poster

Hlava-ruce-srdce

  • anglický

    Head - hands - hearT

Drama / Historický

Česko, 2010, 110 min

Nastala chyba při přehrávání videa.
  • Slarque
    ****

    David Jařab stále stojí osamocen mimo jakékoli směry české kinematografie. Něco tak originálního v kinech nebylo... od doby jeho Vaterlandu. Scénář není nejpevnější a občas zbytečně opakuje už vyřčené, ale jako autorská hra s divákem to opět funguje výborně. Už od úvodní titulkové scény režisér stanovuje vlastní (velice pomalé) vyprávěcí tempo a divák má dost času, aby se s tím srovnal. Herecky film stojí na výkonu pro mne neznámé Viktorie Čermákové, která to ustála se ctí. Postava Romana Zacha mi připomínala hlavního hrdinu novely Příběh jedné nohy od Igina Uga Tarchettiho, tak nevím, jestli to je jen náhoda (a co za houbičky to kouřil v lese, či jaký je výskyt lvů na Moravě). Pohádkovost, rozdrobená vyprávěcí struktura, černý humor, všechno sedí. Výborná je práce kameramana i pečlivá výprava a rekvizity. Navíc málokterý plakátový slogan je tak přesný jako tenhle. Ale Vaterland mi přišel celkově trochu lepší.(3.1.2011)

  • Terva
    *

    Každé těhotenství je příslibem zázraku - JOSEPH ROTH 1914. V té úvodní scéně " Ve vaně " se mi docela zvedl žaludek. CHYBA VE FILMU - Plukovník Haindrich se ve vaně sice postavil, ale nevylezl z ní, když však dopadl, tak dopadl na koberec vedle vany ( 8 minuta ). Jinak je to strašně pomalej film, někdy jsem si vypomohl rychloposuvem. Přistupte prostě na fakt, že smysl některých věcí je mimo vaši představu. Scéna ve 36 minutě a " Fackující ruka " je tak trikově ubohá, že mě to rozesmálo. Vrchol pak přijde o deset ( hlav ) minut později. To už jsem to chtěl vypnout. Docela dobrý námět, který je trikově i obsahově odfláknutý, zdlouhavý a někdy i šíleně nudný.(16.7.2011)

  • EastWicka
    ****

    Zajímavý surreálný kousek! Atmosféra trochu strašidelná, trochu secesní, absurdně humorná... Akorát ta hlavní mondéna mi svým mdlým, kňouravým monológem ustavičně lezla na nervy. Holka, co tak zvadle? Tady jde o magii a záhrobí a nové začátky a anarchii. A ano, čekání to bylo zajímavé, asi jako ten hrozně divnej sen, co jsem měla tuhle v sobotu... "A kvočnu nechcete?"(15.6.2017)

  • helianto
    ***

    Musím přiznat, že na tento film se mi velmi těžko koukalo a stejně těžko mi je jej hodnotit. Na jedné straně tu stojí zajímavý námět, neotřelý příběh vztahového mnohaúhelníku, kde v každém úhlu je cos skryto, velmi zralé herecké výkony, které u některých představují standard, u jiných (Roman Zach) mohou být pro mnohé překvapením, a v neposlední řadě výborná kamera, povyšující tento film do kategorie příběhů snových. Na druhé straně se mi na první pohled jednoduchý, ale ve své podstatě dosti spletitý, děj velmi těžko sledoval, pochopit pohnutky jednání jednotlivých postav mi na první zhlédnutí přišlo téměř nemožné, a nakonec, a to mi vadilo snad nejvíce, přičemž ale nedokážu určit, zda to třeba nebyl režisérův záměr, velmi chladný a odosobněný přístup všech protagonistů k celému příběhu. Jako by ve filmu byli a zároveň se vznášeli někde mimo… Film má své nezpochybnitelné hodnoty, za které si dobré hodnocení bezesporu zaslouží. Zůstávají ve mně, nicméně, pochybnosti, takže si dávám za úkol jednou se k tomuto zajímavému počinu československé kinematografie ještě vrátit…(27.5.2015)

  • andrii
    ***

    Mysteriózní afrodiziakum zašifrované na prahu geniality a absurdity. Zhypnotizované vladařství morgianovského svádění v tabuizované komnatě „karpatského hradu.“ Zamotaný svitek, který se rozvine jen těm, kteří jsou schopni nalézt univerzální klíč, předat kouzelnou moc nástupcům chrabrým a odvážným „žít život“, procítit ho, nezabřednout v polorozpadlé existenci omámené iluze. Statek jako tichý chrám myšlenky hibernace autorské decentnosti. Pošetilost, bázlivost mysli odpírají vidět srdcem hmatatelnost metaforické smyčky. Postavy jako náměsíčníci neschopni se odtrhnout od rozechvělé paralýzy, jako shozené figurky na šachovnici preciznosti surrealistických dispozic, bezvládné figuríny prchající do úkrytu „šminek“ imaginace. Uzamčeni v sobě, utonulí v kýči nejednoznačnosti, vrstevnatých variantách nazírání. Jedna ruka tleská – odcizená, probuzená, mudrcovská. Mysteriózní rébus z řádu estetické abstrakce, mýtu secesní šarády. Jsme pouhá torza v klubu racionality, v symbolickém „srdci vjemů,“ jako médium šizené vášní, oddáni naslouchat neslyšitelnému, zasvěceni iracionalitě. Mimo tento svět popíjejí nektar svěží, blahodárný, na půdě zemské jako těla bez duše zešíleli z jasu dne i noci. Dopátrat se nekonečna cestou citu, vybočit z pokušení. Nadpřirozená pomatenost ničí světlo bytí. Příběh bytí se odebírá do nedobytné pokladnice. Klame vnější stylizace. Je třeba zapojit mysl, chránit dotek myšlenky, nenápadně pootevřít srdce skrytě nápadité vnitřní metafory. Inkognito příběhu jako corpus delicti vyšší moci, která jako velká dáma sní o velkém světě bez škrabošky nicotných dýchánků.(27.5.2015)