poster

Či to suna

  • Japonsko

    血と砂

  • Japonsko

    Chi to suna

  • USA

    Fort Graveyard

Drama / Válečný

Japonsko, 1965, 132 min

Režie:

Kihači Okamoto

Hudba:

Masaru Sató

Producenti:

Tomojuki Tanaka
(další profese)

Komentáře uživatelů k filmu (11)

  • zelvopyr
    *****

    Uf... tohle... budu vydýchávat ještě dlouho. Velmi intenzivní příběh z konce války, jedno z nejlepších dramat, které jsem kdy viděl. Bez patosu, s vtipem, bez přímočarého vmetání do obličeje, jak je válka nesmyslná. Bez laciného ukazování prstem, kdo za to může, na zupácké velitele. Bez dojímavých hraní na city. Kontrastu úplně zabíjejícího je dosaženo hudbou. Zní tu hlavně zdivočelé When the Saints Go Marching In v podání japonských chlapců s mlékem na bradě, kteří zrovna ukončili hudební školu, nikdy nedrželi pušku v ruce, a ocitli se na hroutící se frontě v Mandžusku. Stanou se z nich muži – jak asi tušíte, mrtví muži. Dvě a čtvrt hodiny času vůbec nejsou přepálené, je tu skoro pořád odsýpající akce. Vynikající Mifune a v menší roli úplně neskutečný Nakadai (mám radši Mifuneho, ale tady smekám). Proč se TAKOVÉHLE filmy nedostanou mezi lidi? Že je to od národa, který v téhle válce nebyl kladný? Hrozná škoda.(10.9.2012)

  • balone
    *****

    Poprvé jsem viděl Mifuneho taky v jiném snímku než od Korusawi a nezklamal. Film byl skvělý, legrační, ale i vážný. Je to o odvaze japonců, jejich touze po boji, ale taky o krutých strastech války jako takové, kdy mladí vojáci kolem 18 let umírají, nikdy si neužít se ženou a poznat lásku či jen sex. Vojenská kapela, všichni studovaní hudebníci se musí naučit bojovat, držet zbraň, ale nikdo je nemůže naučit jak umírat nebo vidět jak umírají jejich přátelé. 85%(13.9.2011)

  • ledzepfan
    *****

    Brilantní, nesentimentální, nezjednodušující, hluboký, silný, vtipný, pravdivý a rytmický film... Válečné drama oproštěné od všech vlasteneckých, politických a ideologických kokotin. Filmový humanismus ve své nejférovější formě.(12.8.2014)

  • Dont
    *****

    Když se v jednom filmu sejdou dva velikáni japonské kinematografie Toširó Mifune a Tacuja Nakadai, může se divák těšit na vynikající podívanou. Kihači Okamoto natočil pozoruhodný protiválečný snímek, který se točí okolo potrestaného seržanta a skupiny mladých hudebníků, které vede do války, na niž nejsou a nemohou být připraveni. Během tuhých bojů o pevnost režisér Okamoto mnohdy nenápadně, jindy okatě poukazuje např. na přehlíženou cenu lidského života, nebo na radosti, o které je člověk brzkou a marnou smrtí připraven. V úplném závěru pak vkládá půvabné herečce Reiko Dan v úloze prostitutky Oharu do úst výmluvné protiválečné poselství. Urputné boje jsou proloženy mnoha groteskními scénkami a hudebními vložkami. Nadšení mladíků do života (nikoliv do války) je demonstrováno živočišnou verzí skladby When the Saints Go Marching In.(24.2.2015)

  • black.mao
    ****

    Hvězdně obsazený, skvělý protiválečný film v kterém Okamoto opět ukázal svůj skvělý smysl pro humor a ironii, Studenti hudební konzervatoře se ocitnou coby čerství odvedenci na čínské frontě v době končící 2. světové války. Nebýt jejich velitele Kosugiho (Toshiro Mifune), skončili by zřejmě hned mezi padlými, protože jejich vojenská dechovka je zrušena a oni, bez jakéhokoli výcviku jsou nasazeni do přímé akce. Čeká je dobytí strategicky důležité zapadlé průzkumné pevnosti, kterou obsadila čínská vojska... Ohledně hereckého obsazení, mimo již zmíněného Toshira Mifuneho, se v roli posádkového velitele Sakumy ukáže výborný Tatsuya Nakadai, Yûnosuke Itô mě překvapil rolí poněkud omezeného, ale dobráckého hrobníka Mochidy, Makoto Sato pobaví rolí kuchaře Inuyama, který se nejraději vrhá do houfů nepřátel jen se svým kuchyňským nožem, a v neposlední řadě potěší krásná Reiko Dan rolí posádkové prostitutky Oharu. Jako dílčí nedostatky bych snad uvedl herecké výkony mladých rekrutů, kteří občas přehrávají a působí naivně a pak roli Kosugiho. Mifune je jako vždy výborný, přesto je jeho velitel dokonalý až k hranicím parodie.(12.12.2013)

  • ivan_drago
    ****

    Hodně zvláštní mix žánrů, místy až groteskní... Ale jako ukázka hrůz války pro, vlastně ještě děti, film slouží více než poctivě a válečná vřava ostře kontrastující s hudebními čísly (ano, jsou tam až muzikálová vystoupení) dává právě těm hrůzám vyniknout… Atmosféra bezmoci a zoufalosti je všudypřítomná a i když je leccos přehrávané, tak jako celek to nepůsobí nijak rušivě a emoce se dají uvěřit všem… Závěr je stylově satirický a smolný…(2.1.2013)

  • majo25
    ***

    Jedna z ukážok toho, ako nemá vyzerať vojnový film, príp. vojnová dráma. Voľné takmer až komedionálne prevedenie, v ktorom vojna vyzerá všeliako, len nie ako v skutočnosti. A to sa ešte radšej detailnejšie nezmienim o Okamotovej doslova filmovej úchylke v odpaňovaní vojakov. Na druhej strane film začne mať od druhej polovice tempo, ktoré mu síce vydrží, ale na konci zasa ztráca logiku. Aj keď Mifune nezklamal, divím sa, že sa na to vôbec dal nahovoriť.(27.3.2015)

  • francy
    *****

    Film, který patří mezi klenoty světové kinematografie. Kihači Okamoto byl génius.(27.5.2013)

  • Cedr
    ****

    Nevídaný mix absurdní satiry a tuhého válečného dramatu. Nadčasový humor funguje naprosto brilantně a díky jeho přítomnosti silný protiválečný sentiment funguje o to lépe. Skvěle zahrané, nicméně Nakadai bohužel lehce podvyužit, bodlo by víc konfrontací s Mifunem. K dokonalosti chlup chybí, ale nějaké negativum se artikuluje jen těžko. Snad je že 132 minut je vzhledem k náplni trochu příliš, menší prostříhání by poselství filmu neochudilo a jen by prospělo občas mírně klopýtajícímu tempu. 85%(25.1.2016)

  • Killingjoke
    *****

    Velmi milé překvapení. Spojení Toširó Mifune a Tacuja Nakadai v jednom filmu pro mne v japonském filmu znamená totéž co Robert De Niro a Al Pacino v tom americkém. Kihači Okamoto s jejich pomocí tentokrát zabrousil na pole válečných dramat. I když tohle je tak trochu „Jak jsem vyhrál válku“ v japonském prostředí. No prostě ten způsob ztvárnění je naprosto jedinečný a neokoukaný. Už od první minuty je jasné, že více než válečný film sleduje velmi drsnou satyru odsuzující nesmyslnost války a oslavující hudbu jako prvek, který dokáže zažehnout plamínek naděje i v té nejtemnější noci. Mifune v roli férového seržanta, který s jednotkou skládající se ze 13 hudebních výrostků, bláznivého hrobníka, vznětlivého kuchaře a nezlomitelného vězně, je prototypem sympaťáka a protipólu představy o „gumě“ či „zeleném mozku“. I když na sobě tentokrát nemá kimono ale uniformu, pořád v něm vidíte ctihodného samuraje. Režisérovi se ve filmu kromě naturalistických bitevních scén podařilo velmi dobře zachytit podstatu ctnosti. Nezáleží na slepé povinnosti a nesmyslných rozkazech, ale na přátelství, lidskosti a životu samotném. Střet světa násilí a nevinnosti je zde naprosto hmatatelný. Film se vyhýbá veškerému patosu a vzývání vlastenectví, jak tomu většinou bývá u valné většiny válečných dramat. Tady je smrt… prostě smrt. Z historie pak víme, že japonští vojáci za 2SV nestáli zrovna na správné straně barikády, jenže když vidíte těch 13 mladých hudebních paniců, kteří nikdy předtím nedrželi zbraň a jejich bodrého velitele, musíte těm klukům jedněm japonským chtě nechtě držet palce…(13.8.2013)

  • 93theH
    *****

    Co si o tomhle filmu myslet? Někdy mam pocit, že už mě u japonskejch filmů nemůže nic překvapit - z našeho pohledu podivné vztahy a chování lidí, zbytečná krutost, vražedné steče samurajů - na to všechno už jsem si po tom všem docela zvykl, ale oni přijdou vždycky s něčím za hranou.. posouvají ji vždy sem a tam v různých aspektech vkusu a našich "západních" měřítek.. Chi to suna je podle mě hlavně protiválečný film (i když to tak během většiny filmu moc nevypadá). Už jenom začátek, který vás uvrhne do zvláštního napětí, když sledujete rádoby-vojáky/absolventy konzervatoře pochodovat čínskou pustinou za zvuku svižného jazzu a tušíte tu opravdu velký rozpor; nebo naopak uplný konec, kdy ta samá píseň postupně utichá (!) a vy jenom koukáte nevěřícně na lítající hlínu.. Mezi tím je to skvěle vystavěné válečné drama, kde dominuje Toširo Mifune (jak má ve zvyku) a určitě snese srovnání s jakoukoli světovou produkcí té doby a troufnul bych si i říct, že jí i předbíhá (jak mají japonci ve zvyku :))(22.9.2014)