Sherlock Holmes ve Vídni

"Elementary, my dear Freud!" Autorovi knižní předlohy i scénáře Nicholasi Meyerovi se nedá upřít, že měl nádherně praštěné nápady. Ve filmu Čas po čase posadil H.G.Wellse a Jacka Rozparovače do stroje času a poslal je do budoucnosti, v tomto doyleovském apokryfu zase svedl dohromady Sherlocka Holmese a Sigmunda Freuda. Setkání dvou podobně uvažujících a srovnatelně inteligentních mužů v napjatém vztahu "pacient a terapeut" slibovalo značný dramatický potenciál, stejně jako rozkošná myšlenka, že profesor Moriarty (asi tříminutový výstup Laurence Oliviera) byl ve skutečnosti neškodný stařík, kterého paranoidní detektiv pod vlivem drog všude možně pronásleduje. První nápad je rozvíjen docela zajímavě (i když ne tak konfliktně, jak jsem si představoval), druhý bohužel nikoli. Specialista na pietní přepisy úspěšných divadelních představení Herbert Ross inscenuje i tento (nadstandardně vypravený) film velice konvenčně a staticky, v pomalém tempu (v první, upovídané polovině) a s nedostatkem smyslu pro gradaci (v druhé, detektivně-akční půlce). Nervní Nicol Williamson, vizuálně připomínající mladší vydání komika Alastaira Sima, není tak docela Holmesem podle mého gusta, Watson Roberta Duvalla by byl příjemným překvapením, kdyby se z něj v okamžiku setkání detektiva s Freudem nestala jakási mrtvá váha, vláčená zbytkem filmu bez jakéhokoli přínosu pro děj. Detektivnímu případu ubírá na zajímavosti, že jsme už zdálky upozorňováni, kdo je pachatelem a jaké jsou jeho motivy. Jestli existuje důvod, proč bych tento film přece jen zařadil do kategorie "must see", je jím jednoznačně Alan Arkin v roli Sigmunda Freuda, perfektní jako vždy. 60% (03.01.2013)

Freude, Freude, Freude / vždycky na tě dojde. Dokonce i v případě Sherlocka Holmese. Vskutku příběh, který rozkotává zaběhlé holmesovské šablony, a činí tak způsobem velmi zábavným a napínavým. Příběh, který balancuje na hraně vážně míněného holmesovského apokryfu a mírné parodie. Atmosféru c. a k. Vídně období fin-de-siècle se tvůrcům podařilo evokovat náramně. Typově dobře vybraní herci (i když na Holmese si našinec musel trochu zvyknout), zvláště Vanessa Redgrave je jako křehká secesní kráska Lola Deveraux dokonalá a Robert Duval je zřejmě ten nejlepší Dr. Watson, kterého lze ve filmu spatřit. Opravdu skvělá vlaková honička a velmi neobvyklý konec. Ale já jej Sherlockovi přeji! (01.01.2012)

Zajímavé a vtipné oživení Holmesovských mýtů. Sledujeme, co se s Holmesem dělo v období tzv. Velkého hiatu, tedy tří let, kdy byl údajně mrtev. Nicol Williamson mi zpočátku moc neseděl, ale to je hlavně tím, že jsem si Holmese v současnosti nejvíc spojil s Brettem, ale po chvilce jsem si na něj zvykl a musím říct, že svým výkonem Sherlockovi žádnou ostudu nedělá, i když má mnohem světlejší vlasy než bývá u Sherlocka běžné :-)) Olivier si vystřihl kouzelného Moriartyho. A nemůžu se zbavit dojmu, že se závěrečná honička lehce inspirovala filmem Frigo na mašině. (02.10.2010)

Moje vysoká očekávání film značně zklamal. Nápad s Moriarty byl skvělý, dobře propracovaný, ovšem pak se vše rozpadlo do ztracena. Otřepaná zápletka, unavené provedení, proč tam vůbec vystupoval Sherlock Holmes? Unesená diva, značně již opotřebovaná - nuda. Všechno to pronásledování a šermování už tady bylo a lépe. Prostě jsem se donudila do konce. Škoda. Aspoň že ten pes byl pěkný. (19.01.2013)

Hříčka o Sherlocku Holmesovi coby narkomanovi, který se jde léčit k Sigmundu Freudovi, mě moc nebavila. Stejně jako mě nebavil Robert Duvall v roli doktora Watsona. Rossův film má sice pěkné kulisy 19. století, občas povedený surrealistický výjev, ale jinak mi připadal nudný, nezajímavý, povětšinou málo vtipný, málo svižný a ještě méně nápaditý. Všechno je zde, vlídně řečeno, velice průměrné a jako celek podivné. Nedokážu k tomu napsat víc, než těchto pár stručných vět. Stejně tak nedokážu dát víc než 2 hvězdičky, byť mě film ničím neurazil. 45% (30.01.2021)