Win Win

Příjemná oddychovka se zajímavým tématem. Prolínání komedie s dramatem nakonec dopadlo dobře. Malý poznatek - Matka Kylea (skvělá Melanie Lynskey) vypadala jako by Kylea měla v 10. Ikdyž jsem film se na film podíval kvůli tomu, že aktuálně v tv nic lepšího nebylo, zhlédnutí nelituju. 68% (15.09.2012)

Paul Giamatti je skvělý herec a filmem "Win Win" to opět dokázal. Díky němu, ale i díky dalším hereckým představitelům, je tenhle snímek podán tak, že vás baví. I když je to o dospívání, o tom, jak si jsme schopní posrat život, je to podáno takovým způsobem, že nebudete mít pocit, že jste tohle už viděli stokrát. (28.06.2017)

Tzv. „malý film o malých lidech“, typický americký indie posledních let, lidský, mírný, vřelý, přívětivý... Je až tak moc přívětivý, že je skoro černobílý, bez překvapení a bez zvratu... zapomenutelný. Možná proto tam jako Damoklův meč visel ve vzduchu ten smrtící úder v podobě latentního homosexuála; vůbec netuším, co za nevystřelenou pušku to mělo být. Přiznávám, že bych takovou idylu přál všem vyděděncům, mám rád šťastné filmy, které si nehrají na umění naturalismem za každou cenu. Ale nic se nemá přehánět. Lepší trojka a přihlédnuto k žánru (jinak bych šel výš). (22.08.2011)

Oukey... Možná dvě hvězdičky nejsou uplně objektivní, ale tohle je co? Další se společenskokritických filmů Thomase McCarthyho, který nám dá přednášku o tom, že všichni děláme chyby, že všichni si zasloužíme druhou šanci, že život není vždycky spravedlivý? Neříkám, že všechny postavy jsou zrovna ploché (ale některé vlastně docela jo), že tématem to není aktuální atd. Ale vlastně je to svým způsobem další z šablonek amerického nezávislého filmu. Na jednu stranu zde máme podvratné nápadité tvůrce s osobitým dotekem (Hal Hartley, Jim Jarmusch, Tom DiCillo, Vincent Gallo, Gus Van Sant, něco málo z tvorby Richarda Linklatera, s přivřenýma očima asi i Kevin Smith a pak možná mnoho dalších mladších méně známých tvůrců) a vedle toho jsou tu bytosti jako Thomas McCarthy, kteří se nás snaží dojímat malými lidskými příběhy s civilními postavy a v druhém plánu zaměstnají naše angažované mozky nějakou obecnou kritiku společnosti (sociální systém, imigrační systém, odvrácená tvář USA). Viděl jsem od McCarthyho dva filmy a bohatě mi to stačilo. Tyhle filmy nás obelhávají, snaží se nás zmást, přesvědčit nás o své umělecké hodnotě a o své závažnosti. To dělají skrze témata, která komentují a matou nás svojí narativní rozmělněností. Vyprávění samozřejmě je dost šablonovité a plné klišé, jenom to není tak nápadné. Hudba nás dojímá, kde nás má dojímat, lidi se cítí špatně na správných místech a film na nás otevřeně volá: "je ti z toho smutno! je ti z toho smutno!" Tohle jednoduché emocionální vydírání ve spojitosti se zdáním nějaké náročnosti budí samozřejmě dojem těžké artovosti a divák je šťastný, že jednou viděl trochu toho umění. V ideálním případě by se pak divák i film měli cítit důležitě. Ve skutečnosti tohle zdání nezávislou scénu požírá jako rakovina. Zdání, že není třeba víc. A tak vznikají takovéhle filmy, které ve skutečnosti nejsou nic jiným než Hollywoodem s laciným make-upem... A jejich umělecký a společenský přínos je stejný. Snad jenom tu je míň výbuchů, takže větší nuda... (20.08.2011)

McCarthyho filmy mám rád práve preto, že sú také jednoduché a ľudské, vzbudzujúce pohodu a sršiace optimizmom, no tuto som sa miestami niekoľkokrát zľakol, že zachádza do hallmarkovských vôd, našťastie vždy včas vycúval. Náladovo podobné HappyThankYouMorePlease s rovnako sympatickým obsadením no energiu NYC nahradil malomestský kľud NJ. Film mi však dobre padol, byť ale práve v inej nálade, tak sa prikloním asi k nižšiemu hodnoteniu. (25.07.2011)