Browningův překlad

Nejzajímavější byla paralela s Aischylovou postavou Agamemnona – pěkná scéna při koupi knížky v antikvariátu, kdy student vídí, co by vidět neměl. Rozháranost hlavního hrdiny pramení z okolních intrik (manželovu radost kazí jeho manželka, která „shazuje“ vztah studenta k učiteli). Střih je mistrný (přednáška/ragby), navození školní atmosféry velmi dobré . (18.08.2009)

Hořké, ale skvělé anglické drama o muži, který našel cestu, jak si vážit sebe sama. Je působivé, že film se stejně jako Aischylovo dílo, které je mnohokrát ve filmu připomínáno, se drží schématu klasické řecké tragédie, jejíž konec není šťastný, ale přináší hlavnímu hrdinovi i divákovi silnou katarzi. Albert Finney byl královský. Zahrát tak strohou a zdrženlivou figuru s takovým citem je umění. (16.12.2011)

Snímek je druhou filmovou verzí hry britského dramatika Sira Terence Rattigana, která byla poprvé uvedena v roce 1948. Ocenění - MFF v Cannes ´94 ( Francie ) : Nominace na hlavní cenu festivalu Zlatou palmu a BAFTA Awards ´95 ( Velká Británie ) : Nominace na cenu za nejlepší scénář. Scénář : Ronald Harwood a Terence Rattigan. Kamera : Jean-François Robin. (01.06.2011)

Skvěle vystavěný a v závěru i emočně silný příběh, hluboce lidské drama o tom, že nejen "pravá učenost svou učenost skrývá"... Příběh z prostředí elitní britské koleje, prosáklé povrchností, snobismem a pokrytectvím, nad kterými však nakonec stejně může zvítězit opravdová osobnost s poctivou a v skrytu dobrou duší. Napřed však je ale třeba svést boj se sebou sama... A pan profesor - ten vzdělaný, slušný a z principu své bytosti neprůbojný stárnoucí muž, léta opomíjený, zesměšňovaný a většinou neoblíbený - nakonec mohl odejít hrdě se vztyčenou hlavou. A vlastně i >najít< svou cenu a (možná?) i dávno ztracenou lásku a úctu své nehodné ženy... A nebyla to pohádka! Jen jeden >obyčejně< natočený >obyčejný< příběh... - - - - - (Poprvé viděno 28.7.2009 na ČT2, (reálný) komentář zde jako třetí - 28.7.2009) (28.07.2009)

Zaujímavá záležitosť. Úvod snímku ma moc neoslovil, hneď prvá myšlienka čo ma napadla patrila filmu Spolok mŕtvych básnikov (1989), ktorý ma narozdiel od väčšiny vôbec nebavil. No netrvalo dlho a snímok začal predo mnou odkrývať karty a vyťahovať tromfy v podobe netradične zvládnutej vzťahovej drámy obohatenej o jedinečnú, clivo-sladkastú atmosféru. Ten smútok medzi oboma manželmi, priepasť, ktorá sa medzi nimi otvorila, kde obaja chcú niečo iné a problémy si riešia po svojom, bol miestami priam hmatateľný. Čo sa týka dejovej linky, najlepší bol samozrejme záver, v ktorom dominuje pekný monológ a akési životné bilancovanie. Veľká spokojnosť. Nadpriemer. 75/100 (04.09.2017)