K zázraku

V programu kina stálo: “See it if you liked Melancholia (2011), The Master (2012).” První jmenované jsem si zamilovala, druhé jsem protrpěla, tudíž mi bylo jasné, že očekávat můžu naprosto cokoliv. To, co jsem viděla, bylo nicméně děsivější než jakékoliv mé představy. Dvě hodiny bez dialogů a téměř i bez jakékoliv doprovodné hudby, kde se střídají scény typu “ona se dívá na něj, ale on ji nevidí,” “ona se dívá na něj a on uhne pohledem,” “ruka natažená proti slunci,” “ona se prochází po poli,” na mě zkrátka byly trochu moc. Zvlášť když se celý voiceover smrskl na jednu patetickou větu za dvě minuty a nejvýraznějším audio aspektem celého snímku se tak stala chůze hrdinů. Několik na sobě nezávislých skupinek z kina uteklo a sama jsem k nim neměla daleko, tajně jsem ale doufala, že když to vydržím do konce, nabídne se mi odměny v podobě nějakého geniálního rozuzlení. Naivní představa. (04.03.2013)

Někde na půl cesty ke geniálnímu Stomu života. To the Wonder je zřejmě už jen zbylý podklad, který se nevešel do jeho předešlých filmů. Obsahově prázdný a bez jakýchkoliv větších emocí. Ale... Lubezki je naprostý mistr svého oboru a hudba je taky krásná. Až dám reprízu, uvidím, jestli jednu dvě hvězdy přidám, nebo uberu. Prozatím je to čistý průměr. (16.04.2013)

Sklerotikove ohliadnutie sa za milostným životom, v ktorom sa útržky spomienok a pocitov niekto snaží zmysluplne usporiadať v duchaplnú fabulu. Dlhá to filmová cesta od rozplynutia sa nad krásným úvodom, cez atmosferické levitovanie uprostred bizónieho stáda, až k postupne silnejúcej skúške diváckej trpezlivosti. Kurylenko aj McAdams kúzelné, hudba pekná. (16.09.2013)

Tak snadné to nebude. Tohle určitě není ten typ filmů á la „jsem doma, kdo mi dá pusu?“ Tady jsou permanentně kufry připravené na velké stěhování, slova na hádku, myšlenky na nevěru. Filmy Terrence Malicka není snadné mít rád, navíc obzvlášť v posledních letech (předtím pamatujeme jeho neuvěřitelně dlouhé tvůrčí pauzy) ničí kritiky i samotné diváky. Jedni ho uctívají, druzí by mu nejraději na hodně prudkých schodech podrazili nohy. Další obrazová esej znovu lépe sedne těm, kteří jsou předem vnitřně naladění na proud estetizovaných obrazů, nitra tápajících hrdinů i experimentální filmařinu. To the Wonder chce navodit dojem všednosti, ústřední hrdina bloudí mezi umělecky založenou ženou a přítelkyní z dětství. Co se na plátně děje, jaké je vnitřní rozpoložení postav, vnímáme z obrazu – třeba něžné doteky nebo nekonečné tančení představují chvíle plné pohody a radosti, aby chvíli na to mohly přijít černé mraky – kratičké dialogové scény pak pomáhají orientaci v ději. Malick znovu ukazuje lidskou bytost v nejrůznějších podobách, znovu na to jde „jinak“ a znovu předkládá postavy, které se radují, trpí, milují, tápou, hledají, nenachází… Kdo chce hledat, ať zvedne ruku, a nového Malicka se nebojí!! (16.08.2013)

Další Terrence Malick, který mě neoslovil. Je sice hezké, že věhlasný režisér zase jednou otevřel své nitro a podělil se s námi o svoje rádoby hluboké myšlenky. Jenže natočit o tom film, v němž se pro mluvené slovo musíte modlit a ve kterém se většina záběrů skládá z toho, že někdo někam jde a čumí kamsi do prázdna? To vážně není můj šálek kávy. Herci navíc nejsou tak dobří, aby to uhráli pouhými gesty či očima. Snad jen ta Rachel McAdams zde ve svých 10 minutách zaujala. Pár světlých momentů se zde ale přeci jen najde a některé záběry jsou opravdu úchvatné. Jinak se ale obávám, že k Malickovým filmům už cestu nikdy nenajdu. 50% (12.05.2013)