Slunečnice

Film, který mě hluboce rozlítostnil. A který ve mně současně probudil hluboký obdiv k herectví Sophie Loren. Copak Mastroianni, toho již dávno považuji za svého nejoblíbenějšího herce vůbec, a tak mě nikterak nepřekvapí míra, s níž zde herecky exceluje - ovšem hlavní hvězdou je zde pro mě skutečně právě Sophie Loren. Vrcholná scéna filmu, kdy se bývalí manželé setkají v Sovětském svazu na vlakovém nádraží a jejich pohledy jsou všeříkající, mě zdrtila natolik, až jsem v pokušení se domnívat, že jsem snad neviděl působivější filmové zpracování námětu o tom, jak dva lidi rozdělila válka. Co na tom, že se mi požitek z tohoto filmu vydatně snažila zkazit ČT2, která film odvysílala v - byť obstojném - českém dabingu - hlas Jaroslavy Adamové k Sophii Loren je vážně výsměch, z něhož mě bude ještě dlouho bolet hlava. Jinak jsem ale zcela uchvácen humanistickým poselstvím, s nímž mě tento film doslova převálcoval, a uvrhl do stavu nejhlubší sklíčenosti - Vittorio De Sica byl vpravdě filmový velikán, a nezbývá než si lítostivě povzdechnout, že takové filmy už se dnes netočí. 5 hvězd je zcela nedostatečné hodnocení pro vystižení požitku z hereckého mistrovství, jehož jsem zde byl svědkem. (12.10.2014)

Krásny film. V mojich očiach osobitne. Pripomína totiž epizódu z rodinnej histórie. Brat starého tata narukoval na vojnu. Ocitol sa na fronte v Rusku. Vzápätí bol zajatý, neskôr bojoval na strane Sovietov. Po vojne ostal v ZSSR, oženil sa a postavil dom kdesi na Sibíri. Všetci si mysleli, že je mŕtvy alebo nezvestný. Ozval sa po 20 rokoch, napísal zopár listov. No Slovensko, svoju rodnú krajinu, na rozdiel od hlavného hrdinu Slnečnice, nikdy po vojne nenavštívil. Možno preto aby sa vyhol podobne nervy drásajúcej scéne rozlúčky na vlakovom nástupišti. Skvelý, jemne melancholický príbeh úprimne žitého manželstva rozvráteného vojnou. (16.09.2014)

Civilní dozvuk tragédie poslední války, která nebyla jen běsněním armád, ale rozdělovala lidi, lámala přirozený běh jejich životů a tvořila nová mezinárodní pouta a dramata. Po filmové stránce romance, těžící ze společného emocionálního jmenovatele ruské a italské školy, bohužel i po formální stránce však nabízí o poznání méně, než třeba Kalatozovovi Jeřábi táhnou. Kožich je ale kožich. De Sica a Mancini tu prokazují svou znalost řemesla bijákového spektáklu. (13.09.2014)

Krásný film, který se dá vidět i po 45 letech od natočení. Sophia Loren excelentním způsobem ztvárnila přerod mladé šťastné temperamentní dívky ve zklamanou mladou ženu. Nemyslím, že by šlo o ruskou propagandu či agitaci. Taky vodíme hosty do parádního obyváku a ne do pokoje svého nepořádného puberťáka. Byla to zvláštní doba a to budovatelské nadšení tam po válce panovalo. Sama jsem byla v roce 1967 tedy přibližně v době natáčení filmu s našimi zemědělci na exkurzi po kolchozech v oblasti Kyjev a Charkov. Byla to ukázková družstva, stejně jako u nás Slušovice. Přátelští, pohostinní lidé byli pyšní na to, co vybudovali, ale my už jsme byli v té době technicky někde jinde, což jsme z úcty k hostitelům zamlčeli. Nás ale válka neponičila. Stejnou zkušenost měla i moje mladinká kolegyně, která o deset let později studovala v Moskvě 4 roky vnitřní obchod. „Marusja“ vyprávěla pro mne v tehdejší době nepochopitelné věci. Jezdila domů jednou ročně a proto o prázdninách využila pozvání spolužačky k návštěvě její rodiny žijící v Leningradě – nyní Petrohrad. Po dobrodružné cestě, kdy byla i zatčena, protože neměla patřičnou bumážku, ji přítelkyně místo do Ermitáže, vzala na kopec za město a hrdě ji ukázala nové sídliště ležící před nimi ze slovy : „To je krása, to vy u vás nemáte!“ A moje kolegyně přiznala, že neměla to srdce ji říct, že takové sídliště je u nás skoro v každém městě. Jedině bych moc nevěřila možnosti Antonia bez problémů vycestovat domů do Itálie. To, že v Rusku zůstal bylo uvěřitelné, protože muži tam byli po válce nedostatkovým zbožím. Taky ale není nikde psáno, že film byl natočen podle skutečné události. Dnes už je to asi jiné, ale i tak bych tam nechtěla žít. (27.01.2015)

Film jsem viděl podruhé, skoro po padesáti letech. A rozhodně ho nemám chuť komentovat. Zajímavější asi bude porovnat oba zážitky - ale to asi nedokážu. Pocit hluboké nostalgie z patové situace zde skutečně manželského trojúhelníku je asi to jediné, co přetrvalo. Některé důležité momenty jsem samozřejmě zapomněl (omeleta o svatební noci, stěhování z vesnice do města, dokonce i na závěrečnou návštěvu v Itálii), pocit nenahraditelné ztráty, kterou nemůže kompenzovat žádný zisk, ale zůstal. Resumé: De Sicův film nám naznačil či ukázal mnoho dramatických situací. Některé nám ale také utajil. Samozřejmě dojemný byl obraz dívky táhnoucí po sněhu promrzlého vojáka, ale co bylo potom, až přišel k sobě, jak se domlouvali? Tím, že si toho moc nepamatoval se to oddiskutovat asi nedá. Nakonec měl lepší paměť než tehdy, když předstíral šílenství. (29.11.2021)