Melancholia
Melancholia
Melancholia
Melancholia
Melancholia
Režie:
Lars von TrierScénář:
Lars von TrierKamera:
Manuel Alberto ClaroHrají:
Kirsten Dunst, Charlotte Gainsbourg, Kiefer Sutherland, Charlotte Rampling, Udo Kier, Alexander Skarsgård, Stellan Skarsgård, John Hurt (více)Obsahy(1)
Film Melancholia dánského režiséra Larse von Triera před diváky rozprostírá intimní portrét konce světa. Globální zánik lidstva je vyobrazený prostřednictvím sester Justine a Claire, ztvárněných bravurně herečkami Kirsten Dunstovou a Charlotte Gainsbourgovou. S těmi se diváci seznamují v den Justininy svatby, který má být završený velkolepou a precizně zorganizovanou oslavou na honosném venkovském sídle, kde bydlí Claire s manželem a malým synem. Jenže navzdory podrobným plánům je průběh večera narušován nejrůznějšími vnějšími faktory. Během veškerého lidského hemžení a marné snahy dodržet přednastavený absurdní řád se zpoza slunce vyloupne planeta Melancholie, jež se pohybuje po zkázonosné trajektorii. Lars von Trier předkládá jízlivý protipól hollywoodským spektáklům o konci světa, který ale se snímky, vůči nimž se vymezuje, má současně mnoho společného. Jak je pro Trierovu tvorbu posledních let typické, cynicky manipuluje s emocemi diváků a zároveň publikum od filmu distancuje záludnými symboly a rébusy, zatímco nechává ve vycizelovaných záběrech defilovat ansámbl složený z mezinárodních hvězd a charakterních herců a hereček. Vedle zmiňovaných Kirsten Dunstové a Charlotte Gainsbourgové se v dalších rolích objeví Kiefer Sutherland, Charlotte Ramplingová, Udo Kier, Stellan Skarsgard a John Hurt. (Česká televize)
(více)Videa (2)
Recenze (1 200)
Není to zdaleka tak vrstevnaté a symbolicky propojené a matoucí jako Antikrist. Vlastně je to docela nevyrovnané. První část (Justine) je klasickou syrovou sondou do "obřadu", v němž se pod líbivou fasádou luxusu ukrývá bahno patologických vztahů i naprostá prázdnota moderní doby (scéna, kdy hrdinka freneticky mění pootevřené reprodukce modernistických obrazů za plátna Breughela a Carravagia, epizoda s reklamní agenturou a ideálním sloganem). Inspirace Vinterbergem a Larsovými kořeny v Dogma 95 je tu více než zřejmá. Celé to táhne k neuvěření zrádná a temná Kirsten Dunst, která jakoby byla pozemským odrazem blížící se planety Melancholia - přitažlivá, ničivá, nepředvídatelná. Druhá část, nazvaná podle Justininy "usedlé" sestry Claire je podivně monotónním čekáním na katastrofu, kdy Trier poněkud přesouvá perspektivu od vnitřku postav k nebi, z nějž se blíží zkáza. Některé dialogy mi i s odstupem přijdou natahované a trochu vyprázdněné, ale celková vibrace je mocná, závěr nejmocnější. Podivná statičnost a pasivita postav je vlastně vzrušující, když ji srovnáme s posedlými "světanápravci" amerických filmů. Nad Melancholií se tak jako memento vznáší Justinin odsudek: Život na Zemi je zlý. Nemá cenu hledat v tom filozofii a poselství. Trier se zaměřil na postavy a mohutně gradující vlnu pocitu, který se zmítá mezi nebem a zemí, smíchem a smutkem, láskou a nenávistí. Melancholie ve mně skutečně zanechala hlubokou melancholii. Nemá cenu ptát se za čím. Melancholie nemá přeci jasný původ. Je jako ta planeta. Prostě se jednou vynoří za Sluncem a pak nemilosrdně narazí. Je celkem jedno, kolik racionálních výtek na novém von Trierově filmu vykoumáte. Je to především ryzí a krásná fetiš. Pokud jste ze stejné modrozelené planety jako Lars, samozřejmě. ()
Melancholia patří do specifického subžánru, který bych nazval "artový režisér dělá sci-fi", kam patří ještě Solaris od Tarkovského, 451° Fahrenheita od Truffauta nebo třeba Duna od Lynche. U všech to vnímám tak, že se "snížili" k tomuto "opovrženíhodnému" žánru pouze proto, aby vyprávěli něco mnohem hlubšího, a to sci-fi je nezajímá. Bohužel s tím mám já problém, protože se pak ty jejich filmy nedají brát moc vážně z hlediska zápletky, logiky a vědy. Tak například tady je samozřejmě velice atraktivní zápletka, která není ve svém jádru vlastně až tak nemožná, ale v důsledku je zpracována neskonale pitomě a nerespektuje základní principy gravitace. Na druhou stranu mám moc rád, když se v tomhle žánru příběh točí okolo obyčejných lidí a jejich pohledu na celosvětovou událost, kdy divák pouze skládá střípky celé záležitosti a sleduje lidi, kteří nemají na onu celosvětovou událost hlavní vliv, ale pouze na ni reagují a mají omezené informace (krom Melancholie například Mlha či Monstrum). Tady ale krom krásných obrazů hraje prim psychologická rovina a velmi složité charaktery, úžasná sestava herců a Tristan a Isolda. Nevím, proč Lars pokládal za vhodné vždy jednou za deset minut zahrát pár vteřin ze začátku této opery, protože už tak pošesté mi to začalo lézt solidně krkem. I když hlavně kritizuji, dávám takhle vysoké hodnocení hlavně pro to, jak jiný ten film je v rámci mého oblíbeného žánru, ačkoliv díky tomu to samozřejmě žádný žánrový film není. 2 naprosto nesourodé půlky, úchvatné intro, super závěr, je to podnětné a mnohovrstevnaté, charakter Kirsten Dunst, jejíž maniodepresivnost bych v reálném životě nevydržel už po deseti vteřinách, je skvěle napsaný i zahraný a celkově je to doslova krásná depka. ()
Melancholická nuda o věčné nespokojenosti i touze "udělat si i tu největší katastrofu hezkou" (je jedno zda jde o svatbu nebo o konec světa) završená děsivým, intenzivním a zničujícím dvacetiminutovým finálním aktem, ze kterého se mi i ta kolena rozklepala. Tenhle totální konec se neodehrává na planetě Los Angeles či planetě Hollywood, možná i proto je tak zdrcující a působivý - ale hlavně jiný a osvěžující. Part Deux výrazně lepší, Justinina část mě i přes ukázkově extrémní svatební dusno nechytla. 70% ()
|| Scenár: Lars von Trier | Hudba: Kristian Eidnes Andersen | Produkcia: Meta Louise Foldager, Louise Vesth | Distribúcia: Nordisk Film | Štúdio: Zentropa | Rozpočet: 7,4 miliónov $ (52,5 miliónov DKK) | Tržby: 1,970,588 $ || Film, ktorý dokonale ztvárnuje trápenie duše v prípadoch, keď má človek úplne všetko, ale predsa je nešťastný. Dôvodom môže byť existenciálna prázdota alebo práve koniec sveta. Jedno je ale isté: Pánovi režisérovi sa snímok podaril takým spôsobom, že som trpel s postavami od začiatku do konca. Rád si u dobrých kusoch zasmútim alebo uroním slzu, ale trpieť pri filmu pre mňa nie je smerodatné... Ps: Pre každého tieto filmy dojmovo fungujú úplne inak. ()
Galerie (48)
Zajímavosti (23)
- Americká skupina Avenged Sevenfold se filmem inspirovala k napsání skladby "Planets", která vyšla v roce 2013 na jejich novém albu Hail to the King. (Stanley619)
- Pokud vlivem přitažlivosti Planety nefungují baterie v osobních automobilech, neměl by nastartoval ani elektrický golfový vozík, který se rozjede ve 111. minutě. (Terva)
- Kirsten Dunst (Justine) bola ponúknutá hlavná rola pri skypovaní s režisérom Larsom von Trierom. (misterz)
Související novinky
Kino Světozor slaví Patnáct let
Čeká vás velká nádhera a trochu i melancholie. Kino Světozor dostane občanku a oslaví to filmovou přehlídkou Patnáct. Během týdne od 24. do 30. května uvede 15 největších hitů i srdcovek týmu, který… (více)
Best of 2011 dle vybraných uživatelů
Další filmový rok je za námi, a tak vám přinášíme přehled nejlepších filmů roku dle předních uživatelů ČSFD.cz. Uživatelé i filmy v jejich výběru jsou seřazeny abecedně. Jako vítězný snímek z tohoto… (více)
Alexander Skarsgård jako vikingský mstitel
Byl by asi hřích, kdyby mu dříve nebo později taková role nespadla do klína. Stellanův syn a hvězda seriálu Pravá krev se ze všech sil snaží rozběhnout filmovou kariéru. Po Melancholii, remaku Straw… (více)
Melancholická Kirsten Dunst
V restartu Spider-Mana bude její postava přeobsazena podstatně mladší herečkou, tudíž má Kirsten důvod na trochu smutku. Stejně tak Kiefer Sutherland (zrušili mu 24), Alexander Skarsgard (nezískal… (více)
Melancholie přichází náhle, neočekávaně, nepochopitelně. Stejně náhle se zpoza Slunce vynořuje i její kosmický ekvivalent, tajemná planeta Melancholia (která se rozhodně nechová jako planeta a fyzikální těleso), aby nás nejdříve těsně minula, poskytla nám falešnou naději a nakonec během okamžiku ukončila veškerý pozemský život. Ten osamělý, ztracený život, jediný v celém vesmíru. Nevyléčitelný příval smutku zasáhne Justine (Kirsten Dunst) uprostřed veselí. Prvním příznakem je znepokojivé zmizení rudé hvězdy. Nepříjemný pocit v útrobách, že se stane něco hrozného. Bloudění po golfovém hřišti, potemnělou vilou, mlhovinami a hvězdokupou. Je srážka s Melancholií trestem za zkaženost celé planety? A jaký má význam osobní melancholie tváří tvář globální zkáze? <> <> Trier proti sobě staví dva druhy melancholie, dva druhy katastrof, dvě rozdílná měřítka. Melancholii duše (osobní smutek, vnitřní utrpení) a melancholii kosmu jakožto vnější hrozbu, která postihne život na celé Zemi. Katastrofu na úrovni rozkládající se rodiny a falešných společenských rituálů a katastrofu globální, která svou definitivností popírá trvání: hodnotu vědění i umění a smysl lidského konání jako takového. Měřítko lidské vyvolávající náš soucit a empatii, a měřítko planetární, bezcitné, které obsáhne jen nezúčastněný „božský“ pohled. Tomu odpovídá i rozdělení vyprávění na dvě „sesterské“ části (a v důsledku dva možné prožitky soumraku): dění okolo svatební slavnosti (ústící do mezilidské tragédie) a postupně vzrůstající obavy v čase, kdy už je známo, že se Melancholia blíží k Zemi, vedoucí až k smutnému, šedivému očekávání nevyhnutelného konce. Poněkud mimo pak stojí prolog složený z (pře)estetizovaných obrazů posledních chvil před koncem světa (předtuch a stereotypů ideálního, krásného, reklamního konce), který zasahuje do obou částí. <> <> Jak se dalo očekávat, klišé katastrofických filmů jsou převracena s obdivuhodnou důsledností. Zoufalství posledních vteřin nečelí neohrožený hrdina, heterosexuální pár nebo pevně semknutá rodina, ale její politováníhodný, opuštěný zbytek. Záchrana na poslední chvíli nepřijde. Konec civilizace nahlížíme z „druhého konce“, očima obyčejných lidí, kteří osud planety nemohou ovlivnit. Dokonce i pohled na (vizuálně úchvatnou) srážku planet je nám nabídnut již v úvodní sekvenci. Je to však pohled odosobněný, pohled kosmické perspektivy, který nemůže vyvolat soucit nebo intenzivní strach, neboť to, co vidíme, je pouhá atrakce ve stylu monumentálních, ale neškodných výjevů z hollywoodských filmů. Na základě podobných obrazů očekáváme, že konec světa bude spektakulární a esteticky uspokojivý. Takové momenty však zdůrazňují krásu povrchu a přitom popírají oběti: utrpení miliard živých bytostí, kterých se katastrofa dotýká. Proto srážku nejdříve vidíme z bezpečné distance a následně ji prožíváme z pohledu několika málo osob odříznutých od světa a velkých hrdinských činů. Kontrast je zničující. Závěrečné minuty (a zejména poslední záběr) ukazují, že na skličující a zoufalou skutečnost se nelze uspokojivě připravit. Je náhlá a brutální, zbavená všech příkras. A pokud je pravda, jak přesvědčeně tvrdí Justine, že život na Zemi je jediný v celém vesmíru (a ještě k tomu zlý a zkažený), také nesčetněkrát bolestnější. Zatímco srážka z úvodu vyvolávala libost a byla neškodná ve své vzdálenosti, závěrečná kolize, kdy jsme s kamerou nedaleko postav a na obloze vidíme, jak se směrem k nám, do hlediště rychle přibližuje konec (nedokážu si představit, jak by to celé působilo ve 3D), vyvolává děs a mrazivý dojem vznešena. Bezmocný člověk proti nezměrnosti blížící se zkázy. Poslední gesto Charlotte Gainsbourg, marný pokus o útěk vteřinu před smrtí. Wagner. A na konci hrůzné ticho, které proměnilo kinosál v pohřebiště. <> <> Přesto však existuje jistá útěcha. Před nevyvratitelným koncem, utrpením a osamělostí se můžeme uchýlit do „magické jeskyně“, pod ochranu mýtu a představ. Obrátit prosebný pohled ke hvězdám, které nás trestají za náš cynismus a malověrnost a přijmout zkázu jako vysvobození z osobní pustiny. () (méně) (více)