Reklama

Reklama

Obsahy(1)

I práce v předměstské pizzerii může člověku přinést štěstí, přátelství i lásku. Mladý mnichovský architekt Florian má nakročeno k zářné budoucnosti, když jeho kariéru přetne sebevražda jeho nadřízeného. Ukáže se, že firma byla dlouhodobě zadlužená, Florian přichází o svůj luxusní byt a je vedený jako nezaměstnaný. Na pracovním úřadě ho přidělí jako výpomocného číšníka do pizzerie na periferii Mnichova. Architekt zakládající si na své pověsti, luxusu a statutu své práce nechce mít nejprve s novým zaměstnáním nic společného. Obzvláště, když se hned během prvních minut chytne s temperamentním italským vedoucím i jeho starostlivou pomocnicí. Jelikož mu ale nic jiného nezbývá, otráveně přijímá svůj úděl, jehož součástí je i stěhování do panelákového bytu. Nicméně záhy poznává, že výstřední postavy v jeho okolí jsou vlastně sympatické. Velkou zásluhu na tom má jeho nová sousedka, do které se již při prvním setkání zakouká. Německé televizní melodrama, stojící na třech dílčích milostných liniích, otevírá téma sociálních i národnostních předsudků a hledání osobního naplnění bez ohledu na statut zaměstnání či výši platu. (Česká televize)

(více)

Recenze (13)

sinp 

všechny recenze uživatele

Hrozně milé pohlazení, na křečovitost nehledě... Na jednorázový posed u odpolední televize ideální společník. Klasicky vystavěná zápletka, kde se vše vzorně proplétá a nic nepřebývá, doslova radost sledovat. Mírně svěží, i když nic převratného – potěší nápaditější střih a ruční kamera dolézající za hrdiny, aniž by bránila příjemnému a klidnému sledování. Režisér si oblíbil vteřinové detaily (na ruce, tvář, marmeládu, pizzu...), jimiž nešetří a dělá dobře. Horší je to s tím přesně rozfázovaným vyprávěním, neboť v Hollywoodu to umějí stále o dost lépe (rozuměj nenápadněji) – po asi šestém náhodném setkání, při kterém určitá postava jakoby odnikud nakoukne do záběru, jsem si připadal jako ve svérázné parodii na lekačky. Celkem to znevěrohodňuje jinak velmi trefné momenty, při nichž hrdina nevtíravě sestupuje o sociální třídu níž. Představitel architekta Floriana má výhodu v tom, že jeho postava se alespoň snaží být vykreslena poutavě, kohokoli dalšího shrnete dvěma slovy. Což si vybírá své oběti – Stefanie Stappenbeck je jedna z mých nejoblíbenějších německých hereček, a proto mě dvojnásob mrzí, že se s ní sektávám zpravidla při sledování pochybných kriminálek (Betty – krásná jako smrt, Siska), případně nevtipných/německých komedií (Eva a Max). Její kradmý pohled, milý úsměv a přesvědčivé zvládnutí náročnějších poloh je hodno serióznějších rolí, i když chápu typologickou škatulku na základě genetické „vady“, že i ve čtyřiceti vypadá pořád na šestnáct... No, Pizza a marmeláda přimíchává i další nešvary. Třeba nepokládám za úplně šťastné bojovat proti předsudkům stereotypy, které mají předsudečný základ. A to není bohužel vše – všechny minipříběhy jsou rozehrány v neutrální poloze a režisér je narychlo a někdy doslova násilně vyřeší v závěrečných pěti minutách. Řadu z nich dost pochybně ve vztahu k tomu, co film vlastně o životě říká. Kdyby se v tom někdo hrabal, tak by našel dost nepříjemné rozpory, které se lakují, aby nebyly vůbec vidět... Brr, tak ať se na tom akademik jednou vyřádí, já začal u ideálního společníka a u toho rád zůstanu. Na tom pohlazení by se dalo jmenovat dvě stě potutelných chyb a vad, ale pořád je to pohlazení. A díky bohu si nehraje na vykladače všehomíra. ()

elizabeth_ba 

všechny recenze uživatele

A pak že Němci neumějí natočit film... Za celou dobu mně to ani jednou nepřipadalo uhozený, ani jednou jsem se nepodívala na hodinky (jasně, když koukám na von Thuna, nekoukám na čas) a dokonce jsem se i zasmála. A tyhle ingredience - svižně ubíhající děj, nedebilní dialogy s občasným konfliktem (žebříčky hodnot, ztráta zaměstnání a sociálních jistot či dokonce někoho blízkého, zlehka se dotkli i otázky národnostní, no možná to mohlo být občas i malinko ostřejší - čímž nemám na mysli tu italskou domácnost v té pizzerii ;-)), humor a moc pěknej chlap - jsou přesně tím, co čekám u dramatu tohoto typu, i když nevyhledávám civilní a komorní filmy a pizzu ani marmeládu zrovna nemusím. Ale takový ten polootevřený konec zabezpečuje, že pod čtyři bych nešla ani při skutečně velmi objektivním pohledu. A z toho ryze subjektivního si dovoluji jít i na pět. ()

Reklama

slunicko2 

všechny recenze uživatele

Děj předvídatelný jako facka si žádá barvitějšího zpracování, než kterého se filmu dostalo. 1) Hezký začátek se postupně rozmělňuje do pomalého příběhu s melodramatickým nádechem. 2) Ještěže tu je 31letý charismatický šlechtic, zpěvák a kytarista Max von Thun (architekt Florian). ()

emma53 

všechny recenze uživatele

Film Pizza a marmeláda na mě nepůsobil až tak dramatickým dojmem. Je to příběh o několika obyčejných lidech s různým vzděláním, národností a zaměstnáním, kteří žijí v jednom nevalně vyhlížejícím domě. Nosnou postavou je sympatický Florian, který se náhle ocitl bez prostředků k životu a je nucen se do tohoto domu s tisíci satelitními anténami přestěhovat. A tak se postupně přes počáteční projevy nedůvěry poznává s pár obyvateli tohoto domu a já jsem mohla nahlédnout na chvíli do jejich životů i domácností s jejich starostmi a problémy, které jsou pro mnohé z nás možná zcela normální. Na té německé kinematografii, kterou jsem dlouho podceňovala, přece jenom něco bude a na prvotinu Olivera Dieckmanna je to velmi zdařilý snímek. Uvidím jestli mě po téměř tragické Šípkové Růžence překvapí opět něčím tak příjemným. A mám chuť na tu pizzu, vypadala báječně :-) Lepší trojka . ()

Pepinec 

všechny recenze uživatele

Wow! Tohle, že je německý film? Těžko uvěřitelné. Oliver Dieckmann si zahrál na Almodóvara a stvořil jedno z největších překvapení poslední doby. Nápadité, se sympatickými herci a líbivou hudbou. Takhle po vůli mi německá tvorba byla naposledy v pilotním filmu Kobry 11. P.S: Také si myslíte, že danliofer mířila i na mě, akorát si neuvědomila, že pro všechny ostatní bude můj komentář oproti jejímu výše? :-) Tedy zatím, samozřejmě! ;-) ()

Galerie (19)

Reklama

Reklama