Láska v hrobě

Truchlivá balada o mrtvém životě. Bludná pouť dvou neobvyklých milenců, kteří si tak trochu zbyli je neobyčejně silnou výpovědí o lidech, kteří chtějí zůstat za všech okolností svobodní, nevázaní, odkázaní jen sami na sebe. Cena za tuto absolutní svobodu je ovšem příliš vysoká, jak stvrzuje právě tento Vondráčkův oceňovaný dokumentární film. (29.04.2023)

1. Život dnešních lovců-sběračů v městských "savanách a džunglích" na sever od subtropů je podobně vyčerpávající a krátký jako život pravěkých předků. 2. Kromě pudu sebezáchovy člověka drží při životě zvyk a připoutanost k jiným lidem, byť třeba ve vzpomínkách. Po rezignaci život jde střemhlav dolů. Přesto je lidské tělo často až příliš odolné, což oddaluje konec. Moderní medicína nedělá vlastně nic jiného než oddaluje konec. 3. Socialismus prohrál konkurenční boj s kapitalismem, protože nestrašil lidi nezaměstnaností, nepotřebností a ztrátou jistot, nikoliv proto, že se lidé nemohli realizovat, jelikož kdo moc chtěl, ten si našel nějaké cesty, stejně jako dnes. To jest za socialismu si lidé necenili ani to maximum, kdežto dnes se lidé drží i svého minima, a to včetně těch bohatých a úspěšných, kteří své "minimum" ještě navíc neustále zvyšují. 4. Kdyby dnešní náboráři lidských zdrojů ukazovali tento dokument uchazečům o zaměstnání, mohli by klidně nabízet o 15–20 % nižší mzdu. Točit a šířit podobné dokumenty je tudíž v zájmu společnosti založené na konkurenci a zisku. (02.05.2013)

Láska v hrobě není ani tak dokument o bezdomovectví, jak se na první pohled může zdát. Autor dokumentu se touto společensky ožehavou otázkou nezabývá, spíše ze životní situace a životního postoje dvou hlavních hrdinů těží, co se dá. Sledujeme balancování dvou jedinců doslova na hraně otevřeného hrobu. Chvílemi se snaží o návrat, ale nakonec stejně opět končí na hřbitově. Ve chvíli, kdy jsou nuceni opustit tento prostor, jejich svoboda je narušena a oni pomalu začínají padat do svého předem připraveného hrobu. Nejedná se o klasický dokumentární přístup, o to více si cením, že se s ním setkáváme v českém kontextu. Jde spíše o dokumentaci vnitřních stavů, proto poetické pojetí celého dokumentu nepovažuju za nevhodné. (10.03.2013)

Destruktivní milenci, kteří se motají v příšerném kruhu bídy, špíny, zimy, smradu a chlastu. Oni sami jsou sobě metaforou: žijí mezi mrtvými a sami už rezignovali na život. David Vondráček našel příběh, ale pouze ho nasnímal. Nedodal nic navíc, nevysvětlil, jak se dostali až na dno. Nešel na dřeň, neptal se na Janiny děti nebo Janovu rodinu, nechává nevysvětlené, co je stáhlo až ke dnu. Navíc jsou na snímku patrné pionýrské podmínky, za kterých ho natáčel, hlavně zvuk je často tak zašumlovaný, že není rozumět co kdo říká. /29. 12. 13./ (29.12.2013)

Láska v hrobě mě několikrát dohnala k hysterickému smíchu. K řadě výjevů jsem nenašel vhodnější diváckou odezvu. Dokument se zdržuje otevřeného komentáře sociálních poměrů, což neznamená, že nejsou přítomny ve formě poznámek na okraji. Letmá zmínka k rozpočtu na rekonstrukci krchova [70 míčů], obnášející likvidaci provizorních přístřešků živých lidí, je výmluvná. Jestliže se u třeštíkovských časosběren někdy potýkám s pachutí voyeristického sadismu [i když jde ASI o dokumentaristické sebezapření], Vondráček v tomto směru proti srsti není. Nejspíš to je tím, co nezůstalo ve střižně, vtipné momenty, odlehčující hrůzu svobodného živobytí - zlitá Jana mudrující, že v Bémově rybí polévce "plave nějaká ploutev", Honza šplhající na hrobku, aby vyzpíval Janě lásku, nebo když kolozubými ústy zlomyslně komentuje práci "otroků", hřbitovních dělníků. Tyto vzácné okamžiky nejenže svědčí o tom, že život bezďáků není jen hlad, chlast, zima a holistní utrpení, nýbrž skrze dobrodružnou autenticitu uvádějí do hanby ustaraně otročící diváky hned dvakrát - poprvé, že takovou bídu dovolíme, podruhé, jak banálně na rozdíl od srdnatého Jana a zkoušené Jany žijeme a umíráme. Nejsilnější divácký zážitek za hodně dlouhou dobu. Čistých pět. (13.09.2014)