Džusový román

Socialistický realismus v praxi aneb Tady se v mimopracovní době spát nebude. 1) Není divu, že film skončil v tresoru. Depkoidní životní názory a postoje příslušníků dělnické třídy - nositelky nejlepších tradic pokrokového revolučního hnutí - by dostaly do kolen i jiné ptáčky, než uvědomělé budovatele socialistických zítřků. Film jakoby předznamenal krátké reformní období reálného socialismu, které bylo tehdy na spadnutí. 2) Podobné téma zpracoval Bohdan Sláma v Divokých včelách, tentokrát v podmínkách rozvinuté kapitalistické společnosti. 3) Zajímavému filmu bych před pětadvaceti lety dal určitě pět hvězdiček - za odvahu a společenský přesah. Společenský přesah trvá dosud a bude tu, co bude lidstvo lidstvem. Jenom to zpracování bych si dnes už uměl představit trochu jiné. 4) Fero Fenič prohlásil, že dramaturgyně Soňa Kroupová uvádí více než 300 změn ve scénáři, které si režim vynutil před propuštěním filmu do distribuce. (26.11.2011)

Viděl jsem Waterloo po česku, viděl jsem Babovřesky, viděl jsem Party Hard, viděl jsem toho hodně, ale marně přemýšlím, jestli jsem doposavad měl tu čest s bizarnějším tuzemským kouskem. Prapodivné postavičky jako z Hoří, má panenko (ona to asi celkově má být reakce na ranou tvorbu tria Forman, Papoušek, Passer) nebo od Čtvtníčka se jako figurky z orloje točí kolem primárního příběhu přerodu dívky v ženu a vy si jenom kladete otázky: Myslí to ten Fenič vážně? Nedělá si z nás jenom prdel? Frčí si na něčem? Jde o chyby, z kterých se časem poučí? Ale kdo má rád všechno české, kdo si ujíždí na specifičnosti osmdesátých let, kdo se před rokem zamiloval do křehké Aleny Mihulové a znovu si chce zopakovat, kterak přišla o nevinnost a vůbec kdo si ujíždí na podivnostech, tak ten se vlastně docela pobaví. A jelikož některé z podmínek splňuji i já, tak nemůžu jinak, než za dvě. (23.02.2021)

Multigenerační muzikál aneb kam až to dotáhl reálný socialismus. Podivuhodně konzistentní film o zoufalém a blbém životě drůbeže (obojího pohlaví). Je projevem Feničovy průměrnosti nebo geniality, že nalezl přesně adekvátní formu? Nevím. Vidím nicméně zřetelně, že spojuje někdejší formanovský postup (šedesátková formanovština v osumdesátkovém odění je velmi depresivní zážitek) s typickou dobovou formou filmů na téma „mládí, život, zaměstnání“; místy se od nich takřka neliší, až na to, že zcela převrací jejich (ne)smysl. Všechno to dokonale tmelí nekonečným programem svatbové kapely. (Ne)herci jsou zde opravdu marní - stejně marní jako ti, koho hrají. Film trpí (podobně jako Zvláštní bytosti, ovšem silněji) urputnou doslovností svých „vizte a slyšte!“. Ale i tuto vadu je nutno hodnotit kladně; stačí si představit diváky vycházející roku 1984 z kina; tento film v trezoru nemohl neskončit, protože brutálně popírá „krásný život v socialistické vlasti“ - ne nějakou kritikou režimu, poukazováním na zlořády, nýbrž prostou typickou (byť stylizovanou) banální ukázkou ze života lidu: lidu, který s režimem nemůže ani souhlasit ani polemizovat, protože žije a myslí a jedná a vypadá jako drůbež. A tak i dožije. Úvodní titulková píseň provokativně naznačuje obvyklý úsměvný jakože zdravě vzdorovitý polooptimismus "filmů pro mladé", následuje však všední psycho. Slovo k hlavní hrdince: ačkoli je sice také drůbeží, díky snivému půvabu její představitelky a také díky tomu, že přichází do života jako melancholická tabula rasa, vidím v ní bytost nevčleněnou, bytost existující v napětí vůči celku poblitého existenčního prostoru. Její nahota, tuctová a pro film zdánlivě samoúčelná, je jediným zjevením krásy v okolním hnusu. /// Trochu politiky: Když Alenka nakládá Frantu na káru, slyšíme zprávy v rádiu: „Stanice Hvězda: Švýcarsko: Komise Organizace spojených národů pro lidská práva schválila rezoluci konstatující, že granadský lid má nezadatelné právo rozhodnout sám o svém budoucím osudu a žádný jiný stát se nesmí vměšovat do jeho vnitřních záležitostí...“ Česosl. divákovi stačilo nahradit slovo "granadský" tím svým. Následuje něco o stávkách v Západním Německu; český pracující však nestávkuje, místo toho je posléze ve fabrice zván „na dobrovolnou mimopracovní směnu“. /// Kulturologická kuriozita: I zde (stejně jako v Básnících i v reálném životě) slyším „ale láskuy neslibujte“. Láskuy! /// Komentáře doporučuji přečíst všechny, vcelku tvoří pozoruhodnou komplexitu. Zvlášť upozorňuji na Lavran, fuckme, slunicko2, k nimž se přidávám. (02.04.2012)

Tak jsem dnes viděl díky České televizi tento Feničův debut a musím říci, že se mi líbil snad víc než před téměř 30 lety. Hned jsem se šel podívat, jak si stojí na ČSFD a opět jsem nebyl překvapen. Není ani mezi 300 českými filmy. Ale tam nenajdu ani jiné podle mě kvalitní celovečeráky. Není smutné, že v žebříčku nejlepších filmů jsou nejvýše až Pelíšky, ale ani ty se nevejdou do první desítky? V celé stovce jich je jen 14. Nic proti filmu Grand Torino, Smrtonosná zbraň nebo 12 úkolů pro Asterixe. Jsou to určitě dobré filmy, ale kde je proboha Markéta Lazarová, Holubice, Postel, Jako jed, Starci na chmelu, z těch novějších třeba Občanský průkaz, Želary, A bude hůř, Poupata nebo Ve stínu. Takže asi těžko čekat, že více z vás ocení tento vytříbený snímek. Skvělá práce s hudbou a její textovou paralelou s příběhem. Neskutečný záběr ze svatby, kdy si steadycam přebírá v jediném dlouhatánském záběru postavy a já si jen v duch představoval tu souhru jednotlivých profesí na place, protože takhle dlouhý záběr se v komunistickém Československu setsakra prodražil. Na titulcích najdeme osobnosti ve svých profesích - Jaroslav Brabec, Miki Jelínek, Jiří Zavřel, Petr Nikolajev... Režie a scénář je tak, jak se to někdy povede v rukou jedné osoby a na filmu je to znát. Režisérova dokumentární zkušenost, výtvarná kamera a skvěle vybraná místa natáčení. Dalo by se o tomto filmu napsat mnoho. Bohužel zapadl a tak musím souhlasit s kamarádem bohemia regentem, ža doma není nikdo prorokem, protože na IMDB má 80%. My se ke svým tvůrcům chováme velice podivně. (17.03.2013)

Život jako permanentní snaha o překonání pocitu odloučenosti, jakkoli naivní a džusová se někdy může zdát. A v centru vzkříšená formanovská optika a poetika (se všemi svými klady i zápory). Ta Feničovi umožnila nejen poukázat na neměnnost, ba obecnost jistých lidských tužeb, pohnutek, emocí a osobních trablů a paradokumentárně vykreslit určitý výsek socialistické reality, ale i dokázat, nakolik se od šedesátých let změnila samotná povaha skutečnosti, a jak se od sebe tyto dva stavy společnosti liší. Překročil tedy rámec běžné generační výpovědi. Skutečnost (80. let) je kinematografická, jakoby naznačuje Fenič, když opakovaně zpřítomňuje metaforu filmového střihu u montážní linky, zalévá scénu symbolickým "džusovým" světlem a vrací do děje přenosné rádio, z něhož se mechanicky, bez ustání linou dobové šlágry, ironicky komentující dění v obraze. Přeryv mezi realitou a snem o realitě se definitivně zahladil. Film se stal nedílnou součástí našich životů a proměnil naše vidění, očekávání i cítění. Z lásky se sice stala limonáda, zato k ní můžeme kdykoli vypnout hudební doprovod. (09.12.2010)