Zvonění ledu

4* Při výběru téhle šílené komedie mně na první pohled zaujalo originální pojetí personifikace nemoci - v tomto případě rakoviny. Neodbytná přítomnost pocitu nemoci je skvěle vystižená a přináší sebou nezapomenutelné a vtipné momenty. Nechci však prozrazovat, ale je kdo je ujetý trošku na podobné absurdní divnosti, tak si to najděte a pomožte zvýšit místní hodnocení, protože si ho tak nízké nezaslouží. Sice tempo je možná zbytečně utahaný a monology či dialogy místy nepochopitelný, ale to k tomu patří. Za to vše má šanci se tento francouzský režisér dostat k mým oblíbencům zásluhou originálních a neotřelých nápadů. [ PŘÍBĚH: 2 /// SMYSL: 1 /// ATMOSFÉRA: 3 /// TEMPO: 0 /// ORIGINALITA: 3 /// NÁLADA: 2A /// ART: 2 /// STYL: 2 /// CASTING: 2 (3*MAX) ] (28.01.2017)

Pseudointelektuální blábol, u kterého vám bude po půl hodině úplně jedno v čí hlavě se to vlastně celé odehrává. Nejvíc mně vadilo zobrazovaní určitých věcí pomocí trapně kašírovaného sexu, který jakoby vypadl ze soft porna osmdesátých let. Dramatická hudba je úplně mimo, takže tu jednu hvězdičku dávám za rozpohybovanou kameru, která kopíruje labyrint chodeb a místností starého domu. (30.11.2011)

Méně svižné, než jsme u Bliera zvyklí, jenže takové podání tentokrát pasuje k tématu, Obvyklá situační absurdita a ironie, stejně jako rafinovanost vyprávěcích kotrmelců, jsou tu potlačeny ve prospěch meditativně melancholického toku děje, aniž by však vymizely ze spodního proudu, a každopádně na závěr nečekaně vracejí úder s neoslabenou akrobatickou výbavou i veselým elánem, který filmem celou dobu doutnal a líně probleskoval. Jako by rakovina byla projevem nedostatku životní rozpustilosti, chtění bojovat o dobrodružství, film se nakonec vzchopuje k boji o život, rozdává si to s její podstatou na vlastním poli, a ve prospěch svých postav i sebe sama vítězí. (Více o povaze Blierových filmů v mém komentáři pod filmem Buzíci.) (05.10.2013)

Obával jsem se, aby tu Blier nebyl až moc senilní a za zenitem, jelikož skoro všechny režiséry po čase potká fáze, ve které už vše řekli a své nápady vyčerpali, ale stále chtějí točit a tak jejich filmy vzniklé později za moc nestojí, jelikož už je na nich tohle všechno dost vidět. Tady jsem byl ale mile překvapen tím, že u Bliera to možná neplatí, jelikož mi tenhle filmu přišel správně absurdní jako některá jeho starší díla a rozhodně mě i oslovil víc, než přeceňovaní Buzíci. A bylo by to ještě mnohem lepší, kdyby si Blier odpustil svoji zálibu v úchylkách a sexuálních scénách (a popravdě mě začíná děsit, že má tak v oblibě scény, ve kterých má sex někdo, komu není ještě ani 18, s někým, kdo je výrazně starší) a kdyby vše dotáhl do lepšího a zajímavějšího závěru. Tak jako tak to ale má dost zajímavý absurdní námět, se kterým Blier naštěstí stále pracovat umí a dokázal u něj rozvést spoustu vtipných a nápaditých scén, takže jsem se u toho většinu času dobře bavil a rychle mi to utíkalo. A i ten Dujardin se sem překvapivě skvěle hodil. Za mě tedy spokojenost, i přes to, že jsem to viděl v českém dabingu. Slabé 4* (05.12.2022)

Personifikovaná choroba - a přitom (v naší době) ta největší a nejslavnější, jak šikovné a postmoderní. Anebo tomu tak není? Myslím, že je. Každá nemoc se nám zjevuje ve své (pravé) podobě. Každá s námi navazuje konverzaci, každá je jakýmsi rozdvojením a současně zosobněním. Nemoc je výzva! Výzva nikoli ke konfrontaci, ale ke skutečné a bezprostřední komunikaci. Zde nepomohou mobily, e-maily ani internet, ale nepomohou ani doktoři a duchovní učitelé. Každý si to s nemocí musí vyříkat sám! A pokud je to zhoubná nemoc - pak to platí tím více. Bertrand Blier o tom věděl asi hodně, asi to nejpodstatnější, že dialog s nemocí nelze vést dlouho s vážnou tváří. Nemoc nakonec zbaběle utíká, ale neradujme se, že jsme objevili metodu, jak na to, touhle branou může projít jen Charles a Louisa, jak by řekl Franz Kafka, každý má "tu svou jen za jedinou". (11.12.2016)