Nic proti ničemu

Ne a ne a ne. Uznávám estetiku trapnosti, uznávám syrovost Dogme 95, uznávám sociální kritiku, ale neuznávám Marka, který všechno tohle používá jen jako laciné alibi. Ten film mi přišel prvoplánový po všech stránkách - nevěřil jsem figurám, i ty nejlepší situace mi přišly zabité nějakým přepjatým a umělým teatrálním gestem, iritoval mě afektovaný barokní doprovod scén, které by bez něj neříkaly nic nebo jen málo... Navíc jsem pořád bojoval s pachutí zaumnosti, která to celé ničí. Ten film mi přišel jako pečlivě inscenovaný "verismus" a v důsledku mě tak zoufale míjel a rozčiloval, že mě to až zaráželo. Nikomu nepřipadá zarážející, že smích vzbuzují především postavy typicky "česky" chcípácké a zjevně mentálně vyšinuté - tedy krutě snadné terče? (chlap, který trpí patologickou utkvělou představou - nejspíš i ošklivým oidipákem - a chlap, který má tak nízkou sociální inteligenci, že když je omylem nařčený z pedofilie, brání se tím, že pedofila dál předstírá). Teoreticky je Nic proti ničemu přesně to, co mi v české kinematografii chybí - ale o to horší je deziluze. Prostě věřím víc zahořklému glosátorovi Sedláčkovi, než Markovi, který se podle mého rošťácky schovává za úmyslný diletantismus a přitom neříká nic víc, než to známé - že demokracie krachuje na egoismu, sobectví a omezenosti. Mávat v případě tohoto kempingového divadla jmény klasiků mi přijde trochu unáhlené. (03.10.2011)

Říct o filmu Petra Marka, že je to jedna z nejlepších českých komedií, by byla spíš urážka, protože pod souslovím "česká komedie" se zpravidla chápe snímek ve stylu líbezné člověčenskosti ala Menzel či Hřebejk. Podvratná improvizační etuda na téma egoičnosti lidí a fašistické bizarnosti fungování společných lidských podniků se dalece vymyká čemukoli z českého filmového prostředí za poslední roky až desetiletí. Lze se domnívat, že "Nic proti ničemu" dnes představuje stejné zjevení, jakým svého času musely být ranné filmy Miloše Formana. Jenže zatímco Forman si vystačil s bezprostřední realistickou stylizací a jízlivým obrazem malosti, Marek přichází se sofistikovaným vyprávěním, které nechá všechny nakousnuté motivy nedořešené a dotýká se většího množství témat. Vždy je radost sledovat dílo člověka, který o své tvorbě a jejím médiu přemýšlí. A co o českém filmovém prostředí říká fakt, že jeden z jeho nejvýznačnějších titulů natočil režisér, který nestudoval FAMU? Na druhou stranu lze doufat v nadějnou budoucnost když navzdory tomuto "handicapu" Marek na FAMU přednáší. (06.07.2011)

První (český) film věnovaný Mirce Spáčilové a zatím nejvtipnější film samotného festivalu. Při tom je v samotných základech podobně existencionální jako ostatní festivalová konkurence. Petr Marek těží humor z celé řady bizardních situací, ale nikdy nesklouzne k nucené parodii. Pro fanoušky MIDI LIDI, Čoko Voko a KAZETY povinnost. (04.07.2011)

Tenhle film se asi nedá brát úplně vážně, navzdory všem nedotažením (nechtěným i záměrným) je to totiž legrace i zajímavý projekt, lidé spolu mluví životně, i když značná míra nadsázky je jasná. Co do chudého zevnějšku, pokud tvůrci ví, o co jim jde. V opačném případě, při velkém rozpočtu, to naštve víc. Netypický český film, no, jen houšť! (20.10.2011)

Občanské sdružení s ručením agresivním. Navzdory záměrně laciné formě (kamera 4:3 jako vážně? :-)) formálně dobře natočené, zároveň po vzoru (Sedláček v titulcích) Pravidel lží se úspěšně pokouší o hlubinnou sondu mezi skupinu lidí, která se čím dál víc projektuje do humorně neschopné družiny těch nejméně oprávněných bytostí na světě. Co však sráží relativně kladný postoj, který by mohl zamířit i k vyššímu ohodnocení, je závěr, který se zmůže jen na lehkou alegorii a až na jednu postavu nechá hlavní témata neuzavřená. Chce to druhý díl... (15.09.2011)