Tenkrát v Anatolii

Putovanie jablka, rozprava o nepravdepodobnej smrti ako leitmotív, vnútorná odcudzenosť postáv voči svetu v ktorom sa nachádzajú, Tiryakiho kamera zaostrujúca na smutné pohľady a zachytávajúca banálne rozhovory policajných vyšetrovateľov, krásna dcéra nepekného otca pôsobiaca ako zjavenie z iného sveta a dážď dopadajúci na okná auta počas jazdy krásnou a pustou krajinou Anatólie. Ceylan opustil vzťahy svojich hrdinov ako ich poznáme z jeho predchádzajúcej tvorby a vybral sa inou cestou naratívnych postupov a vizuálnych štylizácií. Príbeh je stále komorný ale zbavený akejkoľvek drámy. Všetky skutočnosti a motivácie sú tu prezentované len v náznakoch a nikdy nie sú explicitne vypovedané. Celý čas tu vnímame len akúsi banálnosť rozhovor, ktorá nám ale dopomáha spoznať postavy trochu z iného uhľa. Nie je to esencia nudy, ale systematicky budovaný realizmus. V rámci súčasnej autorskej tvorby je Ceylan neprekonateľný a s výrazným osobitým rukopisom. A aj keď sa možno nejedná o jeho najlepšie dielo, Anatólia a jej príbeh má na to rezonovať ešte pekne dlho v mysli diváka. Či už ho príjme pozitívne, alebo nie. (30.05.2015)

Opravdu nevšední kriminální road movie o svérázu tureckého policejního vyšetřování a v druhém plánu o nesnesitelně těžkém údělu bytí intelektuála v takovýchto podmínkách. Velmi civilní, hyperrealistický, existenciálně laděný exkurz do turecké mentality a všednodennosti místa, kde ještě čas plyne jinak. Film bez hlavního hrdiny, což modifikuje koncept vyprávění, tvůrci tak záměrně řetězí řadu mikropříběhů, které postupně ozřejmují charaktery a minulost jednotlivých postav, tak trochu coby obdoba literární umělecké metody ,,románu-řeky" tu scénáristé tvoří jakýsi ,,film-řeku", film původně s úzkým (kriminálním) základem (rutinní vyšetřování jednoho násilného činu), který se postupně rozšiřuje a nabírá příběhy postav (v analogii jako když teče řeka). Leitmotivem je pak vyhoření, logické u povolání přicházejících běžně do styku s násilnou a zlou podstatou člověka. Od momentu objevení těla snímek dostává na působivosti a celkem graduje, řada situací pak paradoxně díky své absurditě (odvoz těla z místa, kde bylo pohřbeno, je maximální kafkárna, která dobře demonstruje rozdíl mezi Západem a Východem). Opravdu silný film, který ovšem měl být o půl hodiny kratší... (26.01.2015)

Tak si můžu v klidu odfajfknout na evropské filmové mapě další zemi, s kterou jsem ještě neměl tu čest a zároveň poděkovat uživateli Vlkovi, v jehož profilu jsem na tenhle bezesporu zvláštně natočený a zajímavý film čirou náhodou narazil. Tenkrát v Anatolii mi určitě připomíná Rozchod Nadera a Simir, svým soustředěním na jednotlivé postavy a to hlavní, o co filmu jde, je trošku odsunuto na vedlejší kolej. Herci, jako by snad ani nehráli a přitom každá z postav je velice zajímavá, k tomu výborná kamera, střídání noci a dne, plus spousta osobních vyřčených i nevyřčených minipříběhů. Kdybych si snímek pustil před takovými 15 lety, určitě bych ho po půlhodině vypnul, dnes jsem rád, že už mám aspoň trošku trpělivosti a že si i takové filmy dokážu vychutnat až do samého konce. (10.06.2014)

Jo tenkrát v Anatolii, kde světlomety aut spojené s prachem cest vytvořily zvláštní úkaz v noční krajině? A tenkrát v Anatolii, jak si vichr pohrával s harampádím na dvorku a dozrálé jablko dokonalo svou kopcovitou pouť ve vodní zátočině? Bylo to tenkrát, kdy se v Anatolii stala vražda a taková nesourodá skupinka chlapů různých profesí vodila vrahy po jejích magických místech, za účelem nálezu oběti? Přesně - vzpomenu si jistě i po letech na drobná odhalení osobních zákulisí uprostřed mezipracovních hovorů unavených mužů, na atmosféru letmých setkání s lidmi, které už možná nikdy nepotkáte, na jediný pokus o vtip i na jeden hrůzostrašný pohled přímo do kamery... Ten film žije svým životem, nepřetržitými zvuky přítomnosti a velkým citem pro přírodu a vše, co nás obklopuje, takže všímavým jedincům dokáže evokovat okamžiky, které sám zažil a dokázal vnímat jejich krásu, jedinečnost, neopakovatelnost... a taky dává sakra najevo, jak všechna ošklivost pochází od člověka. Ceylanova tvorba něčím připomíná styl Sama Peckinpaha, jen je daleko realističtější, tím pádem málo překvapující, někdo by řekl o ničem, já jsem však po jeho "Městečku" zhruba tušila, do čeho jdu, takže nemohu být zklamaná, naopak... Jen být já tenkrát v Anatolii, seženu si urychleně turecko-německý slovník ... :-) (22.08.2014)

Zatímco klasické tituly turecké kinematografie výrazně cílí na příběh a jeho dějové zvraty, filmy jednoho z proslulých současných autorů Nuri Bilge Ceylana, jehož tvorbu si hlídá a opakovaně oceňuje canneský festival, nabízejí odlišný druh "zábavy", v němž mizí falešný tón a dění je podřízeno atmosférickému vykreslení samotného trvání. Příběh je minimalizován i v tomto, zatím posledním Ceylanově snímku – vhodněji řečeno velkolepém metafyzickém, až apokalypticky vyčerpávajícím průniku do peripetií jedné noci, rozednívání a dopolední sychravosti ve společnosti skupiny vyšetřovatelů, kteří se ve ztemnělém zahaleném okolí anatolského města Keskin (v němž obdobný případ sám jakožto doktor prožil jeden ze spoluscenáristů) pokoušejí dopátrat pohřbené oběti, jejíž vrah účastnící se jízdy mlží a vědomě zaměňuje či jen nedokáže skrz noc identifikovat místo, kde čin v opilosti dokonal. V průběhu trmácení a zdlouhavých (jako tyto věty), odbíhajících rozhovorů v automobilech se výprava rozhodne navštívit venkovské hostitele a občerstvit se, než konečně ráno vyjmou tělo z půdy, registrují okolnosti a pořizují protokolové formality, přičemž na nezkráceném podání realistických detailů se nic nemění a zachvácený divák doputuje spolu se ztrhaným prokurátorem Nusretem, komisařem Nacim, doktorem a společníky až zpět na stanici a své vyprahlé, ztěžklé pocity únavy stěží dovede oddělit od zadumaně nehybného stavu Nusreta, sledujícího během pitvy všední dětský povyk na školním hřišti. Exkurze za zvolněnými odstíny krimi či road-movie hasne v prázdném, nezvučném (ne)uzavření. (09.01.2014)