Paroubkové
Obsahy(1)
FilmPOLITIK pátrá po důvodech negativního mediálního obrazu Jiřího Paroubka. Někdejší předseda sociální demokracie a český premiér byl některými médii a internetovou komunitou zesměšňován a šeredně karikován jako ztělesnění zla a odporná postava, která vede zemi do záhuby. Režisér si vytiskl jeho nejznámější zpodobnění a vydal se ptát novinářů, technařů i samotného politika. (MFDF Ji.hlava)
(více)Recenze (14)
Nic jiného, než obhajoba nejúspěšnějšího českého spisovatele, lva, sexy mozka, nadsamce a budoucího prezidenta zeměkoule. Celá myšlenka založená na jeho záměrném karikování ze strany pravicových médií mi přijde zcestná. Nebyla to ani tak aktivita české pravice (i když na tom postavili svou volební kampaň), jako čistě Jyrkova nabubřelost, arogance, neschopnost nadsázky jak směrem k pravicovým médiím, tak do vlastních řad. No a poté zákonitě přišla odveta jak zleva, tak zprava. ()
Jan Látal je doslova zjevením z famáckého nebe. Nejenže mu nechybí odvaha věcně artikulovat názory, o které v téhle době nikdo nestojí, ale zároveň i ví, že dokument není přednáška, ale především obraz. Paroubkové (ti filmoví) nepostrádají argumentační logiku, pevnou strukturu a jasné téma. A myslím, že Bělohradský by mohl být dobrým prezidentem, ale to už k dokumentu vážně nepatří. ()
Paroubek utkvel v pamäti len kvôli kauzám. Napríklad nasadil kukláčov proti tancujúcej techno párty na lúkach. Pamäť ľudí na politikov je ale na oplátku krátka. Pretože politik nikdy nič zaznamenaniahodné neurobí. A ak áno, tak zväčša negatívne. Polozabudnutú figúru, akoby dobre usadeného vedúceho mäsiarne, pripomenul dokument z roku 2011, kedy si ľudia ešte pamätali reštauračného kšeft-mana premeneného na predsedu vlády. Režisér vytlačil fotky z internetu a rôznym ľuďom z nich dal vybrať tú, ktorá im najviac charakterizuje Paroubka. Popritom sa pýtal, či a ako médiá určujú mediálny obraz politika. Mladí feťáci ho majú v zuboch, požadujú generačnú výmenu, no sami pôsobia skôr ako žiaci osobitných škôl. Staršia neupravená pani je morálne rozhorčená nad jeho opustením dlhoročnej manželky kvôli mladej blondíne. Karikaturista hovorí o zlom pohľade a sám sa tvári zlostne. A filozof? Ten čosi vajatá o roztečenosti a sám je aspoň tak neurčitý, ako to, čo kritizuje. Aha a ešte taká typická odvaha ex post: hádzanie vajec do portrétov politika na žiadosť režiséra. Politika, čo mal smolu, že bol naozaj ako zrkadlový obraz ľudí. Médiá takýto odraz neprijali, ani ľuďom sa pohľad do zrkadla nepáčil. Až príliš si pamätali malospotrebiteľské úplatkárstvá a ich reprezentantov za socializmu: obézni vedúci prevádzok, krčiem a reštík. Celý Paroubek! "Keď už politik, tak šoumen!", vraví si pospolitý občan, "nežiada sa nám pozerať na seba!". S výnimkou trápnych experimentov s vajcami vydarená sonda do myslenia bežného človeka a jeho intelektuálno-mediálno-filozofickej elity, čo svojimi výplodmi túto masu dennodenne priamo aj nepriamo formuje. 70% ()
Film Jana Látala, pátrající po důvodech negativního mediálního obrazu Jiřího Paroubka, sám o sobě vytváří mediální obraz (přestože s výrazně omezenějším publikem), tentokrát o kriticích tohoto bývalého premiéra. A tento nový obraz převážně ukazuje kritiky jako lidi hloupé a argumentačně impotentní. Prvotní nápad je miliónový, avšak aby výsledek mohl být brán vážně, musela by předcházet důkladná analýza, která by zohledňovala také subjektův vklad (jeho konkrétní činy, kontext...), tj. která by jasně rozlišila, co je prosté zobrazení skutečnosti a co je interpretace/mediální fikce. ()
Odporná zrůda z bulváru, vajíčkový terč, milující manžel a zodpovědný tatínek, záletník se svou slepicí, typický představitel zla establishmentu nebo prostě další politik, který to měl dost blbý. I tak vidí český národ Jiřího Paroubka, on sám by se přirovnal k dubu, kterého jen tak něco neporazí, má rád vydry, hrochy a slony a rád by teď upravil zahrádku kolem svého domku. Dokument Jana Látala se zaměřuje převážně na mediální obraz, který byl tomuto vlastně skoro už zapomenutému politikovi vytvářen, geniálně tu však vynikne povaha argumentů společnosti, konfrontovaná s výborně předkládanými tématy, které stojí za zamyšlení. Všechno dohromady pak tvoří skvěle promyšlený celek, který nejen pro své nadšené tempo a jasně vyjádřené myšlenky určitě stojí za zhlédnutí. ()
Tento film zůstal jen u nápadu "z nouze", který není ani zajímavým způsobem rozvinut. Jde pouze o suchopárné přesvědčování, že mediální obraz je vždy určitou subjektivní projekcí, potřebou vybíjet si svoji nepojmenovatelnou moc na obětních beráncích. Scény s Paroubkem pak byly zbytečné a nic nového nepřinesly. Jediný, kdo měl skutečně co říct byl mladík, který po něj jako první mrštil vejce, ten celý problém velmi hutně shrnul do několika vět a velmi výmluvného činu. Vše ostatní byla jen omáčka, někdy zábavná, jindy spíše repetitivní. Pro následovnou diskuzi však snímek poskytl velmi zajímavý materiál. ()
Dokument o jednom z nejsilnějších mediálních obrazů - Paroubkovi, kterého jeho vládní nástupci dokázali v negativní politické praxi hravě překonat, ale jen částečně zacelili obrovskou mezeru, jež po něm zbyla v médiích. Spektrum Paroubkových odpůrců se svému nedostižnému sokovi na hrudi nápadně podobá slabou sebereflexí, fyziognomicky (ten, co první hodil vajíčkem ! či pilný autor paroubkovských článků) a stejnou mírou tupé nenávisti, kterou přisuzuje jemu. Bělohradského chytrá formulace tekuté nenávisti možná není nejlépe vysvětlena, technické zpracování je povýtce studentské, k dokumentu by podle mého patřilo ještě vyjádření utrápených či pyšných mediálních poradců (agentury?) někdejšího premiéra. P.S. V národě Paroubků platí: trenýrky = rodina. 3-4* ()
Mě to bavilo. Jednotlivé záběry a v nich Jyrka, technaři, Bělohradský a další, kteří vyjadřují své názory...dobré, dobré :) . 74%. ()
Jan Látal vo svojom dokumente o Jiřím Paroubkovi síce stráca svižnosť strihu, ktorú má v skrátenej verzii tohto počinu použitej v cykle Expremiéři, no zato dáva viac vyniknúť jednotlivým aktérom Paroubkovej medializácie. ()
Paroubka nenáviděli pravičáci a anarchisté. Já jsem této idiosynkrasii nikdy nepropadal, a tak jsem ocenil dokument, který poskytl hned několik příležitostí těmto politicky negramotným ňoumům, jak se ztrapnit. Pravičáky iritovala evidentní intelektuální převaha, anarchisty nesmlouvavý smysl pro zákon (pečující o právo na klid) a pořádek (CzechTek), všechny dohromady pak ještě možná robustní zjev. Většina respondentů odpovídá ve prospěch Bělohradským vyložené teorie projektivního čtení: namísto argumentů emoce vyjadřující osobní životní či sociální diskomfort. Ze škály fotograficky zachycených Paroubkových výrazů si ztotožňují s jeho charakterem ty, které spíše vystihují jejich vlastní situaci: naštvaný vidí Paroubka naštvaného, arogantní arogantního, poražený akcentuje prohru, pohodář s čerstvou zkušeností homosexuálního coming out shledává nejvlastnější Paroubkovu polohu ve výjevu štěstí. ()
Skvělé. Opravdu. Od Českého Míru jsem neměl tak dobrý pocit z dokumentu. ()
Přehlídka subjektivních názorů, méně či více zajímavých na osobu Jiřího Paroubka, které jsou podpořeny výběrem 40 fotografií s expresivním zachycením okamžiku, což má podpořit střet nelichotivých narážek s osobním vyjádřením samotného objektu mediálního kolotoče. Zajímavá konfrontace pohledů z obou stran, přičemž se projevuje absolutní dezinformovanost občanů, způsobená masmédii. ()
Nejsme si jistý, zda se to vůbec dá nazývat dokumentem, protože to na mě tak rozhodně nepůsobilo. Jediné, co jsem si z toho odnesl je to, že mladí nemají Paroubka rádi (ach, jaké překvapení). Bohužel jsem se ale nedozvěděl proč tomu tak je. Nemyslím si, že je to tím, že by mladí (mezi které se počítám) neměli názor, jde spíš o to, kdo byl v dokumentu osloven. Z "účinkujících" jsme nabyl dojmu, že moje generace je tlupa pologramotných idiotů, kteří jsou neustále na nějakých drogách, nemají absolutně žádný názor a jediné, co je zajímá, je jít s proudem a nadávat na společnost a její elity (ať již jsou jakékoliv). Jiřího Paroubka považuji za jedno z nejhorších zjevení na naší politické scéně, bohužel tento dokument není ani tak o Jiřím Paroubkovi, jako spíš o schopnosti autora vybrat si co největší ztroskotance a natočit s nimi rozhovor. Upřímně se divím, že jak Bělohradský, tak Mareš měli potřebu se takovéto propagace podprůměrnosti zúčastnit. PS: Teď jsem si přečetl teprve cíl, jaký si autor dal. Bohužel jsem již ohodnotil odpadem a nižší stupeň tu nemáme. ()