Velká žranice

Film bohuzel nabizi pouze presne to, co slibuje nazev. Behem dvaceti minut jsou postavy predstaveny a presunou se do nejaky velky vily, nechaj navezt zasoby a od ty doby jen zerou. Zerou, vari a do toho kecaj o blbostech. Trosku to osvezi akorat prichod tri devek, ale ty tu jsou bohuzel jen chvily. Problem je, ze tady vlastne neni zadnej pribeh, postavy se nijak nevyvyji a sledovat, jak se cpou, to se za chvily omrzi. I kdyz je fakt, ze na nektery z tech jidel sem dostal chut. Ani herci to moc nezachrani, protoze proste nemaj co hrat a navic se chovaj vicemene jak hovadka, jedinej vyraznejsi tu je Noiret, kterej ma precejen drobet zajimavejsi postavu, je tu dost mladej a vypada jak blbecek. A film bohuzel nefunguje ani jako nejaka komedie, tech par vtipnejch momentu to nezachrani. Mit film nakejch 80 minut, tak jeste dejme tomu, ale delka pres dve hodiny je proste moc a v druhy polovine to uz dost nudi. (22.03.2009)

Asi nejznámější a všeobecně nejuznávanější Ferreriho snímek. Čtyři dlouholetí přátelé se rozhodnou odejít ze světa prostřednictvím jedné z nejstarších lidských neřestí. Na Ferreriho film je děj až překvapivě přímočarý s očekávatelným průběhem. Znovu vystupuje na povrch amorálnost, perverze a zhýralost jako tradiční témata. Trpká ironie je cítit z každého záběru. V hlavních rolích se sešla plejáda nejlepších evropských herců, většinou režisérových oblíbenců, se kterými spolupracoval opakovaně. Postavy, které zde představují, jsou zbaveny tradičních lidských citů. Vystupuje z nich cynismus a pohrdání vším a všemi. Opět se tak setkáváme s karikováním postav i děje. Andréa Ferréol je zase výborná v roli korpulentní učitelky, která se z potencionální oběti promění v dokonalého anděla smrti. Zajímavostí jsou jména Michel, Marcello, Philippe, Ugo, Andrea. Jména hlavních postav jsou shodná se jmény herců. Jde o zjevnou odvolávku na starou školu italského neorealismu. Velká žranice je dalším Ferreriho políčkem zhýralé amorální společnosti. Je to film, který pod svým příznačně pitoreskním zevnějškem skrývá existenciální rozměr. Jde o Ferreriho film asi nejslavnější s významnými oceněními, nikoliv však nejlepší. Alespoň dle mého názoru. 80% (02.11.2011)

Viděl jsem aktuálně dva filmy Marca Ferrariho, tento a SÉMĚ ČLOVĚKA a napadlo mě, jak hodně se jim třeba nechal ovlivnit Ruben Östlund při psaní TROJÚHELNÍKU SMUTKU. Trojúhelník sleduje následky pozdního kapitalismu v odrazu opulentního obžerství (i v grafickém detailu) a následně svoje protagonisty uvrhne do stavu prvobytně pospolné společnosti, což je vpodstatě tématická kombinace VELKÉ ŽRANICE i SÉMĚ ČLOVĚKA. Tím nijak neviním Östlunda z plagiátorství (byť se v obou filmech velmi výrazně zvrací a odpadní systémy dějiště se značně přeplnění), jen nahlas fantazíruju. __ Co se ŽRANICE týče, ve své době udájně silně dekadentní a pro publikum šokující. To už dnes těžko může platit, minimálně pro trochu “zkušené” diváky. Co zbylo je film s uhrančivou atmosférou staré vily, ve které se skupina lehce až silně deprimovaných mužů ve středním věku poddá nepsanému paktu labužnicky se ujíst až k smrti. Žranice je plná hodně oddaných hereckých výkonů (nejen ústřední čtveřice), u kterých není pochyb, že do toho filmu šli s absolutní důvěrou ve Ferrariho tvůrčí myšlenky. __ Nejsem sice příznivcem tzv. fekálního humoru, ale jedině ve Žranici jsem tento žánr viděl režijně tak dokonale zachycen, v situacích, které jsou až absurdně nečekané a vždy trvají přesně o těch pár vteřin déle, že jsem to musel oslavit dlouhým překvapeným smíchem. (28.05.2024)

A ztělesněná nechutnost a hnus se jali kritizovati společnosti lidské obžérstvím a smilstvem prosáklé, nemorální a bezbožné. Skupinka přátel se pro něco rozhodla a vesele to dotáhla až do zdárného konce. Žádné zvraty, překvapení, hluboké myšlenky ani nečekaná odhalení se nekonala. To je ovšem, dle mého názoru, největším kladem filmu, neboť uvažování nad tím, co vůbec postavy k takovémuto činu donutilo, vydrží na celkem solidní dobu. (01.09.2010)

Podľa mňa by si mal tento film človek pozrieť po štyridsiatke. A potom o ňom podebatovať v útulnom podniku, ktorý dôverne pozná (ale lezie mu už tak trochu na nervy) v spoločnosti starých známych (ale rokmi jednotvárnych a opakujúcich sa) pri poháriku dobrého suchého vínka (zase tá kyslá gebuzina) a nejakej dobrej papanice (zo všetkého mi je zle). No a potom sa vrátiť domov k manželke, prípadne milenke a s humorom o tom pokecať (a vzápätí sa z ničotnosti pogrcať). A pod rúškom noci vyrabovať chladničku. Ale niééé ako v tom hnusnom filme. Len tak jemne, decentne. Graciózne. (15.05.2013)