Post Mortem

Druhý celovečerní film Pabla Larraina o tom,jak to vypadá,když do cesty za láskou zasáhne státní převrat.Respektive,jak by to vypadat mělo.Protože výsledek je věru velmi žalostný.Je to jakási variace na téma "Láska za časů převratu",která je sice slušně napsaná,ale tak na půlhodinovou bakalářskou povídu,nikoliv na film v délce 98 minut.Proto je vše velmi pomalé,aby režisér vyplnil čas,takže polovinu filmu se nic neděje.Někde stojí kamera a jeden záběr trvá i několik minut,než se s ní zase hne.Ale hlavně se před ní vůbec nic neděje.Místy opravdu nuda k neukoukání.Herci nic zvláštního taky nepředvádějí a převrat proběhne téměř mimo plátno,takže divák z toho nemá opět nic.Nejlépe jsou udělané podivínské a samotářské postavy,ale to samo o sobě film nezachrání,stejně jako mrtvoly v márnici.Taky je na filmu vidět,jak žalostně málo prostředků na něj bylo.Celkově myslím,že režisér zkouší divákovu trpělivost a co vše divák vydrží.No,tohle vydržet se dá opravdu s vypětím všech sil.Já to vydržel a za několik nápadů a slušný námět smutečního dramatu dávám 35% a snažím se na to rychle zapomenout. (15.07.2011)

Snímke by pristal názov “Láska v časoch cholery” viacej než rovnomennému románu. Ponurá dráma za hranicami smútku, bližšie zápachu smrti. Larraín minimalizuje čo sa dá, neunúva sa ani nastaviť kameru tak, aby bolo hercom vidieť na tváre, keď v niekoľkominutovej statickej scéne tichého sedenia za kuchynským stolom začnú plakať a zvesia hlavy mimo obraz. Podivínske samotárske charaktery, atmosféra bez života, lásky, ľudskosti a slnka, narastajúce množstvo mŕtvol v márnici. Von z bytu hlavnej postavy, z nemocnice či márnice nazrieme výnimočne, a i to do divadelne nainscenovaného prostredia. Posledná scéna najprv skúša divákovu trpezlivosť, aby ho napokon vyslobodila a pomohla mu film, a obzvlášť zmysel jeho tiahlej poetiky, pochopiť. A necháva na ňom, či jej vytriebený prístup k nemu zatratí alebo uzná. (11.07.2011)

Ťažko povedať, či náš distribútor uviedol tento film do našich kín vďaka festivalovým oceneniam, ktoré Post Mortem utŕžil, alebo videl určitý komerčný potenciál v jeho morbidnosti. Film bude bližší obyvateľom Chile, ako našemu artovému divákovi, ktorý si na nejaký Pinochetovský prevrat z pred mnohých desaťročí možno ani nespomenie. Film o týchto udalostiach neinformuje, ráta aspoň s minimálnou informovanosťou diváka a keďže tu ide o duševný vývoj hlavnej postavy, stáva sa nadčasovým a o tom, kde a kedy sa tieto udalosti odohrali, nie sú až tak smerodatné pre jeho pochopenie. Skôr mi pripomínal vďaka interiérovým scénam, z ktorých sa skoro celý film skladá, ako nejaké dystopické sci-fi z neveselej alternatívnej reality. Hlavná postava pripomína vzhľadom charizmatických zloduchov zo starých hororov a režisér si určite pri nakrúcaní povzdychol, že viac by sa mu do role hodil Klaus Kinski. Pokiaľ hľadáte metafory, tak sa dá porozmýšlať nad akcentom jedla. 70%. (16.09.2013)

Film, který je zajímavý především tím, že tragické dějinné události nahlíží zespoda a prakticky nic nevysvětluje - pouze nás nechává očima hlavní postavy sledovat, co se děje. Metoda jinak rafinovaná na mě bohužel nezanechala žádné stopy, protože jsem se pro nedostatek historických souvislostí nedokázal ztotožnit s na první pohled zbytečně apatickým chováním hrdinů, nepříjemnou, provokativně okázalou odevzdaností... Ve chvíli, kdy by mi na jejich osudech mělo záležet, cítil jsem především slabě polstrovanou židli pod sebou. Chápu, že naprosto opačný efekt musí ale film mít na chilské občany, zejména ty, kteří mizení svých blízkých zažili na vlastní oči. Když si o kontextu filmu zpětně přečtete víc, bude i o to víc puůsobit jeho (takřka bezeslovná) výpověď. Pro průměrného středoevropana toho ale podle mě Post Mortem moc nenabízí... (16.07.2011)

Může být chirurgův skalpel nezúčastněný? Může být tvůrce filmu, který na tomto předpokladu postaví celou svou poetiku, velký a podnětný nebo jen vyprázdněný a nudný? Zhruba tak lze pochopit smysl díla, ověnčeného, jak se zdá, řadou festivalových ocenění, pro diváka, navyklého akčnímu supersprintu moderní kinematografie. Snaha promítnout katastrofu chilské společnosti, země do r. 1973 demokratické, nesužované převraty jako řada jejích lantinskoamerických sousedů, do sféry intimně osobní, připomíná téměř neznámý Schormův film z r. 1969 DEN SEDMÝ, NOC OSMÁ či o rok staršího Herzova SPALOVAČE MRTVOL. Se znalostí a procítěním těchto filmů lépe pochopíme pohled režiséra, jehož se přímo události krvavého chilského podzimu r. 1973 nedotkly, ale prožil a prožíval je - už v konsolidovaném Pinochetově režimu - ve svém dětském a zčásti i probouzejícím se jinošském věku. Mimo scény, popisované v některých komentářích na tomto fóru, je nutné upozornit na hory mrtvol zhruba v začínající druhé polovině filmu i tělesné pozůstatky mučedníka demokracie, lékaře a prezidenta demokratického socialisty Salvadora Allenda a otazníky spojené s jeho smrtí; reakce lékařky, neschopné profesionálního výkonu šokem z bezcitnosti a krutosti pinochetovského vraždění se rovněž výrazně vyděluje z jinak navenek neúčastného vyprávění POST MORTEM. Rozklad země je i dočasným rozpadem hlavního hrdiny, rozdrásaného jednostranností svého milostného citu. Závěrečné posouvání nábytku tento podvojný závěr pozoruhodného díla přímo evokuje. A spolu s ním i rozdrásanost nejen dnešní chilské, ale kupodivu i české společnosti, jak na to nedávno v jiné souvislosti upozornil přední český politolog Jiří Pehe. (11.02.2013)