Velká žranice

Perverzí, žrádlem a hnusem nabité drama, které občas donutí člověka slintat, občas zvracet a občas odvracet oči. Nechápu, v jaké hlavě se mohl zrodit nápad stvořit "toto", ale určitou dávku geniality, bezprostřednosti a nenásilné invence tam rozhodně vidím. Na druhou stranu žádnou hlubší myšlenku, kterou tam spousta lidí našlo tam nespatřuji a myslím si, že si vpodstatě v tom každý může najít cokoliv si jen bude přát. Nicméně dle mého názoru to bylo natočeno jako syrový a nehlubokomyslný pokus zaplnit lidem žaludky prázdnotou a pak z nich tu prazdnotu opět dostat ven. (25.12.2009)

Velmi zajímavý film, který nevšedním a neotřelým způsobem kritizuje stav společnosti a jeho konzumního způsobu života. A krásné herecké výkony filmových velikánů. Čtyři přátelé: restauratér, kuchař a cukrář Ugo (výborný Ugo Tognazzi), televizní pracovník Michel (nevšední Michel Piccoli), pilot Marcello (skvělý Marcello Mastroianni) a soudce Philippe (vznešený Philippe Noiret) jsou úspěšní muži. A právě tito muži, kteří jsou zřejmě unaveni stereotypním pokryteckým životem, který je zaměřen na vydělávání peněz a užívání si spotřebních hodnot, se rozhodnou odejít ze světa demonstrativním způsobem. Přežráním se vynikajících lahůdek, které vznikají zejména pod dohledem skvělého kuchaře Uga. Je přiřazen ženský prvek v postavě učitelky Andrey (velmi vnadná Andréa Ferréol), která ze začátku působí upejpavě, ale postupně jako jediná nemá problém z jejich hrou, jejichž důsledek si zprvu není schopna ani uvědomit. Má neuvěřitelný apetit chuťový i sexuální. A i když si čtyři protagonisté uvědomují jistou teatrálnost jejich činu, tak se navzájem povzbuzují ve vytrvání. První skoná Marcello, který se zalekne smrti, ale ani pokus o útěk už mu nepomůže. Pak už má vše rychlý spád: Michel, Ugo, který nechce zůstat poslední a nakonec Philippe, majitel velkolepého domu v Paříži, kde se všichni sešli. Do určité míry mi film připomíná metaforu na dekadenci a rozmařilost lepší vrstvy, do určité míry je to protest proti způsobu života lidí v moderní společnosti a jejich neodvratný konec. Zřejmě jsme museli dospět do fáze, ze které nevidíme cestu ke své záchraně, snad jen cestu ke svému rychlejšímu vysvobození přes svoji zkázu. Ale jsme schopni nějaké změny, nebo jsme jen schopni vymýšlet lepší a rafinovanější způsoby takového spotřebního života, kde úspěch se hodnotí podle stavu financí a vlekolepé kariéry. Však i Philippe říká, že neprosazuje spravedlnost, ale jen vymáhá dodržování zákonů. A to je obrovský rozdíl. Velice podivuhodný film, kde se to hemží vybranými delikatesami, jako protest, jako výkřik, kteří většina neslyší a ani nechce slyšet. (21.02.2010)

ocenenia : MFF Cannes 1973 - Cena FIPRESCI ◘◘◘◘ mäso na všetky spôsoby...teľacie, jahňacie, bravčové, hovädzie...a samozrejme "biele" .... najprv to človek s chuťou prijíma ako komédiu, no s pribúdajúcim množstvom jedla, významov, výjavov, scén, a (SPOILER!!! úmrtí) sa z toho stáva niečo neskutočne trpké a smutné ...... avšak...... pointa "nastaveného zrkadla" konzumnej spoločnosti sa mi zdá príliš jednoduchá.... čo ak bolo zámerom tvorcov vystihnúť skôr podstatu vo filme viac krát zopakovaného biblického Vanitas vanitatum - Márnosť nad márnosť, vyslovené najčastejšie ústami Michela (apropo, minimálne 5 hlavných postáv nesie mená podľa svojich hercov).... nie však ani tak v ponímaní kresťanskom, ako skôr v ponímaní vychádzajúcom z východných filozofií (v závere zaznieva takisto východný hudobný motív).... nebude posolstvom týchto bakchánálnych orgií niečo na spôsob Hrušínského výroku v Spalovačovi mŕtvol "Všechny vás spasim"? :) Tak isto, každá zo štyroch hlavných postáv reprezentuje skôr tú vzdelanejšiu časť populácie (pilot, dramaturg, šéfkuchár, právnik) a preto si myslím že asi ťažko by takúto "vzorku" chcel autor použiť ako synonymum spoločnosti.... nebola táto "akcia" skôr výrazom vzdoru všetkých štyroch pánov voči okolnému svetu a jeho úbohosti? a keď už mali z neho odísť, tak spôsobom, ktorým by ho vysmiali, zosmiešnili, ukázali na sebe jeho obraz "ad absurdum"? .... no asi preháňam, ale k príliš jednoduchému výkladu tohto filmu by som sa neprikláňal.... cítim z neho až príliš veľa vôní a "pachov" :) Dobrú chuť!....tesné 4* (85%), snáď tá dĺžka bola pre mňa trošku únavná, a tudíž mínusom....... a na okraj - pekný dom, v niečom tak krásne "ošuntělom" a s ešte krajšie "ošuntělou" záhradou s množstvom psov, husí a sliepok na predmestí Paríža by som si zvykol bývať asi veľmi rýchlo :) .... a aspoň dve repliky z filmu, ktoré ma dostali :) "Tímhle si Vás slečno dovoluji požádat o ruku. Když dovolíte." :D (treba vidieť) ... a otázka malého chlapca "Pane, vy jste Arab? - Ne, neboj se, ja nejsem Arab" (04.05.2010)

Hladovým vstup povolen, sytým na vlastní riziko. Půst zakázán. Gastronomická slavnost začíná. Stoly se prohýbají, poháry přetékají. Příbory připravit, zakrojit, nedrobit. Bon apetit! Jíst, jíst, jíst, smrtelný hřích polapit. Zasedněte ke stolu, pánové! Vše je po hříchu dovoleno, přátelé! Chtíči svému průchod dejte. Slečinky, své sukýnky vyhrňte. K naší hostině se přidejte. Smilstvo pánů tvorstva po ruce, manou neřízenou si vychutnávají neslušné ovace. Obžerství je metlou lidstva, neovladatelnost a zvrácenost se tu chystá. Odevzdáni do rukou neřesti tohoto místa. Prostopášní jedlíci, vilné paní učitelky, milenci. Laciná žádost roztoužených vnadů nekoresponduje s profesí mravů. Křižujme ten předmět chtíče, který převzal vládu hostí a poroučí bujarosti. Bez ostychu tělesnosti, z poškozené posedlosti. Bohabojné společnosti dekadentní freska, z osazenstva holá troska. Poslední porce, poslední sousto...a po nás potopa! (31.03.2015)

Bezprostředně po jsme se doma shodli, že je to sice hořce zábavný, ale přece jen zbytečně prvoplánový fyzický útok na diváka, že jako alegorie na sebezničující konzum zpovykané moderní společnosti to nemá žádnou zvláštní hloubku a že v té době se holt zkoušelo, do jakých extrémů se dá zajít, ale co my s tím dneska. Jenže v dalších dnech se nám to oběma nezávisle rozleželo a najednou jsme mluvili o tom, s jakou zvláštní směsicí ironie a smutku to vystihuje typického ducha chlapské pospolitosti nebo oddanost, s kterou si se svými tak či onak blízkými bytostmi navzájem pomáháme, byť by to bylo do hrobu, o tom, odkud v sobě Mastroianni vydoloval ten černočerný vnitřní vztek, který jeho postava vyzařuje (tipoval bych na zvlášť ošklivou krizi středního věku), o Andrée jako přelaskavém andělu smrti, o záběrech zpustlé zahrady, a o tom, že na rozdíl od příbuzné Pasoliniho Saló tenhle film nechová k lidstvu smrtelnou zášť, ale spíš se nad ním jen zpola znechuceně, zpola s lítostí ošklíbá… Zkrátka spektrum pocitů a myšlenek bylo po tom prvotním odmávnutí nečekaně široké, tohle by s námi čistě provokativní a jinak zapomenutelný biják neudělal. (31.01.2019)