Blue Valentine: Milostný příběh

Takový obyčejný příběh jednoho vztahu. Už se k němu asi víckrát nevrátím, ale na jedno podívání mě bavil a zajímal. Střídání dvou časových linií není nic inovátorského, ale tady funguje dobře, postupně dokresluje celou mozaiku manželství Deana a Cindy, což je mnohem sympatičtější než kdyby bylo divákovi všechno hned předloženo na stříbrném podnose. (13.02.2011)

Někdy se k sobě chovám jako hrozný hajzl a hlava mi nebere, jak si něco takového můžu udělat! Už z obsahu jsem zvracel, z označení "romantické drama" mi obvykle natékají sliznice, při pohledu na paní Williamsovou myslím raději na nějakého hezkého chlapa a k tomu všemu se to jmenuje Modrý Valentýn. No co může pro mě více smrdět žumpou? Ale to ne, Verbal se prostě nepoučí a musel si to pustit! A bylo to pro něj opět to pravé! Časosběrný, unylý dokument o tom, jak se po dvaceti letech manželství sex stane sportem, z pětkrát denně je třikrát týdně, pak středa, únor a nakonec každý přestupný rok, jak se žena změní v ospalou díru a protivné prkno a chlap ve vyčpělou gaučovou mršinu, je přesně to, co jsem tolik toužil vidět, abych konečně chcípl nudou. No, abych zase nebyl tolik kritický, musím připustit, že to má pár naprosto emotivních a odzbrojujících momentů, které silou okamžiku diváka totálně převálcují! (POZOR, bude následovat těžký spoiler, který vám úplně znehodnotí ten úžasný zážitek z celého filmu!!!) Třeba to, jak jedou v desáté minutě na návštěvu k dědovi a jejich dceru málem pokropí zahradní zavlažovač!!! Nebo jak o dvacet minut později stěhují Waltra a David nese po schodech dolů tři krabice a jedna mu spadne!!! Mně osobně například nejvíce vyřídila scéna, jak jdou spolu půl hodiny nočním městem a ona vyjmenuje americké prezidenty. A je jich jen čtyřicet tři!!! Rasistka hnusná! Takže to máme tento měsíc již druhé, trestuhodné plýtvání mým oblíbeným panem Goslingem. Ale co, aspoň se člověk pobaví, jak tu životem protřelé dvacetileté děti rozjímají nad mrazivou realističností a naprosto pravdivou emoční stránkou filmu! Třeba jednou vyrostu a budu taky vědět své. Koneckonců, ženatý jsem pouhých dvanáct let. (26.01.2011)

Kdo má za sebou nějaký ten pátek manželského nebo partnerského vztahu, tak ho Blue Valentine určitě osloví. Nekonečná zamilovanost postupem času vyčpí a přestane být nekonečnou. V lepším případě se promění v trvalou lásku, v horším v rutinu a v nejhorším v nenávist. Záleží na povaze jednotlivce jestli bude bojovat nebo to vzdá. Miliony párů řeší tyto vývojové fáze jejich vztahu. Akční a zajímavé jsou hlavně pod domácí pokličkou. Pro třetí osobu, v tomto případě pro filmového diváka můžou být otravné a nezáživné. Dialogy i situace Blue Valentine nejsou žádná dramaturgicky vyšperkovaná romance, ale dokument bez růžových brýlí, přesně vystihující etapy partnerského soužití. Nejeden z nás se v tom určitě pozná. Schválně, kdo jste někdy vyhodili a pak znovu hledali snubák? Nebude nás málo. Já už to ale nedělám. Buď je to tím, že mě to přestalo bavit nebo dozrálo moje manželství nebo konečně já. (17.02.2011)

Why do I save all of this madness / In the nightstand drawer / There to haunt upon my shoulders zpívá Tom Waits v písni, podle které je film pojmenovaný, a skvěle tak vystihuje nečekanou hloubku postav, jejichž některé pohnutky známe a jiné ne, a v jejichž životě se mnoho nemění a přesto je všechno jinak. Brilantně napsaný a natočený celovečerní debut (!) Američana Dereka Cianfrance (*1975) - který tak svou vymazleností připomíná jiný bravurní první film, a sice Single Man (2009) od Toma Forda - sleduje ve dvou časových rovinách vzestup a pád jednoho vztahu, který diváka uhrane svou opravdovostí a upřímností. Cianfrancův portrét "obyčejného" manželství se obejde bez tradičních berliček (smrt, nevěra, nemoc,...) a velmi přesvědčivě zachycuje nuance každodenního života, lásky, hádek, práce v příběhu, kde se jako v životě postav mnoho neděje, ale na jehož konci je všechno jinak (analogie se psem v úvodní scéně - tušíte, že tam byl, ale najednou tam není, a nikdo neví proč, jen víme, že chybí). Dlouhodobá autorská (Cianfrance film chystal 10 let) i herecká (oba protagonisté spolu měsíc žili) příprava se bohatě vyplatila, film je ve výsledku neuvěřitelně realistický (přirozené dialogy - viz báječná zpívací a stepovací scéna na ulici či rozhovory stěhováků o ženách atd. atd.) a v detailech skvěle propracovaný (funkčně opodstatněný asynchronní střih nebo natáčení scén z mládí na 16mm v kontrastu s chladnou digitální kamerou současnosti, aj.). Nelze nezmínit omračující výkony jak Michelle Williams (nominace na Oscara i Zlatý Glóbus), tak Ryana Goslinga (nominace na Zlatý glóbus), jejichž postavy jsou jak samy sobě, tak divákovi sympatické i nesnesitelné (to je umění!), ale přesto nám na nich záleží, protože se v nich poznáváme. Navrch může Cianfrancův snímek sloužit jako pocta filmům, co se obejdou bez efektů. Kdybych tomuhle filmu nedal pět hvězd, tak už nevím kterému jinému. Favourite quote: "How can you trust a feeling when they disappear like that?" "I guess the only way to find out is to have feelings." PS: Zdá se, že kritika většiny uživatelů tu směřuje k tématu, méně ke zpracování. Jistě, deprese není pro každého a navíc - chce to čas. (19.11.2011)

Film, kterému můžete dát jak maximální, tak minimální hodnocení a svými argumenty budete mít pořád pravdu. K záměrně nudnému, realistickému a nezajímavému snímku ze života dvou obyčejných lidí si najdete sympatie jen při maximální empatii k hlavním hrdinům nebo přijmutí jeho zvolené formy. Z filmařského hlediska nelze nic obdivovat, jelikož neobsahuje žádnou audiovizuální stránku, žádnou scénu, kvůli které by se vám (nedejbože) mohl Blue Valentine líbit nebo byste ho (nedejbože) mohli někomu doporučit. Je jen záměrně odpudivý a divácky nevděčný a vůbec, nemůžu si vzpomenout na film, který bych i přes jeho nesporné kvality (myšlenka, herecké výkony) nemohl dokoukat do konce. (23.05.2011)