Hlava-ruce-srdce

Hodnocení filmu berte s rezervou. Přečíst si obsah u jinýho filmu než českýho, vůbec bych s nim neztrácel čas.Ale českou tvorbu mapuju veskrze celou,tak ani tohle sem nevyřadil, i přesto, že sem už kolikrát nadával na příšernost některejch filmů. Je jasný, že plnou palbu dá tomuhle dílu jen ten kdo se chce cejtit chytrym, intelektem bohatě obdařenym jedincem, koho už nebaví, že ve filmu hrajou herci, režíruje ho člověk-režisér, a děj je jednoduše pochopitelnej, má to jasnej závěr-pointu nebo že je to komerčně vtíravý-zábavný, nebo že to točil Hřebejk-Troška. Protože jinak je to slátanina jako prase. Úplně k uzoufání nudný, s dlouhejma dialogama, pořád dokola to samý. V textech Romana Zacha se objevujou slova jako debilita, stupidita, sračkobahno, ubohost, myslim že to je přesný označení kvalit tohodle paskvilu. Myslim, jak tady někteří píšou, že nepochopení tohodle utrpení svědčí o gramotnosti českýho filmovýho národa. Je to možný, ale já ani nevim, jestli chci bejt natolik chytrej, abych tenhle blud pochopil. S timhle jdi Jeřábe do prdele, nebo na stavbu stavět paneláky. Před dvěma měsícema sem viděl kvalitativně podobnou snůšku hoven-Valhala rising. Tak na tu stavbu vem i tohodle dánskýho blba. 0%. P.S.Uběhla pětiletka, a tenhle čurda už nenatočí pro kina ani hovno, jak je vidět. (29.05.2011)

Hluboce vnitřní. Plastici zabili jenom jednu slepici, Švankmajer snad žádnou (!?), o K. Zemanovi ani nemluvím a Meyrink slepicím vůbec nemohl rozumět. A teď nějakej Jařab (nomen omen?) s kohoutama. A vůbec, jdu se podívat, koho vyřadit z topky, abych měl místo na Uhlířovou, tohle už překračuje všecky meze. (09.01.2021)

Oděn ve skvostném rakousko-uherském kabátku (digitální 4K projekce je šťavnatá a barvitá) je film uvozen náznakem okultismu, jenž by se mohl stát záminkou pro mysteriózní pátrání či revizi historie, ale postupně přesedlá v hledání vnitřního smyslu skrze spoustu skrytých významů a postavy a příběh pouze vkomponovává do jakési bajky o králi a dvou synech. Zatímco některé myšlenky řečené v zastřené řeči se lvem, sovou a živoucí rukou mě nadchly, jako by svůj význam měli jen v daný moment a daný okamžik a nevztahovaly se na celé dílo, což je zásadní škoda. Kdyby totiž motiv o významu celistvosti člověka, kde nestačí mít jenom hlavu, nebo jenom srdce a kde ztráta ruky je stejně zásadní jako ztráta duše, tvořil hlavní dramaturgickou klenbu, byl by film fascinující. Takhle mu chybí nějaký hlavní důraz, zřetelnější příběh a hlavně konec, který by všechno nepostavil na hlavu. A taky by si zasloužil lepší než nejhorší plakát roku. (26.10.2010)

Forma jasně zvítězila nad obsahem. Ten byl prachbídný, ale forma byla tak dobrá, že to ještě pořád dá na 3 hvězdy. Smekám před schopností dokonale navodit atmosféru začátku 20. století ve městě i na venkově, před schopností vybudovat pro film kohoutí farmu, obstarat si lva, pohlídat si do nejmenších detailů secesní interiéry. Stejně by mi ale jako producentovi bylo líto každé koruny, která do toho zahučela. To, jak velký to bude průser, muselo být ale všem jasné už po přečtení scénáře. Ne, v Česku máme tolik peněz na umění, že se natočí i tohle. Mluvící ruka? Příště nebrat. Pryč! (25.01.2013)

Mysteriózní afrodiziakum zašifrované na prahu geniality a absurdity. Zhypnotizované vladařství morgianovského svádění v tabuizované komnatě „karpatského hradu.“ Zamotaný svitek, který se rozvine jen těm, kteří jsou schopni nalézt univerzální klíč, předat kouzelnou moc nástupcům chrabrým a odvážným „žít život“, procítit ho, nezabřednout v polorozpadlé existenci omámené iluze. Statek jako tichý chrám myšlenky hibernace autorské decentnosti. Pošetilost, bázlivost mysli odpírají vidět srdcem hmatatelnost metaforické smyčky. Postavy jako náměsíčníci neschopni se odtrhnout od rozechvělé paralýzy, jako shozené figurky na šachovnici preciznosti surrealistických dispozic, bezvládné figuríny prchající do úkrytu „šminek“ imaginace. Uzamčeni v sobě, utonulí v kýči nejednoznačnosti, vrstevnatých variantách nazírání. Jedna ruka tleská – odcizená, probuzená, mudrcovská. Mysteriózní rébus z řádu estetické abstrakce, mýtu secesní šarády. Jsme pouhá torza v klubu racionality, v symbolickém „srdci vjemů,“ jako médium šizené vášní, oddáni naslouchat neslyšitelnému, zasvěceni iracionalitě. Mimo tento svět popíjejí nektar svěží, blahodárný, na půdě zemské jako těla bez duše zešíleli z jasu dne i noci. Dopátrat se nekonečna cestou citu, vybočit z pokušení. Nadpřirozená pomatenost ničí světlo bytí. Příběh bytí se odebírá do nedobytné pokladnice. Klame vnější stylizace. Je třeba zapojit mysl, chránit dotek myšlenky, nenápadně pootevřít srdce skrytě nápadité vnitřní metafory. Inkognito příběhu jako corpus delicti vyšší moci, která jako velká dáma sní o velkém světě bez škrabošky nicotných dýchánků. (27.05.2015)