Reklama

Reklama

Obsahy(1)

Filmografii světově proslulého režiséra a scenáristy uzavírá snímek Hlas měsíce (1990), který Fellini uvedl do kin krátce po oslavě sedmdesátin a pouhé tři roky před svou smrtí. Děj satirické komedie vychází z románu Ermanna Cavazzoniho Poéma o náměsíčných a zároveň je koláží témat a prvků, která Fellini prozkoumával ve svých předešlých dílech... Putování Iva Salviniho (Roberto Benigni), který nedávno opustil brány léčebny a vydává se hledat lásku, silně připomíná osudy Gelsominy ve Felliniho průlomovém filmu Silnice (1954). Po odmítnutí svou vyvolenou Aldinou se však Ivo přidává k vysloužilému prefektovi Gonellovi (Paolo Villaggio) a společně prošetřují divoké komploty na severoitalském předměstí. Ani ve společnosti paranoického Gonelly se ovšem Ivo nevzdává své víry v dobrotu a lásku mezi lidmi, ať už je svět jakkoliv šílený. Ústřední dvojice vedená hlasem měsíce pak během svého vyšetřování naráží na nejrůznější střípky z Felliniho filmového světa. Bizarní scény na pokraji snu si nezadají s alegorickým laděním Osmi a půl (1963), některé komické postavičky jako by vypadly z Felliniho nostalgického vzpomínání na dětství v Amarcordu (1973) a svět zahlcený mediální vřavou a prázdným konzumerismem souzní jak se starším Sladkým životem (1960), tak s režisérovým novějším počinem Ginger a Fred (1986). Felliniho poslední snímek je zkrátka jedno velké vzpomínání i loučení se světem filmu. (Česká televize)

(více)

Recenze (17)

pollstro 

všechny recenze uživatele

Noční půda, roční období, slunce, déšť, den a noc. Veškerou sílu těchto aspektů Fellini rozpoznává s grácií a nechává se unést představou, že v noci začne měsíc vydávat slabé hlasy, kterým bohužel je málokdo připraven naslouchat, jelikož křik postmoderního světa, plného řvoucích reklam a okolního šumu, zcela nekompromisně přehlušuje poetické ticho a klid duše. Konzumní společnost, kterou Fellini ve svých filmech v prostředí Říma vždy a velmi rád kritizoval, se začíná stěhovat na předměstí a do okolních měst, kde vytváří novou formu chaosu, který lze charakterizovat nekomunikativností, sobectvím a duchovní chorobou. Fellini v posledním filmu své tvůrčí režisérské kariéry útočí na současnou společnost s návrhem úniku do uklidňujícího ticha, které slouží jako prostředek k uzdravení, jelikož právě psychika je zdrojem veškerého klidu a moudrosti. Svým způsobem velmi speciální forma filmového obrazu, která společně s vírou v osobní a básnickou fantazií jednoduše nenašla podporu u diváků a světových kritiků. Fellini se jednoduše nacházel v životní fázi, ve které odmítal a popíral veškeré negativa související s celkovým pohledem na tvorbu filmu. Smutný, ale zároveň pravdivý fakt. ()

Dikaiarchos 

všechny recenze uživatele

Federico, chápu, že ses v čase natáčení Hlasu luny cítil opuštěný dobou, zkonzumnělou, zpragmatičtělou, odpoetizovanou, zunifikovanou, dobou, která, jak jsi to vnímal, vykázala tvůj Svět do muzea jako neužitečný anachronismus. Chápu-li toto, rozumím i postavě Gonella, snad tvému alter egu (Gonellova družka zdá se být ozvěnou Guiletty; viz motiv houslí, odkazující na houslový part v Silnici, nebo společný tanec, evokující Ginger a Fred), rozumím Gonellově nostalgii, skepsi a zpěčování se stáří, jakož i postavě Salviniho, herce-klauna, snílka, básníka, žalostně ztraceného a v přízemní každodennosti nenacházejícího uplatnění pro imaginativní vidění. Svou filmovou závěť jsi prodchnul poetikou svých dřívějších filmů (ba přímými odkazy na ně), trochu staromilsky ses ohlédl, artikuloval jsi pocit z ohrožení světa starého světem novým, ale zároveň jsi, byť s lehkou nedůvěrou, udělil pár otcovských rad mladší generaci. Kdyby ses dožil té letošní stovky, shledal bys, že mládí si jde jako vždy svojí cestou, ale také bys zjistil, že fantazie, snění, imaginace a poezie z filmového světa nezmizely. Poslední slova, která jsi nechal na filmovém plátně zaznít: “Myslím, že kdyby tu bylo víc ticha, kdybychom všichni byli trochu potichu, možná bychom mohli něčemu rozumět.“ ()

Reklama

Psice 

všechny recenze uživatele

Poslední Fellinoho film je zahalen do snové zádumčivosti, která se atmosférou místy podobá tomu, jak nahlížel na svět Andrej Tarkovskij. Jako, kdyby Hlas měsíce naplňoval svou jinakostí paradox posledních filmů „velkých režisérů“, které se primárně vyznačují tím, že se výrazně vymykají z předchozí tvorby. Často se považují za jakýsi omyl, či jsou ospravedlňovány úbytkem režisérových sil. Co když jsme ale jen uzavřeni do svých očekávání a nedokážeme z nich vystoupit? Pro mě je Hlas měsíce jakýmsi tajemným Felliniho testamentem, prostřednictvím kterého se vyrovává se svou smrtelností, protože ve svém věku nejspíš cítil, že je blíž smrti, než momentu zrození. Fellini pokládá otázky po smyslu bytí a konečnosti věcí (kam odchází oheň, když zhasne nebo kam se poděje hudba, když skončí) nikoli však infantilně, ale existenciálně. Možná i proto je pro něj podstatné vracet se do dětství a setkávat se se zemřelými předky. Nejednoznačnost a zdánlivá chaotičnost ve filmu obsažená, na mě působila konejšivým dojem a spojovala se ve srozumitelný celek, který však často nelze rozumově uchopit. Jako, kdyby Fellini rozhodil tarotové karty a vytvořil z nich celý film. Krásu, něhu a harmonii postavil do kontrastu s tupostí povrchního konzumování (jídla, sexu, hudby, zábavy, náboženství). Zároveň si však snímek udržuje nadhled a je příjemně ironický. I přesto pro mě bylo zobrazení odkouzleného světa, který je zbavený všech tajemství, smutnou podívanou. Zatímco byl Fellini během svého života svědkem zásadní proměny společnosti a viděl skomírat „staré pořádky“, já se již narodila do nové doby, avšak s bytostným pocitem, že přináležím do té (tušené) staré ... ()

honajz2 

všechny recenze uživatele

Hlas Měsíce je pro Felliniho tak trochu tím, co je pro Tarkovského Nostalgie. Až na to, že Nostalgie nabízí hutné poselství srozumitelné všem (když ho pochopí - a to nemyslím nějak posměšně), ale na Hlasu Měsíce je znát, že si ho Fellini natočil hodně pro sebe a že všechny symboly může pochopit snad jedině on. I tak se v tom filmu ale dá najít dost věcí a témat, Fellini zde v jednotlivých scénách odkazuje na svoji filmografii (např. na Silnici, Osm a půl nebo Romu), celý film se taky věnuje (režisérově) stáři a vlastnímu uvědomění si, že se svět od dob jeho mládí dost změnil a že tomu dnešnímu světu už nikdy neporozumí (viz. dokonalá scéna diskotéky nebo lesbický pár na konci). Taky je zde možné si všimnout, že dvě zde nejvýraznější postavy jsou vlastně personifikací Felliniho, z nichž každá zastává podobné názory, ale odlišný přístup k životu, což zobrazuje Felliniho rozpor se sebou samým a mladší muž je obrazem jeho mladšího já, které se neustále svět kolem sebe snaží za každou cenu pochopit, zatímco starší muž toho jeho staršího, v době vzniku filmu současného já, které se o pochopení současného světa nesnaží a nějak prostě žije. On vlastně celý ten film je o tom, že se svět nikdy v úplnosti pochopit nedá, ať se budeme snažit sebevíc. Může to znít depresivně, ale zároveň i osvobozujícím dojmem, to už je na divákovi, jak si to poselství pro sebe interpretuje. Sice mi první polovina přišla neskutečně nudná, utahaná a i docela prázdná, ale v druhé je dost zajímavých scén a protože to má nakonec větší hloubku, než jsem si původně myslel, přidávám nakonec jednu hvězdičku navíc (a taky proto, že se mi to líbilo víc, než Ginger a Fred a to je pro mě osobně taková nejspodnější hranice slabých 4*). On to totiž vůbec není špatný film, jen je třeba se na něj naladit. I přes tu první polovinu se mi ten film líbil a rozhodně má i co říct. Jen škoda, že většina toho, co v něm skutečně je, zůstane divákům skryta. Když se vrátím k tomu přirovnání k Nostalgii - ono není mimo, jen právě Nostalgie mi přišla přístupnější, o dost podmanivější a s poselstvím, se kterým se může ztotožnit většina z nás (i přes to, že Nostalgie je pro Tarkovského taky dost niterná), zatímco Hlas Měsíce je skutečně spíš určen hlavně pro Felliniho. Možná je to jakýsi jeho poslední odkaz světu, ve kterém můžeme neustále luštit, ale stejně z něj nedostaneme asi ani polovinu informací. Slabé 4* ()

PTuranyi 

všechny recenze uživatele

Federico Fellini zostáva verný svojmu poetickému jazyku. Predstavuje nám svet ako cirkus bláznov. Takmer každá z postáv je svojím spôsobom blázon. Ivo Salvini je naivne čistá duša zaľúbený do krásnej Aldiny. Počuje však hlasy a v studniach vidí cestu do iného sveta. Prefekt Gonnella trpí paranojou a všetci podľa neho len hrajú divadlo ale v skutočnosti sú to špioni, ktorí ho sledujú. A  potom sú tu bratia Micheluzziovci, ktorí pomocou vysokozdvižnej plošiny stiahnu Mesiac z oblohy. Produkcia je dobrá a trpko sladká atmosféra neskĺzava do komédie. Je zaujímavé sledovať Paola Villaggia vo vážnej hoci úsmevnej úlohe. Ten spolu s Robertom Benignim podáva vynikajúci výkon. 70% ()

Galerie (35)

Související novinky

Zemřel Paolo Villaggio, pan účetní Fantozzi

Zemřel Paolo Villaggio, pan účetní Fantozzi

04.07.2017

V 84 letech nás v pondělí opustila italská komediální legenda Paolo Villaggio. Rodák z italského Janova si zahrál v desítkách italských komedií, nejvíc se ale proslavil jako nešikovný účetní Ugo… (více)

Reklama

Reklama