Zvuk hluku

Nastražte uši, hudební teroristé už startují bagry. První třetinu filmu (cca do nemocničního útoku) jsem jenom žasnul a bavil se originalitou v rychlém sledu servírovaných nápadů. Vyprávěcí zkratky je využíváno umně a vtipně (představení Oskara), stejně tak rytmizace vyprávění hudbou. Jenže po rozvržení rolí a nastínění – pravda, matném – cílů jakoby tvůrci nevěděli, kam dál. Komu fandit a kterou dějovou linii upřednostnit. Čekání na další hudební výstup vytlačuje očekávání rozuzlení, jež je nadto pramálo anarchistické a vlastně docela konvenční. Poslední číslo přitom dodržuje kvalitativní křivku, jež opisuje film jako takový, od nejlepšího k nejslabšímu. Nerespektování konvencí většiny žánrů a urputná snaha o originalitu (někdy na úkor logiky: proč například Amadeus slyší klasické hudební nástroje?) činí Zvuk hluku mile nepředvídatelným, ale současně nehezky rozháraným. Výsledek je přesto svěží a hlavně – skvěle zní. 75% (28.03.2011)

První půlku jsem měl snad filmový orgasmus. Jak hudební gang začal hrát na všechno co jim přišlo pod ruku tak jsem měl husí kůži po celém těle. Navíc to nebylo bůhví jaké plácaní, ale svěži rytmická a zábavná hudba. Nejvíc mě dostala scéna v nemocnici, která je vtipná a hudebně mě bavila nejvíce. Druhá půlka už pomalu ztrací dech a tvůrci jakoby neví kudy se vidat. Ale jako celek film působí svěže, zábavně a originálně. (09.11.2011)

Pokud jste již unaveni všedním Hollywoodským popcornem a chtěli by jste vidět něco extravagantního, vtipného a vkusného tak rozhodně tento snímek. Zvuk hluku je prostě originální snímek, ke kterému by jste jen velice těžce (a myslím že i tak by to bylo marný) hledali podobný film. 95%. (23.08.2011)

V jedné písni britské kapely Bonobo se zpívá: "Music is the healer, no matter who you are." Chtělo by se dodat, i když jí nesnášíte...postupem filmu je však patrné, že Amadeova nenávist k hudbě jen odráží jiný, důležitější pocit v duši. A hudební teroristé "jen" přináší možnost podívat se na tento pocit s důležitým odstupem, díky tomu, že ho ukazují z druhé strany. Díky své hudbě, která je naprostým opakem té klasické se může Amadeus vypořádat se svými stíny které ho doslova škrtí. Ve finále se tak hudba stává tím čím podle mě vždy byla a čím by měla být, pokusem o vyjádření a předání svých pocitů, nálad..vyjádřením svého vnitřního já. Film naplněný hudbou, zvuky a hluky až po okraj, jehož ústředním motivem je nakonec ticho. Neb "Lidé nesnesou ticho, znamenalo by to, že snesou sami sebe." (Pascal Mercier - Noční vlak do Lisabonu) (23.05.2011)

Oproti Music for One Apartment and Six Drummers krok zpět. Celovečerní stopáž s sebou přináší nutnost přivést do příběhu koherentní děj, který zase vyžaduje větší práci s postavami. To jsou ovšem složky, které Zvuk hluku potápějí. Příběh zde slouží jen jako spojnice mezi jednotlivými více či méně povedenými hudebními čísly a snaží se dát ději větší opodstatnění, vysvětlit jej. Až na několik málo momentů jsou tyto spojnice zbytečné a je z nich cítit jistá omšelost, jako by byly jen narychlo naroubovanou nástavbou. I přesto celý snímek statečně drží pohromadě a směřuje k jistému vyvrcholení, které není tak silné, jak by mohlo být, nicméně svůj smysl má. (17.08.2011)