poster

Džusový román

  • angličtina

    Juice Novel

Drama

Československo, 1984, 75 min

Režie:

Fero Fenič

Scénář:

Fero Fenič

Kamera:

Jaroslav Brabec

Střih:

Jiří Brožek

Zvuk:

Adam Kajzar

Scénografie:

Ludvík Široký

Kostýmy:

Jana Budíková
(další profese)
  • Enšpígl
    ****

    Mladá Alena Mihulová měla takový věčně zasněný pohled což se do Džusovýho románu docela hodilo. Problém byl jen v tom, že události, který Ála ve filmu prožívá by ze snění probrali i čerstvě zamilovanou želvu. Režisérsky to Ferko dal výbornou. Nuda, šeď, životní stereotyp a budoucnost, která se svým optimismem vyrovnávala té Casterově, když dorazil k Little Big Hornu.(10.1.2011)

  • ClimbVibe
    ****

    Film přímo odkazující na Lásky jedné plavovlásky. Normálně moc postsynchrony nevnímám, ale tady přímo tahaly za uši. Herecké výkony docela nevyrovnané, ale atmosféra se podařila vystihnout na jedničku. Zejména "odchod" borce z místa činu byl natočený bravurně. A Mihulové oči dokázaly vyjádřit vše podstatné.(18.3.2013)

  • Sandiego
    ****

    Až do teď jsem si často povzdechl, že Forman a spol. nemají v českém filmu následovníky. Jeho filmy jsou tím nejspecifičtějším, s čím naše kinematografie mohla proniknout do světového podvědomí a je obrovská škoda, že tento typ tvorby neměl mimo šedesátá léta kontinuální pokračování. Přitom jeho přísliby byly velké - už jen porovnání děl Formana, Passera a Papouška dává tušit, že je možné i v těchto intencích zachovat různorodé přístupy i nálady. Teď se mi konečně postěštilo vidět Džusový román, pod nímž jsem si představoval úplně jiný styl a musím svůj předpoklad opravit - přece se našel jediný člověk, jenž nabízející se možnost využil. Byl to Fero Fenič a svým výsledkem se téměř vyrovná svým předchůdcům, z nichž vědomě a pozoruhodně cituje. Je zajímavé sledovat, jak typicky formanovské situace prochází jistými posuny, ať už dobovými či situačními. Džusový román je vlastně syntézou filmů Černý Petr a Lásky jedné plavovlásky - ten druhý připomene již prostředím dělnické továrny a tématem milostného zklamání, přesto hlavně v první polovině připomíná spíše Formanův debut (zakřiknutá a naivní hrdinka jako dobový výtvor, její chvástavá kamarádka, dominantní matka, nevinně trapné situace). Až když se sled situací začne více zhušťovat a vytvářet jakýsi dějový oblouk, film přesně kopíruje schéma Lásek jedné plavovlásky a získává i stejně melancholický nádech, jenž je velmi citlivě vyjádřen (matka s dcerou v dešti, stejná idealizovaná lež). Největším vrcholem filmu je však spíše stylistický odkaz na Hoří, má panenko - naprosto famózní a v době vzniku nečekaná scéna svatební hostiny s dvojicí dlouhatánských záběrů ruční kamery, proplétající se mezi lidma a těkající po okolí přeplněném trefnými momentkami. Ze zvoleného východiska se akorát vymyká poměrně naturalisticky a až mrazivěpojatý konec, při němž jde rázem všechna nadsázka pryč - působí sice trochu neorganicky, ale dá se považovat za jakýsi Feničův vlastní vklad, který se v hořším světle odhalí v přehnaných Zvláštních bytostech. Závěr, v němž nastupuje do továrny nová učnice typu hlavní hrdinky, symbolizuje cykličnost a stereotypnost bez možnosti úniku. Ačkoliv je v samotném notně zcenzurovaném díle jen několik dosti nevinných slovních narážek na režim, toto celkové pojetí životních perspektiv mladé generace nutně muselo narazit.(9.12.2010)

  • HenryS.
    *****

    Československo, to veliké podivné sanatorium. Naprosto skvělá kamera a použití hudby! Už od samého začátku mi bylo fyzicky nevolno, to se někomu jen tak nepodaří. Ale to nevadí, malou opičku mám... a ten (prý) skoro třináctiminutový záběr ze svatební hostiny, ááá vrchol blaha, Tarr bledne závistí...(26.12.2009)

  • Big Bear
    ***

    ,,Tady nikdo v mimopracovní době spát nebude! '' ---- Možná někomu může připadat, že Fenič kopíroval Formana, já ale říkám i kdyby tak co . Super! Proč? Jestli Forman jsou skvělá konzerva šedesátek, tak Fenič to samé udělal s osmdesátkami. Ne že by se člověk zajíkal blahem, že v tom žil. Na lecčemž už bylo poznat, že režim mele z posledního. A v tom je právě kouzlo tohoto filmu krom samozřejmě problému do kterého se dostane mladá hrdinka. Někdy prostě vznikne film jako jakási časová konzerva, jako jakýsi časový otisk zcela mimoděk aniž by si to autor přál a usiloval o to. V případě Feniče si myslím, že už v té době právě díky důrazu na sebemenší detaily tušil co dělá a že některé věci schválně takto zachycoval. Mihulová hrála skvěle a tyhle role mladých dívek jí šly velmi dobře. Možná ta její naivita bude v dnešní době 54 pohlaví a duhové revoluce připadat absurdní a neuvěřitelná, ale v osmdesátých letech měly dívky k dispozici maximálně tak knihu Děvčátko na slovíčko, případně informace od matek či zkušenějších kamarádek. Leckdo se o svatební noci skutečně divil, takže takové mladé poblouzněné tele kulturistou bylo zcela jasnou a lehkou obětí. Jen se divím, že to hrdinka řešila tak radikálně. Film bych rozdělil na dvě poloviny. Zatímco první půlka až do oné svatby je docela slušné retro, druhá je pak osobním dramatem mladé ženy. Dávám za tři džusy. * * *(15.7.2020)

  • - Natáčelo se také v Hronově, Červeném Kostelci, Vysoké Srbské, Nízké Srbské, Horní Radechové, Vysokovu, Meziměstí a na nádraží v Jaroměři. [Zdroj: Filmovamista.cz] (M.B)

  • - Po čtyřech letech v trezoru se v roce 1988 mohl začít snímek promítat pouze ve vybraných filmových klubech a to jen s povinným úvodem, který vysvětloval, že snímek nepopisuje realitu života v Československu. (Vodnářka)

  • - Fero Fenič vzpomínal, že podle dramaturgyně filmu bylo provedeno ve snímku na 300 střihových zásahů. Proto se režisér shlédnutí takto upraveného snímku roky vyhýbal. (sator)