Režie:
Franck KhalfounKamera:
Maxime AlexandreHudba:
RobHrají:
Elijah Wood, Nora Arnezeder, Liane Balaban, America Olivo, Sammi Rotibi, Morgane Slemp, Genevieve Alexandra, Megan Duffy, Jan Broberg, Sal Landi (více)Obsahy(2)
Film Maniak je Jackem Rozparovačem 21. století odehrávající se v současném Los Angeles. Maniak je novým zpracováním kultovního filmu, který je mnohými označován za nejlepší thriller všech dob - intimní, obrazově odvážný, psychologicky komplexní a hluboce děsivý výlet do noční můry vraha a jeho obětí. (Hollywood Classic Entertainment (H.C.E.))
Videa (6)
Recenze (589)
''Oh.. I'm not gonna kill you. I'm gonna keep you.'' Brrr... tohle bylo.. nepříjemné. Příjemně nepříjemné. Kde začít, to vážně netuším, mám v sobě tisíc pocitů a nevím jak se vyjádřit, protože tak intenzivní a znepokojující zážitek jsem z filmu hodně dlouho neměla. Maniak si libuje ve vytváření nepříjemné, šílené, mrazivé, děsivé, zvrácené a depresivní atmosféře a spolu s využitím POV, kdy vidíme a cítíme vše z pohledu vraha, jeho pocity a nejniternější myšlenky v hlavě (perfektní Elijah jako narušený Maniak s nevinnou tváří), vytváří tento film naprosto jedinečným. Gore a celkové vraždění je takovou třešničkou na dortu, věřila jsem každému řezu a každé kapce krve a dokonce při závěrečné scéně jsem se přistihla, jak moc spokojený výraz mám, až mě z toho samotnou zamrazilo. Je to těžká depka, nekouká se na to snadno, ale.. ten pocit po naskočení závěrečných titulků je k nezaplacení! Maniak je pro mě láska na první pohled. A dokonce i poslech. ♥ ()
Maniak vypadá jako něco, co dnes mohl točit Dario Argento, kdyby na prahu nového tisíciletí nezesenilněl. Khalfounův film připomíná Argentovu tvorbu (a vůbec italské giallo v letech největší slávy) mnoha znaky: Tím nejzjevnějším je extenzivní využívání hlediskových záběrů, ale opomenout nelze ani součinnost brutálního násilí a zdůrazněné sexuality, motiv panenky / figuríny, vrahovu psychickou labilitu s původem v dětském traumatu, užívání ikonických giallo zbraní (nůž, břitva, sekáček), halucinační scény, znepokojivou elektronickou hudbu a dekorativní obrazové pojetí (často přítomné tapety s květinovými vzory, opakované užívání červené barvy). Hned první vražda je dokonce provedena identickým způsobem jako v Argentově Děsu v opeře. Potěšilo mne, že převládající POV perspektiva je využita důkladněji než jen jako prvoplánová atrakce - režisér si sice občas pomáhá vrahovými pohledy do zrcadla, ale většinou je jeho zneviditelněná mimika zajímavě nahrazena jednak změnami v jeho dechu a pak také možností přesně sledovat pohyb jeho zraku. Je mi skutečně líto, že jsem se tímhle filmem nechal zlákat až na základě recenze v Cinepuru a minul jsem ho v kině. ()
Nepříjemné. Po tom co jsem vyšel z kina jsem měl divný pocit ze změněné perspektivy. Plátno nabízí pohled z první osoby v omezeném měřítku, ale neúměrně ho zvětšuje. Při návratu k binokulárnímu vidění u mě pak zpětně došlo k pocitu jakéhosi vnitřního zmenšení. Jako bych vylezl z chorého mozku zpět do toho svého (méně chorého) co zatím schopnost rozeznávat realitu neztratil. Byla to úleva i přes tu bolest hlavy, která se po té dostavila. Khalfoun tohle pojetí využívá na sto procent. Do tuctové slasherové zápletky dostává punc skutečnosti a nápady nešetří. Pobyt v rozpadající se osobnosti sériového vraha není příjemný, ale najdou se zde i skutečně romantické momentky. Anna jediná celý snímek balancuje na hraně normálnosti, ostatní postavy jsou nepříjemné, nebo se chovají hloupě. Elijah Wood hraje hlasem, jen občas jej zahlédneme v zrcadle nebo zvláštní sekvenci při níž "duše opouští tělo." Hudba jakéhosi Roba dodává MANIAKOVI zlost a nestálost a tvoří dost velkou část z mrazivé atmosféry, která dýchá z plátna. Něco takového už tu dlouho nebylo, ()
Maniak podle mě odpovídá na jednu z těch velkých otázek kinematografie, co vlastně vyvolává ve filmech divácké emoce. Co přesně je spouští? Vzhledem k tomu, že filmy jsou v podstatě stroje na emoce, jelikož film je prodejem emocí a lístek do kina jejich koupí, je to dost zásadní otázka, na kterou se tvůrci i producenti často upínají. Odpověď zní, že emoce vyvolávají ve filmech hlavně lidské tváře a hudba. Všechno ostatní jsou jen podpůrný prostředky. Když si vezmete libovolný film a odstraníte z něj lidské tváře a hudbu, stane se takový film fakticky nepoužitelným. Platí to i pro jednotlivé scény, takže třeba automobilová honička bez hudby a prostřihů na obličeje závodníků přestane okamžitě fungovat. Maniak s tímhle faktem po celou stopáž dost výrazně pracuje, a to je na něm popravdě asi tak stokrát zajímavější než to, že to je remake, hraje tu Frodo, je to dělaný přes POV a producentem je francouzská značka Alexandre Aja. Celý ten film stojí v zásadě na tom, že tu je nějaký nehostinný studený město, z něhož vyrůstají jen tu a tam emoce v podobě tváří a hudby. Co se tváří týče, tak to není o hlavním hrdinovi, jehož letmý odhalení v několika málo případech představuje takový menší výbuch emocí, ale obecně prostě o tom, že tváře zprostředkovávají lidské reakce. Nelze tu nevzpomenout na Dreyerovu poznámku, že lidský obličej je krajina, která nás nikdy neomrzí. Vedle tváří se o emoce ve filmu retro synťáková hudba z osmdesátek připomínající práci Cliffa Martineze. Není žádným tajemstvím, že hudba působí na naše city a dovede nám změnit náladu a že obrazy samotné by bez hudby nikdy nefungovaly. Bez nápovědy v podobě hudby divák v zásadě neví, jak s tou kterou scénou naložit. Všechno ostatní v Maniakovi mimo tváří a hudby je ale dost krušný a nelítostný a moc emocí nevzbuzuje. Zejména se to dá říct o samotném městě, kde se příběh odehrává, který v sobě má něco z filmů Drive nebo Stud, tzn. takový ty supermoderní, současně ale poněkud umělý a prázdný megapole jako New York nebo Los Angeles, v tomhle případě ještě ke všemu snímaný digitální kamerou Red Epic, která celý ten neonově-kovový fetiš ještě o něco odžitovní. Město je v tomhle filmu evidentně zápornou postavou, což ale není zas tak překvapivý, jelikož představuje duši hlavní postavy, což je patrný i z odkazu na Kabinet doktora Caligariho, kde máme totéž, poněvadž zde expresionistický zevnějšek rovněž odpovídá nemocné duši hlavního hrdiny. Se světem hlavní postavy Maniaka je prostě něco zásadního v nepořádku. Respektive s obrazy, které ho obklopují, je něco v nepořádku. Maniak tudíž říká něco v tom smyslu, že obrazy sami jsou beze smyslu, tudíž do nich musejí filmaři napouštět emoce přes lidské tváře a přes hudbu. Není to tedy tak, jak se občas říká, že obrazy jsou vyprázdněné nebo povrchní. Situace je mnohem radikálnější – obrazy být naplněny ani nemohou. Obrazy sami jsou k nám zcela netečný a lhostejný, tudíž se neobejdou bez lidských tváří a bez hudby. Proto vždycky když nám třeba někdo podsouvá hezké obrázky přírody, měli bychom mít na paměti, že příroda je ve skutečnosti kruté divadlo, v němž všechna svítání, západy slunce a další „scénické triky“ tvoří jen pozadí pro permanentní vraždění na zemi, pod zemí, ve vzduchu i v moři. Maniak svým vizuálem zaměřeným na dokonalý, ale temný město ukazuje v podstatě totéž. Jediný emoce tu obstarávají lidské tváře a hudba. Zbytek je deprese. Je zároveň docela kuriózní, že na rozdíl od většiny hororů, které s opravdovým hororem a hrůzou nemají nic společného a jsou spíše zábavné, je tento skutečně nepříjemný, protože dosti zřetelně ukazuje, že být vrahem není zrovna dvakrát zábavné. A přesto má přísnější ratingy než většina zábavných hororů, které nijak odstrašující nejsou, natož aby filozofovaly o lhostejných a netečných obrazech. () (méně) (více)
Napätie, atmosféra, tajomno. Tieto prísady očakávam od trilerov, aj hororov v prvom rade. Maniak ich podáva, žiaľ, v značne riedkej forme. Všetko je od počiatku kryštalicky jasné, dôvod ukrývajúci sa v rodinnej histórii je obohraný a v tomto konkrétnom prípade aj nejasne príčinne súvisiaci. Spôsoby "zušľachťovania" obetí a figurálne panoptikum sú pôsobivé, príťažlivý je i spôsob nakrútenia. Forma, nech je akokoľvek pôsobivá ale nedokáže tromfnúť jednoduchučký dej, neobohatený žiadnym prekvapením. Tu by nepomohlo, ani keby mal vrah kameru zabudovanú priamo v mozgu. ()
Galerie (60)
Zajímavosti (13)
- Film, který Frank (Elijah Wood) a Anna (Nora Arnezeder) sledují v kině, je Kabinet doktora Caligariho (1920). (Zdroj: ČSFD)
- Fanouškům původního filmu se nelíbilo, že se na roli Franka vybral Elijah Wood, zdál se jim příliš pohledný a atraktivní na sériového vraha. (Polgedney)
- Celý film byl natočen za 4 týdny. (Polgedney)
Reklama