Studnařova dcera

Dojemný příběh o nejprostších věcech života. 1) 45letý Marcel Pagnol natočil v roce 1940 podle vlastního scénáře film, jehož remaku se podle stejného scénáře dopustil nyní 61letý Daniel Auteuil._____ 2) Herecky skvělý Auteuil (studnař) pojal svou režijní prvotinu klasicky a natočil příjemný film dobře charakterizující dobu a mravy._____ 3) Snímek vypadá jako červená knihovna, ale nedejte se zmást vnějším vzhledem. Červená knihovna to není._____ 4) Pěkný byl i 31letý francouzskými filmaři hojně obsazovaný Nicolas Duvauchelle (milenec studnařovy dcery, pilot). (30.08.2017)

No byl jsem zvědavej na scénaristickej a režisérskej debut páně Daniela, to ne že ne. Začnu u toho scénaře, musím se přiznat, že jsem od Dana čekal trošku víc. Už ta úvodní zápletka, když si vzpomenu jak se člověk v matičce Praze nadře aby sbalil holku, doslova plive krev a tady si tajrtlík stoupne k nějakýmu minipotoku, přenese přes něj holku, která samozřejmě čistě náhodou jde kolem a je win, jo ?? Hmm tak to si kupuju permici do fitka a pak hurá číhat k francouzskejm minipotokům a přenášet francouzské děvečky, to pak budu mít víc sexu než Spáčilová recenzí. Pokud jde o režii, tak tam musím Danečka pochválit, to se mě fakt líbilo, ta atmosféra, záběry kamery, co mě dostalo, jak často jsem si všímal kostýmů, to jsem nidky předtím neudělal, se mě asi líbily ty klobouky co měli na herci na těch svejch francouzskej hlavičkách. Pokud jde o příběh, čekal jsem nějakou osudovou drsňárničku aneb návrat ke starým francouzským časům, ale nakonec jsem dostal takovou tuctovější romantiku, kterou do vyšší ligy posunují herecké výkony a dialogy. Scéna kdy Daniel přijde k těm nóbl lidem se svejma dětma zcela jasně přečnivá celej film. (19.03.2013)

Pagnolovu poetickou Provence mám moc ráda. Studnařova dcera je podobného ražení jako Jean od Floretty a Manon od pramene režiséra Claude Berryho. Krajina plná slunce, hrdí, někdy i pyšní lidé, příběhy jejich životů. Protkané láskou, vášní, nenávistí i zradou. Ale hlavně voňavou poezií, jakou uměl jenom tamější rodák Marcel Pagnol. (25.06.2012)

Taková miloučká vykrádačka jiných filmů natočených dle knih M. Pagnola jako Jean od Floretty , Manon od pramene či Tatínkova sláva , jen je zde přimícháno více kýče, takže výsledkem je prvotřídní filmová červená knihovna, asi jako Dobrý ročník, kterou nad německé slátaniny uklohněné dle Rosamunde Pilcher pozvedá lepší režie, lepší kamera, lepší herci a nějaký ten francouzský šmrnc. Ale námět jak z lidového filmu pro pamětníky z 30. či 40. let, tedy klišé na klišé namixované s roztomilostí, rázovitostí a občasnou srdceryvností, která je ovšem pocukrována blahým tušením, že to musí dopadnout dobře. Neznám literární předlohu, takže netuším, zda se této červené knihovny dpustil M. Pagnol osobně, či zda byla ta kniha tak „tvůrčím“ způsobem uchopena až filmaři. Trochu legrační je to vykání mezi hlavními zamilovanými. Ti evidentně „spojili duše svý, došlo i na těla“ (jak praví O. Janota), ale proč jinak podléhat takovým necudným důvěrnostem jako tykání. Našinec nakonec proti kýči zas tak moc nic nemá, jak ostatně dokládá i jeho stránka, jen tento druh, zaměřený ostatně spíše na ženské publikum, mu nesedí. (09.06.2014)

Obraz každodenního života Pagnolovy rodné Provence, má své neopakovatelné kouzlo, jako milá pohlednice z dávných časů. Tu a tam zazní drobný sentiment kýčovitosti, (i to může mít svůj půvab), jak dívka svodům první lásky podlehla, a ona pak na svět dítě přivedla. Za sebe mohu uvést jen tolik, že iluze zfilmovaných příběhů od Marcela Pagnola mě vždycky potěší svým vybroušeným poetickým realismem. Pane Pagnole, díky, vždy mě umíte nadchnout. (19.05.2012)