Černý kůň

Nejnovější Solondzův počin je jedním z jeho nejzajímavějších. Chytře vystavěný, osobitý film o „trailer trash“ střední (vyšší) třídy z předměstí, jejíž existenční problémy se změnily v existenciální, přičemž představy o úspěšném a vzrušujícím životě vzaly brzy za své. O to úderněji vyzní jejich zaprděná existence, kterou skrze solidní (finanční) zázemí mohli při vyšších ambicích a troše snahy přetavit ve splněný americký sen, ale díky vlastní pasivitě uvízli v nudném stereotypu každodenního života, ve vakuu vnitřního světa, ze kterého není cesty ven. [==] Hlavní hrdina filmu Abe žije již 35 let s rodiči, usedá každý den ve firmě svého otce na stejném místě, každý večer parkuje auto na stejném místě a každý večer potká rodiče v obýváku na stejném místě (pro zesílený pocit každodennosti Solondz používá totožné typy i kompozici záběrů). Abe je prototypem člověka, jenž neustále hledá výmluvy pro svoje selhání a až patologickou nepřizpůsobivost a nevraživost. Má intenzivní pocit, že za jeho problémy mohou jiní (otec, matka, bratr) a on je pouze obětním beránkem rodinných intrik. Díky absenci sebereflexe a nedostatečného sebepoznání zcela ignoruje fakt, že za své problémy si víceméně může sám a kritikou okolí (především rodičů, kteří večer co večer nepřítomně přijímají televizní vysílání) kritizuje vlastně jen sebe samého, svoje vlastní (nejen sociální) selhá(vá)ní, které koexistuje s vnitřním světem a bizarními představami zcela odtrženými od reality. Abe je totiž přerostlý adolescent a životní looser, který si to neuvědomuje, a vytáhl si spíše Černého Petra, nežli by byl otcovým Černým koněm. (26.05.2015)

Klasická skromná festivalová komedie, která pobaví a polechtá, ale nechá divákovu duši bez šrámů a život ve stejným rytmu. Bez dobrých hereckých výkonů by film chutnal jako malinová Huba Buba, co je po šedesáti vteřinách bez chuti. Takhle těch 84 minut uplyne stejně rychle a dobře jako posezení u jednoho Kozla (myšleno středně dobré pivo). (04.07.2012)

Již v předchozích filmech se Solondz zaměřoval na lidi, které americký sen minul a naopak je semlela všednodennost, při čemž své frustrace z trudné existence pak ventilují všemožnými úlety a úchylkami. Tentokrát se zaměřil na fenomén fandů, kteří perfektně naplňují předchozí definici. Na jednu stranu by se mohli fanoušci všeho druhu vůči filmu ohradit, že ukazuje pouze maximálně démonizovanou variaci fanouška, tedy dospělého třicátníka žijícího u svých rodičů, neschopného běžné sociální interakce, fixovaného na kultovní předměty a zcela vytrženého z okolního světa. Solondzova vize ale nestojí na generalizaci, nýbrž na důmyslném pojmenování podstaty západních otaku, kterou je nekompatibilita reality a snů založených na populární fikci. "Černý kůň" ji zpřítomňuje bezešvými přechody mezi realitou a fantaziemi postav, které ve finále vedou k nejistotě, co všechno ze zobrazovaných událostí bylo vlastně čím. Snímek ale především s uhrančivou jízlivostí odhaluje egocentrismus i parazitickou povahu společnosti utopené v popkulturních obsesích, kde se interakce lidí odvíjí podle absurdně nereálných schémat soap oper, filmů a pornografie. (19.06.2012)

Po dvou lehce slabších (avšak vůbec ne špatných) filmech se Solondz dostává opět do formy. Přítomny jsou jak již tradiční prvky jeho tvorby (nesympatické postavy, zvrhlý smysl pro humor či boření zaběhnutých klišé romantických komedií), tak několik prvků nových, z nichž vyčnívají především snové sekvence, které svou četností v druhé polovině filmu definitivně smazávají hranici mezi realitou a snem. Film mimojiné pokládá zajímavou a závažnou otázku, zda může být láska k druhé osobě natolik silná, aby zastínila nakažlivou a potenciálně smrtelnou nemoc oné osoby. Nebýt několika přešlapů ke konci filmu (z nichž tím největším je pro mě Shrekovská žloutenka), bylo by to za plný počet... I really like the way you named your dog Dog, it's so ironic. (10.11.2012)

Deprese, po níž se ale umírat nechce... Jestli Todd Solondz se svými podivnými figurkami sympatizuje nemůžu s jistotou potvrdit, určitě jim však rozumí. Postupně se nenápadně blíží střednímu proudu, přitom si stále troufá rozložit divákovo očekávání a přinést originální rozuzlení, matoucí vidinami jednotlivých postav. Při striktní analýze vyprávěcích postupů bychom shledali Černého koně velmi originálního...Brr, ale pryč od nich či jen krátce; Solondzův svět tentokrát připomíná spin off úspěšného filmu, v němž hrají prim okrajové postavy, o nichž jinak nikdo vyprávět nechce. V obsazení možná trochu přehnaně ční dvojice Farrow/Walken, zatímco titulní pár krom jisté nejistoty ohledně motivace hraje mnohdy druhé housle. Film má tepmo a má potenciál bavit až do samotného konce, přičemž tento výrok se zdánlivě neslučuje s tímto → není jisté, že vám bude na konci jasné, co se vlastně událo. Divák se veze podle pravidel tvůrce, nečekejte ale intelektuální masáž. Za mě je tu snad jen jeden výraznější problém: navzdory solidnímu filmu mám pocit určité rutiny. Čím více znáte Solondzových filmů, tím je silnější. (MFF KV 2012) (01.12.2012)