Café de Flore

Snad poprvé jsem se setkal s tím, že muzika od Sigur Rós mi nedokázala navodit patřičnou náladu ve filmu. Café de Flore je zajímavý film, ale Kanaďani ho natočili tak nějak ledabyle, že já jsem se nedokázal do jednotlivých postav dostat. Třeba ten DJ, to byla vyslovená emotivní a hlavně vztahová ždímačka. A já to přešel jako by se nechumelilo. A to i přesto, že hudební podkres byl skvělý. Určitě to mělo něco do sebe, ale chyběla mi větší pointa, u který bych mohl ke konci říct, že tohle je vážně hustej film. (29.12.2012)

Asi všichni se shodnou na tom, že Café de Flore je hodně sebevědomá filmařina. Ve všem ostatním se názory budou rozcházet :) ... Jean-Marc Vallée natočil ambiciózní drama o lásce, nelásce, vyrovnání se, osudu ... karmě (?). A natočil ho jako filmař, který se nebojí na sebe upozorňovat, ba právě naopak. Formální stránka je hodně vysoko, nablýskaná, hrdá, někomu to ve výsledku může přijít až jako otravné tvůrčí sebeukájení. Co jsem se tak porozhlížel, někteří recenzenti film fakt nešetří. No já si myslím, že schopní tvůrci si takovéto "předvádění se" mohou dovolit. O to víc, pokud se pod uhlazeným povrchem neskrývá jen nějaká třetiřadá banalita, ale hezká myšlenka (ale o to se tu taky povedou spory, někteří diváci "to" velmi lehce mohou označit za blbost). Café de Flore mě emočně zasáhlo, opravdu přesná trefa do černého. Jeden z nejlepších nových filmů, které jsem v první půli roku 2012 viděl - pokud ne ten vůbec nejlepší. PS: Nejsmutnější film, který končí, tak (šťastně?) jak končí ... (30.06.2012)

Jo, tak tohle je fakt ukázkový midcult. Retardovaný chlapec je retardovaný asi jen proto, aby to všechno bylo o něco "závažnější" a "umělečtější", a do toho to nefalšované pseudospirituální propojení obou dějových linií, o kterém se "rafinovaně" dozvíme až v závěrečném aktu a které z Café de Flore definitivně dělá sračku první kategorie. Na rozdíl od Atlasu mraků, který také propojuje nesouvisející příběhy motivem předurčenosti a reinkarnace, ale dělá to všechno v naprosto "odrealističtělém" metafikčním prostředí, ve Valléeho filmu sledujeme jakože autentické osudy, což podrthuje trapnost toho celého konstruktu ještě víc. Vlastně mě překvapuje, že někteří uživatelé tady z toho regulérně ustříkávají do trenek, protože to není ani bůhvíjak hezké na pohled a těžkopádné užití soundtracku (Sigur Rós mají v tom svém klipu taky děti s "downem", no a?) bere sílu těm vybraným písním, protože to vypadá, jako kdyby nám byly vnucovány. A Matthew Herbert v 60. letech je taky dobrý úlet. (01.01.2013)

Dostalo mě to a jsem si jistá, že po čase si tuhle silnou vůni kávy opět vychutnám. Ač se to všechno může zdát tak vzdálené těmi roky, má to k sobě neuvěřitelně blízko jak jen to je možné. Člověk vše musí vnímat od začátku a nevynechat ani okamžik, aby ke konci pochopil pravý smysl a znal všechny odpovědi. Přiznání, že něco krásné končí, aby něco nové mohlo začít. Každý se s tím vyrovnává po svém. To jsi ty, má spřízněná duše. Na úplném konci filmu mě proběhlo hlavou, škoda že v reálném životě vše pokaždé nekončí tak idylicky jako tady. ... "Věříš na ně? Na spřízněné duše. Že eixstuje někdo, kdo k Tobě patří. Co tě přimělo opustit jednu spřízněnou duši kvůli jiné?." (02.11.2012)

Zajímavý příběh plný momentů k zamyšlení. Propojením životních osudů a problémů v různých časech vzniká neobvyklá kompozice. Film nám ukazuje komplikovanost života, dilemat a cest, kterými se rozhodneme jít. Ač je film svým způsobem originální a herecky kvalitně zvládnutý, nemohu odpustit některé části, které nudily. Drama jako takové bylo obrazem lidského utrpení, lásky, starostí a zoufalství...osobně jsem na podobné téma viděl lépe zpracované filmy a tak dávám 3 hvězdy, jde ale o hodně kvalitní průměr! (29.04.2012)