Klauni

Klauni odhalují mnohé z Federica Felliniho. Cirkus, zejména výstupy klaunů, je Federicovou optikou nazírání světa a života i výrazovým prostředkem změtí vášní a bolestí vnitřního světa. Federicova živelnost, karnevalové běsnění, tóny sarkasmu a bohatá vizuální stylizace odvozují svůj původ z cirkusové taškařice. Fellini se filmem raduje a baví, nadsázka se nebojí ani lehkého znevážení filmařské profese, dokumentární informace jsou doprovázeny vtipem a škádlením, přimíchávají se satirické výchozí pozice a paralely, rozvernost je vždy připravena a svolná ke skopičinám, vypouští rychle se točící bublinky filozofické otázky a zajíká se upřímně smíchy. Ostatně padesát let Italova života a rychlý rozkvět civilizované společnosti s větším rozšířením gramotnosti a vzdělanosti nabízí klíčové téma cirkusového světa klaunů již samo o sobě. Jinou odpověď nelze očekávat a symbolický pohřeb zábavy cirkusové klauna se stává vitálně rozkošnou hříčkou. Ve fiktivním dokumentu vystupuje sám Federico Fellini, snaživá sekretářka Maya Morin, francouzský cirkusový historik Tristan Remy, zvukař Alvaro Vitali, množství italských klaunů (Riccardo Billi, Tino Scotti, Fanfulla, Carlo Rizzo, Giacomo Furia, Dante Maggio, Galliano Sbarra, Peppino Janigro, Osiride Pevarello, Alberto Sorrentino, Nando Orfei a další), hrdí francouzští klauni (Alex, Georges Loriot, Pierre Étaix, Annie Fratellini, Victor Fratellini a další), španělský klaun Charlie Rivel, italský krotitel Franco Migliorini, anglický mluvící klaun David Maunsell, či pokračovatelka slavné rodinné tradice Victoria Chaplin. Klauni jsou příjemným osvěžením, nevyvíjí tlak naléhavosti, skotačí a pohrávají si s formou i střetem. Klauni baví svým zvoleným přístupem a ani Fellini nebere sám sebe vážně. Zábavně rozverná hříčka. (12.09.2019)

Možná tak trochu návrat k neorealismu oživený dokumentárním přístupem? Každopádně velmi prvoplánové, jednoduché a čitelné od první do poslední minuty. A bohužel ani ne zvlášť vtipné. Jeden ze slabších Felliniho počinů. (07.11.2012)

Tak si Fellini konečne splnil sen a natočil film o cirkuse. Akoby dovtedy hovoril producentom: "dobre, tak ja vám ten umelecký film natočím, ale aspoň na konci tam musí byť niečo "cirkusového....a raz o tom aj tak natočím celý film". Len mám pocit, že ak by to urobil o desať rokov skôr a čiernobielo, tak by ma to bavilo viac. Alebo možno len nemám dostatočne rád cirkusové prostredie. Čakal som niečo podobne kostýmovo uletené ako Ginger a Fred, Klauni sú však o niečo konvenčnejší. I tak ale dobrý film, len bohužiaľ témou trochu mimo mňa... (26.10.2013)

S Federicom Fellinim to mám ako na sínusoide: niekedy sa mi podarí vidieť jeho film, ktorý ma skutočne nadchne či priam chytí za srdce (okrem iného aj Silnice z roku 1954, taktiež z cirkusového prostredia), inokedy vidím film, v ktorom sa v téme či podaní príliš nestretávame. Klauni sa nachádzajú bohužiaľ na tej dolnej časti sínusoidy. Prvých 15 minút som dúfal, že celý film nebude iba záznamom (či skôr epizodickým zostrihom) cirkusového predstavenia, potom tam zaznel z rozhlasového amplióna prejav, ktorý akoby presne charakterizoval moje pocity z dosiaľ videnej časti filmu: ,,Šaškovia ma nerozosmiali. Práve naopak, vydesili ma. Tie umelé tváre a ten záhadný výraz, pokrik, diabolský smiech, kruté a hlúpe vtipy mi pripomínali iné postavičky, zvláštne a znepokojivé..." Našťatie potom sa rozbehla pomerne zaujímavá dokumentárna jazda o nadšených filmároch (na čele s Fellinim - povedal by som, že fanatickým milovníkom cirkusu - a jeho veľmi pohľadnou sekretárkou), ktorí navštevujú súčasných i bývalých klaunov pri najrôznejších príležitostiach a zbierajú plno zaujímavých materiálov k histórii cirkusového klaunstva v Taliansku. Pre divákov staršej európskej kinematografie sú Felliniho Klauni určite pútavým a netradičným obohatením, pozeralo sa na to príjemne, dlhá prostredná časť filmu ma osobne dosť bavila. Horšie to bolo opäť so závererečnou veľkolepou klauniádou, ktorá ma (rovnako ako úvod) opäť neoslovila a pripadala mi až príliš prvoplánová. (60%) (52 rokov filmu za 52 týždňov) (21.04.2019)

Téměř nesnesitelné, pozdní Fellini opravdu není šálek mé kávy. Když už cirkusové prostředí, tak radši psychologická syrovost Bergmana (Večer kejklířů), reflexivní odstup Rivetteho (36 pohledů z vrcholu Saint-Loup) nebo nostalgická poetika Friče s Bassem (Lidé z maringotek). Rozhodně ne film, který přebírá klaunské výrazové prostředky a tak se sám stává uřvaným, sebestředným a chaotickým cirkusem. (03.01.2015)

Keď cirkus, tak výhradne naživo a nie vo filme (zážitok je tam 3x silnejší). V tomto prípade ide o Felliniho srdcovku, podobne ako to u Bergmana bolo Diablovo oko (poctivý zárez do ich filmografií). Byť tam viac dejových liniek do ktorých by tieto jednotlivé čísla spadali, mohlo to mať plnohodnotnejší význam. Ale už som sa neraz presvedčil, že taliansky a čisto britský humor mi nie sú veľmi blízke, čiže som sa zameral na prístup a vášeň v tvorbe. Lenže popri pasívnejšej minutáži mimo cirkusantov-klaunov sa nič závratné nedialo a nebyť vedomia televízneho filmu, išiel by som možno ešte nižšie. (18.03.2014)

Pár vtipných momentů ( historka o tom jak si strýček zápomněl vzít na hlavu násadu do které mu v manéži zaseknou sekyru..) ale jinak nezajímavé a ..........nudné (21.05.2005)

Felliniho půvabné vyznání se dětskému okouzlení cirkusem, které později dotáhl k dokonalosti v Romě a Amarcordu. Klauni jsou lehkou a humornou podívanou, tak trochu mystifikací (viz. Felliniho úloha v rámci příběhu) i Felliniho osobní přehlídkou, a leč jsou mezi jinými klenoty jeho filmografie poněkud upozadění, stále si drží jasný umělecký rukopis. Fellini si zde zkrátka vybral svůj oddechový čas a je vidno, že si Klauny natočil především pro vlastní potěšení, zcela oprostěn od velkých filosofických či společenských poselství. Jako renomovaný Mistr na to však měl plné právo. (30.10.2023)

Asi najnudnejsi Fellini. Ako film o klaunoch a cirkuse fajn, ale nema to ten spravny smrnc. Pocas pozerania filmu som sa dost nudil, a to nemam rad. 50 % (29.10.2013)

Film o roli klaunů v současnosti a hlavně o Felliniho fascinaci cirkusem, u které mi ale místy bůhvíproč přišlo, že se spíš jedná o výsměch všem cirkusákům. Asi i proto jsem z toho měl celou takový neujasněný dojem, jakože netuším, co přesně mi to chtělo říct. Tak jako tak mě to moc nezaujalo. Sice tam je pár skvělých a někdy i vtipných scén (třeba ta s přednostou stanice nebo ty vtípky štábu), je to naprosto skvěle natočené, ale nějaké silnější dojmy jsem z toho neměl. Navíc těch klaunských vystoupení tam na mě bylo až příliš. To první mi ještě vůbec nevadilo, ale s každým dalším mě tyhle scény nudily víc a víc a ta závěrečná klauniáda mi přišla až nekonečná. O něčem to sice je, blbé to rozhodně není, ale Fellini má dost lepších filmů. 3* (01.05.2021)

Cirkusové prostředí mi nikdy zvlášť sympatické nebylo, nicméně vzpomínkový úvod mi přichystal zážitek přímo nevídaný. Osobně se své dětské maličkosti ani nedivím, a mám pocit, že se stejně cítil i pan Fellini, který se mi opět v něčem podobal. Vždyť už jen to krátké představení některých členů jeho rodné vesničky mě nechalo zamyslet se nad otázkou, jestli ten prostý lid není někdy většími klauny než profesionálové z oboru... Prequel k Amarcordu se nakonec ale nekonal a zvolená pseudodokumentální forma se mi líbila, i díky výstupům kritiků filosofujících o cirkusovém prostředí, potěší také cameo výstupy režiséra samotného a krásné Anity Ekberg. Škoda jen, že artistická čísla mi s postupujícím časem přišla poněkud stereotypní, i proto jsem možná k tomuhle druhu umění nikdy nepřilnul. Celek ale sám o sobě není špatný, když však srovnám stránku satiry třeba se Zkouškou orchestru, musím ke své lítosti přiznat, že na víc než čtyři hvězdy film nemá. Což ovšem neznamená, že na vtipné vyřízení si účtů s novináři (FF díky kýblu na hlavě nestihne odpovědět na otázku, co chtěl tímhle filmem říct) nebo "osmiapůlovský" závěr nezapomenu. (05.06.2010)

Zařazení Klaunů do žánru komedie je hodně zavádějící. Film je natočen dokumentární formou a jak už je u Felliniho zvykem, je prokládán spoustou snů a vzpomínek, z nichž některé ano, jsou opravdu vtipné. Film, který popisuje pád jednoho (nádherného) řemesla ale nemůže být ve výsledku veselý. (29.12.2005)

V pražských kinech se promítal od 28.3.1974 (Lucerna) (25.02.2013)

Na Felliniho překvapivě civilní a svižná záležitost (nu, však je to dělané pro televizi), dokument s prvky hranýho filmu a nějakým tím "zcizujícím efektem". Něco mezi Interview a, řekněme, Amarcordem (náladou), nicméně jedná se o méně významnou položku v díle velkého Federika. Prostoupeno nostalgií po světě klaunů maestrova dětství (viz úvodní scéna). Jistou potíž s tm budou mít ti, kteří k tomuto světu nemají žádný vztah. (02.01.2017)