Láska v hrobě

Žádné překvapení se nekonalo. Honza s Janou byli dobrý, protože ochotný materiál, ale jejich příběhy mě nechytly. Nedoučená švadlena a zedník, oba je víc a víc ničil chlast. A dál? Tohle bylo jen konstatování něčeho, co už snad po dvaceti letech budování kapitalismu všichni víme. Nefunguješ, řítíš se do pekla. Film jako důkaz. Pro mě trochu málo.P.S.: podle mě to nemělo být o bezdomovectví, ale o chlastu. to tady v tom případě (v těchto dvou případech) byla alfa a omega všeho. a jestli nebyla, a oni začali chlastat až na ulici, tak bych chtěl vědět víc o jejich minulosti. původně jsem uvažoval i o čtyřech, pak mi to vycházelo na tři, a teď bych dal panu Vondráčkovi nejraději jen dvě- za tu práci, co s tím evidentně měl. ale tohle odfláknul. vsadil bych si ovšem na to, že Vondráček nepohořel jako režisér, ale jako dramaturg. jo, na ulici jsou bezdomovci, jejichž příběh by člověka chytl za srdce, ale tihle dva spiťaři to nebyli. bezdomovcům obecně udělal tvůrce spíš antireklamu, což určitě nezamýšlel. ale při pohledu na nefachčenko trosku Honzu a ožralou, pochcanou Janu bych se nerozdal, fakt že ne. (04.09.2013)

Hnus a špína. Odporní aktéři se potácejí před kamerou, která se tu a tam umělecky zatřese nebo rozostří, občas se pochčijou, pravidelně si přihnou z levné lahve a párkrát řeknou nějaké to lidové moudro. Jejich neodvratný konec je patrný hned od začátku, snaha ojebat sám sebe je po pár vteřinách trapná a režisérův občasný pokus o vzbuzení lítosti je mi úplně odporný. Těmto hovnům jejich osud přeju, protože si ho zvolili sami a sveřepě na něm trvají. To mi bylo víc líto chudinek hřbitovních koček:-( ps pro David82: je to Chateauneuf du Pape, příště UTFG! (13.01.2014)

Opravdu silný příběh dvojice, nacházející své životní zakotvení v polorozpadlé hrobce na neopraveném hřbitově. Téma lásky je zde nahlédnuto skutečně neotřelým způsobem - láska ve své nejzazší a možná i nejčistší podobě v podobě bytostné potřeby někoho druhého, obrany před samotou a posledního útočiště před naprostým zoufalstvím. Bohužel, jak se ukáže i tato láska má své limity, viníkem je však především vnější zásah do vyrovnané existence protagonistů. I když kamera skutečně nesplňuje standard přijatelný pro velké plátno, dokáže velmi dobře vykreslit prostředí v němž si postavy vytvořily svůj "domov" a doplňovat různými detaily a volbou úhlů výpověď. Díky přítomnosti symfonické hudby profesionálního bulharského skladatele je naštěstí i nedokonalá obrazová stránka povýšena na úroveň plnohodnotného kinematografického díla. Za zmínku stojí i razantní střih, jenž se nebojí častých časových skoků a neulpívá příliš na situacích. Film je tak zbaven zbytenčné vaty a doplňkových situací a soustřeďuje se pouze na význačné či výjimečné momenty. Příběh postav tak získává spád a až nevyhnutelný pocit osudové determinace, jež v závěru dosahuje až mrazivé podoby zkratkovitých "ran". David Vondráček po pět let natáčel výjimečnou látku a výsledek se dá rozhodně považovat za jeden z vrcholů českého dokumentárního filmu letošního roku, jenž ve svém odstupu a střídmosti předčí i oslavovaná díla Heleny Třeštíkové. (30.11.2012)

Pěkný dokument o životě dvou ztroskotanců, kteří se na chvíli našli a cítili svobodní. Víc se k tomu napsat nedá, doporučuji shlédnout. Dojem, který mi zůstal, je - smutek a spousta otazníků. Pozn. Pavel Bém, který po sestupu z "Everestu" vyšel mezi lid a naléval jim vánoční polévku, byl asi nejhorším zážitkem z celého filmu. (13.01.2014)

Historky z před záhrobí. Na téma bezdomovectví lze určitě natočit spoustu dokumentů mnoha způsoby, lze polemizovat o tom, jestli bylo dostatečně sděleno, proč se pozorovaný subjekt do takové životní situace dostal atp. To podstatné z mého pohledu ale je, aby divák fenomén bezdomovectví z filmu dostatečně pochopil, pocítil atmosféru té (zdánlivé) bezvýchodnosti. A je celkem jedno, jestli je dokument ve snaze posílit autentičnost nasnímán kamerou za pár korun, jaká hudba doplňuje obraz a jestli vůbec. Lásce v hrobě se to nejen dle mého názoru dostatečně dobře podařilo. Vondráček svým pasivním přístupem (bezdomovcům nepomáhá, respektive oni pomoc ze zásady odmítají) rozehrává několikaleté sledování party hic na jednom opuštěném pražském hřbitově, kde se postupně vyprofilují dva hlavní aktéři (Jana a Jan). !SPOILER! Exponenciální průběh jejich života, který je plný sebeklamu a zdánlivé svobody, se obtiskává i do filmové formy - hřbitovní část, kde oba dva přežívají v relativním klidu, zaujímá největší část. Po vyhnání na ulici nemají události dlouhého trvání, dvojice se rozděli - láska je ta tam, Jana žebrá, krátce nato umírá. Z Honzy se stává totální troska. Režisér finální části nevěnuje příliš prostoru a účelnou zkratkovitostí dává vyniknout především předešlé hřbitovní "idylce". [==] Dramatická Valdobrevova hudba mi do filmu sice vůbec neseděla - dělat z toho strašně osudovou lovestory, která se navíc lusknutím prstu vypaří jako pára nad hrncem, je trochu přitažené za vlasy, ale jinak je Láska v hrobě jako časosběrný dokument poměrně působivý a donutí člověka přemýšlet o životních cílech a hodnotách. (14.10.2014)