Kočegar
Kurič
Režie:
Alexej BalabanovScénář:
Alexej BalabanovKamera:
Alexandr SimonovHudba:
Valerij DiďuljaHrají:
Michajl Skrjabin, Jurij Matvejev, Aida Tumutova, Alexandr Mosin, Anna Korotayeva, Julija Men, Irina Osnovina, Dmitrij Poddubnyj, Pjotr Semak (více)Obsahy(1)
Jakutský hrdina Sovětského svazu, veterán z Afghánistánu s téměř úplnou ztrátou paměti, to je „strejda topič". Říkají mu tak dvě dívenky, které narušují jeho každodenní rytmus přikládání do pece a pomalého ťukání do psacího stroje (jedním prstem), na němž sepisuje přejatý příběh o Chajlakovi - „zlém" ruském utlačovateli Jakutů. Jeho stereotyp zpestřují i bývalí spolubojovníci z války, kteří za ním přicházejí spálit pozůstatky vyřizování si pracovních účtů - „zlých lidí", jak jim říkají. Topič si žije spokojeně až do chvíle, kdy na noze těla putujícího do pece uvidí botu, kterou daroval své dcerce.
Balabanov toto kriminální drama zobrazuje bez zbytečně okázalé agresivity. Zautomatizovanou krutost pudu zbohatnutí a pomsty mísí s ironií, která od zobrazovaného děje vytváří odstup. Umocňuje ji i hlavní hudební motiv filmu, vzletná kytarová melodie, kontrastující se zašedlými, zemitými tóny zimního Petrohradu a mechanickým zaznamenáváním smrti.
V porovnání s ostatními snímky režisér nepracuje se známými ruskými herci, jako Sergej Bodrov, Viktor Suchorukov nebo Renata Litvinovová. Kromě nedávno zesnulého divadelního herce Jakutského divadla Michaila Skrjabina, který vytvořil hlavní roli, si vybral neokoukané tváře neprofesionálů (hrdinovu dceru Sašu hraje modelka Aida Tumutovová, kamarádi z vojny, Jurij Matvejev a Alexander Mosin, skutečně bojovali v Afghánistánu - jako ostatně i sám režisér). Základní kostru Topiče, natočeného na 35mm film, tvoří scény v interiéru a jakési pomlčky mezi nimi, kdy vidíme postavy při (pro Balabanova typických) procházkách - můžeme je chvíli jen tak pozorovat, jak si za malebného hudebního doprovodu mlčky vykračují městem mezi shrnutými závějemi sněhu, v obklíčení výtahů a schodišť, směrem k dalšímu posunu děje v interiéru, provázeného neustále přítomným prvkem ohně. Stejně jako ve všech jeho dílech se i zde jako autocitace objevuje motiv tramvaje. Fotografování polaroidem (v závěrečné scéně) zase odkazuje k jeho filmu Pro urodov i ľjudej (O zrůdách a lidech, 1998).
Balabanov je jedním z mála režisérů, kteří se ve své tvorbě pravidelně vyjadřují k ruským národnostním otázkám. Často kvůli tomu bývá obviňovaný z nacionalismu, rasismu či agresivního patriotismu, což však odmítá s tvrzením, že jen zobrazuje, co vidí kolem sebe. Pokládá se za překračovatele morálních tabu a znesvěcovače posvátných krav. S národním fetišem zachází věru nelítostně, a proto doma už patnáct let způsobuje ani ne tak estetické jako spíš společenské skandály. Film vnímá jako umění, v němž slova ustupují emocím, proto dává přednost mlčení - výstižnějšímu a hlubšímu než ostatní prostředky.
(Letní filmová škola)
Videa (1)
Recenze (22)
Alexej Balabanov bude buď těžký optimista nebo alespoň člen Společnosti za veselejší beznaděj... minimálně o tom, vzhledem ke sledovanému, svědčí výběr hudby, která neúnavně vybrnkává zprávu, že v podstatě sledujeme hodně odlehčené drama, ne-li komedii... a má to něco mrazivého do sebe. Viděno v rámci Challenge Tour Special - Filmový lov, jako úkol č. 14, film režiséra, od kterého jsem dosud nic neviděla... a který pravděpodobně nezůstane posledním. ()
Jeden válečný veterán uprostřed příběhu plného nájemných vražd, rozpadajících se chruščovek, explicitního až groteskního násilí (či sexu) a všudypřítomné muziky běloruského kytarového "mága" DiuDziuLy aneb nekorunovaný král ruského exploitationu je zpět. Devadesátková ruská estetika je sice trefena skoro dokonale, ale jinak zde nenajdete nic z toho, co perfektně fungovalo v Gruz 200 či v prvním Bratovi. Zatímco tyto dva filmy byly ve své podstatě jakousi svébytnou výpovědí o Rusku (respektive Sovětském svazu) v určité době, Kočegar je pouze samoúčelnou exhibicí. Takhle prosím ne, pane Balabanove. ()
Pozoruhodný film, drama s prvky černého humoru, odehrávající se v depresivním industriáním prostředí v postsovětském Rusku. Hlavní postavou je Jakut Skrjabin, vysloužilý major, hrdina SSSR z Afghanistánu, který po zranění skončil jako topič v kotelně. Kolem něj se pohybují dva gangsteři, zabijáci, s nimiž vychází až do určité doby... Černobílý epilog převádí do obrazu Skrjabinovu "knihu" o Jakutech, kterou v kotelně ve volném čase psal. Ve filmu je hodně násilí, místy i erotika (nikoliv samoúčelná, ale ukazující absurditu) a závěr vyznívá bezútěšně a beznadějně. Jednoduchý kytarový doprovod dodává filmu místy až prvky černého humoru (vzpomněl jsem si na Bílé slunce pouště, to je ale zábavnější). Režisér Balabanov však rozhodně stojí za pozornost. Přesněji 3,5. ()
Ono sa dá skutočne zvyknúť si na všetko, ale gitarová muzička, ktorá hrala neustále v tomto filme, bolo niečo... uf. Neviem, či to bola vina releasu, ktorý som mal stiahnutý, ale skrz muziku som nepočul dialogy a navyše robila z drsných scénok pomerne komické záležitosti a v tak depresívnych, mrazivých scénach ruských ošarpaných domov, bytoviek a hlavne teda kotolne, mi to nejak moc nesedelo. No a úplne k samotnému koncu ma išlo z tej muziky poraziť! ()
Balabanov v Kuričovi vytvoril svojrázny groteskný svet. Svet vykonávaný vojnovými veteránmi. Jedni sú nájomní vrahovia, odkladajúci svoje obete do pecí, obsluhované starým majorom vo výslužbe, ktorému zranenie trochu zmenilo myslenie. Ten sa domnieva, že slúži dobrej veci, pretože podľa vrahových rečí v plameňoch predsa končia len tí pôvodcovia zla na Zemi. Okrem prikladania uhlia má starček-veterán na starosti kultúru: večne píše akúsi knižku o jakutských vidiečanoch, ničených zlým a záludným ruským trestancom a zároveň dozerá na výchovu detí dôstojníkov, ktoré chodia obdivovať plamene a počúvať veteránove folklórne príbehy. Výkonný dôstojník sa namiesto stratégii boja venuje obchodovaniu so zbraňami. Ženy slúžia mlčiacim vrahúňom ako objekty sexuálneho uvoľnenia po náročnom dni plnom mordovačiek. No a všetci sa náhlivo presúvajú sem a tam za zvukov popovej odrhovačky. Hrubozrnná jednoduchá nadsádzka alebo pomerne trefný obraz spoločnosti? Ťažko súdiť, no príšerný pop odvšadiaľ, nejasná minulosť dnešných ekonomických tigrov a ich vykonávačov a chvatné presuny v treskúcom mraze mi viac ako čokoľvek iné evokovali prvú možnosť, pretože tak dôverne pripomenuli osobné skúsenosti z ruskej zimy. ()
Reklama