Pavilon č. 6

"Na světě není nic dobrého, co by ve svém počátku neobsahovalo špatnost" (Anton Pavlovič Čechov, Pavilon č. 6). Samozřejně se to dá obrátit, (i když jazykově je to složitější). Dobro bylo i na počátku všech Pavilonů č. 6 (viz Michel Foucalt "Histoire de la folie à l'âge classique" a "Surveiller et punir"), míst, kam se sosustřeďovali nestandardní lidé (proto je také cílem všech rodičů vychovat standardní potomky). Doktor Andrej Jefimyč Ragin se po nástupu do nemocnice snaží mírnit utrpení svých bližních, dokud si nepoloží otázku: "...pro komu v utrpení ulevovat". Tím se ovšem dostává do bludného kruhu, který má jen jedno východisko: nechat se rozpoznat, jaký opravdu je; tedy nestandardní. Jeho jediná radost - číst knihy a filosofovat s bláznem (Ivanem Dimitričem) - to jen ozřejmí. Andrej Jefimyč zná své místo uvnitř establišmentu: "Pokud se společnost chrání před zločinci, před psychicky nemocnými a vůbec před nepohodlnými lidmi, je nepřemožitelná. A na rozdíl od Buddhy, pro něhož byla nemoc stárnutí a smrt výzvou k jejich překonání, doznává: "Věznice, blázince přestanou existovat, a pravda, jak jste se ráčil vyjádřit, zvítězí, ale podstata věci se stejně nezmění, přírodní zákony zůstanou tytéž. Lidé budou stonat, stárnout a umírat tak jako dnes." - Myslím, že už to stačí! Nicméně šlo o skvělou adaptaci, Čechovovy povídky, která je napsána sice jen na pár stránkách, ale dal by se z ní udělat celý seriál. (Samozřejmě za předpokladu, že se k ní bude přidávat, nikoli ubírat jako zde). Pozn: 1: Jak Pavilon č. 6 vůbec funguje? Blázny zde napolévaí studenou vodou, ani je neléčí elektrošoky. Jsou tu prostě jen zavřeni, aby jim bylo zabráněno dosáhnout svých bláznivých cílů: oženit se, mít děti a vést normální život (jak sami říkají). A doktor? Ten se dostal mezi blázny proto, že se neoženil, neměl děti a nevedl normální život. - Tak jaká je v tom logika! (13.06.2018)

Velmi poutavě zpracované téma o tom, jak snadné je dostat se na druhou stranu, a to i proti své vůli. Vzhledem k tomu, kolik lidí v Rusku skončilo v blázinci jen proto, že byli politicky či jinak nepohodlní, je to takové věčné ruské téma... Pokud zrovna neskončili s kulkou v hlavě, v gulagu či v nucené emigraci, byl blázinec tou prostřední alternativou. Čechov není nadarmo nadčasový autor. (05.07.2011)

Pre niekoho moc ukecané, pre niekoho krásne filozofické. Miestami ide o hrané dielo, miestami akoby dokumentárne. Prínosom sú existencionálne myšlienky o zmysle života a sebauvedomenie hlavnej postavy. Zaoberanie sa otázkou, kto je v ústave vlastne blázon,, či oficiálni pomätenci alebo doktori, smer síce už videli v Prelete nad kukačím hniezdom, ale Čechov ako autor literárnej predlohy túto tézu priniesol ďaleko predtým. Filmársky spracované na dôstojnej úrovni. (26.07.2017)

Skvele vystihnutá téza, ako sa človek vplyvom zamestnania nakoniec stáva presne tým, voči čomu sa profesne vymedzuje, nakoľko celý život naň atakujú argumenty protistrany. Ono je to také kus freudistické, v duchu inej tézy: dobre si všimnite, čo a koho druhý človek nenávidí, čo deklaruje, že neznáša, pretože presne to sú základné črty jeho povahy. Trochu zdĺhavé, na taký akoby dokumentárny spôsob, no v zásade vzhľadom k zvolenej téme a prostrediu dobre odvedená práca. 65% (19.08.2016)

V čom sa líšia ľudia v psychiatrickej liečebni a tí na slobode? V ničom, za všetko môže iba náhoda. V tomto duchu sa nesie aj film, keď nám predstavuje dvoch chlapíkov. Jeden je pacient, druhý lekár. Ten prvý má reči ako zaslúžilý filozof, ten druhý je totálne na prášky. Ako to medzi nimi a v ich životoch dopadne, na to odpovedá ďalší Šachnazarovov nekonvenčný film. Z tých, čo som videl, je možno najmenej zaujímavý, čo ale nie je žiadna zdrvujúca kritika. Oficiálny text distribútora si nečítajte, opäť spoilery ďaleko za polovicou filmu. Čo iba potrvrdzuje úvodné slová o náhode.. (17.07.2016)