I Compagni je filmem syrovým, krutým a veskrze smutným. Věřím tomu, že v době a místě vzniku tam takové tendence nebyly, ale soudruhům československým se tahle óda na nestydaté kapitalisty náramně hodila na výkladní pult. Marcello zarostlý a v brýlích mi silně připomínal Hugo Haase, hrdiny filmu jsou však prostí dělníci, špinaví, unavení a hladoví, stejně jako jejich rodiny. Film je dlouhý a zejména v druhé půlce se dost vleče. Dominuje mu výtečný starý dabing z dílny Ludvíka Žáčka a účinkuje v něm tehdejší čs. herecký výkvět (Holý, Vinklář, Vlček, Musil, Sklenčka). ()
To, čím jsou v literatuře básně J. Wolkera a P. Bezruče, představuje pro mě Monicelliho snínek v kinematografii. Úplně jiný (tedy nikoliv čistý milovník, nýbrž špinavý vandrák) Mastroianni v roli hledaného profesora, jenž dokáže radikálně vyburcovat dav utlačovaných dělníků ke stávce za jejich práva, přestože její následky jsou nedozírné. Italové měli k levici vždy všeobecně kladnější vztah než my. Není tedy divu, že při srovnání Stalo se v Turíně (správně "Soudruzi!") s díly československého socialistického realismu italský snímek vyčnívá nejen s ohledem na žánr sociální balady či revolučního dramatu, ale rovněž po stránce poetické. Tam, kde české soc. realistické tituly oplývají kýčem, nudou a utopickým blábolením, drží se Stalo se v Turíně nohama pevně na zemi, navíc s nosnou dávkou lidskosti a sociálního cítění, jež jsou však skvěle míseny s černým humorem. Neskutečně zábavný a zároveň společensky závažný film. Spolu s Ejzenštejnovou Stávkou vrchol svého žánru. ()
Reklama