Dvanáct křesel

Film se sice nedochoval celý, ale moc toho v něm nechybí a kdyby se byl dochoval, lepší by asi nebyl. V těch nejlepších chvílích připomíná Dvanáct křesel němou grotesku, ve které se tu a tam nějakým omylem promluví, ale jinak není moc oč stát. Vlasta Burian a Adolf Dymsza tvoří velmi podivnou a nevyrovnanou komickou dvojici (hádejte, kdo z nich je ten lepší), jeden druhému nerozumí, pokud nehovoří právě vymyšlenou řečí, a stejně tak jsem jim moc nerozuměl ani já. (30.04.2016)

Rok 1933 znamenal pro domácí kinematografii jeden z rozhodujících okamžiků. 25. ledna byly slavnostně otevřeny moderní filmové ateliéry na Barrandově, které brzy zaujaly pozornost zahraničních koncernů. A v této vzrušené atmosféře vzbudila zájem diváků i kritiky česko - polská koprodukce nové veselohry s Vlastou Burianem. Ten si za pouhé čtyři roky existence zvukového filmu vydobyl výsostné postavení takřka po celé kontinentální Evropě (zejména v Německu a Rakousku) a jeho popularita měla být využita i ve prospěch polských ateliérů Falanga. Námět sovětských autorů Iljy Ilfa a Jevgenie Petrova obratně přepracoval Karel Lamač, který z neznámých důvodů přenechal režii celého projektu svému příteli Martinu Fričovi. Ten byl ovšem vytížen několika rozpracovanými filmy v Československu a tak polské koprodukci nevěnoval dostatečnou pozornost. K Burianovi byl přiřazen oblíbený polský komik a kabaretiér Adolf Dymsza, jen stěží se vyrovnávající živelné nátuře a improvizačnímu vodopádu krále komiků. Snímek postrádá provázanost jednotlivých sekvencí a tříští se do několika samostatných kapitol, pojatých spíše ve stylu americké němé grotesky (eskapáda s nalezenými křesly). Kameramanské fiasko Antonina Wawrzyniaka navíc doplňuje technicky bídný stav neúplné kopie. I přesto nezbývá než hořce litovat, že podobných omylů a uměleckých proher nevzniklo více. Sledovat totiž na plátně Vlastu Buriana v jakékoliv konstelaci je dnes pro milovníky neopakovatelným zážitkem. (28.12.2008)

Burianovská komedie na hranici klasické grotesky. Uběhaná, téměř akční, plná situačního humoru, který však utlačuje tradiční Burianovu slovní ekvilibristiku. Bylo to sice netradiční, stejně jako uvržení Buriana do polských reálií, bohužel to příliš nefungovalo. Stejně jako nefungovala dvojice Burian-Dymsza. Jsou nekompaktibilní a navíc ve snaze přizpůsobit se jeden druhému nakonec oba v kompromisech utopili svou osobitost. A když na to přijde tak nefungovala ani dvojice Frič-Waszyński. Jakoby se nemohli dohodnout co vlastně chtějí natočit a nemyslím, že ten dojem vyvolává neúplnost dochované kopie. Občas selhává i tempo a některé scény jsou očividně přetažené, i když kdo ví, třeba prvorepublikové publikum bavila pětiminutová scéna Burianova převalování na tvrdém "loži". (15.07.2012)

Možná i díky československo-polské koprodukci a potřebě méně mluvit má 12 křesel má do jíste miry kouzlo a punc němého filmu. Poláci si chtěli (vy)užít Vlasty Buriana a poslali ho jako Ferdinanda Šuplatka vlakem do Varšavy za dědictvím tetičky kapitalisty. Zde mu přidělili Adolfa Dymzsu (Baginskeho) alias Wladyslawa Klepky a tím vytvořili kvalitní komediální dvojici. A pak se může rozjet děj za částečněho využití kvalitního sovětského námětu soudruhů Ilfa a Petrova, který byl několikrát v několika zemích adaptován a pravděpodobně bude i v budoucnosti. Nicméně tato středoevropská a západoslovanska verze je první filmovou apadptaci. Škoda, že se nedochovalo devět minut filmů, třeba by tam byla stejně dobrá scéna jako spirituální seance. Stejně jako uživatel Mol jsem si všimnul nápisu Precz z Hitler( pryč s Hitlerem) a hákového kříže na zdi antikvariátu. (27.11.2017)

Při hodnocení tohoto filmu je nutné mít na mysli ještě více dobu a její kontext, které provázely jeho zrod. Teprve potom je možné přihlížet k tehdy netradičnímu koprodukčnímu česko-polskému propojení a k hodnocení tandemu Burian-Dymsza. Zdá se mi, že přenesení do polských reálií bylo šťastné právě tak jako Burianovo napojení na rozporuplnou osobnost polské kabaretní múzy. Skutečnost, že film se se svou poetikou snad nejvíce blíží dobovým americkým vzorům končícího "zlatého věku grotesky" i špičkovým filmům OSVOBOZENÝCH, režírovaných rovněž Fričem, činí KŘESLA historicky mimořádně zajímavá a přínosná. Některé nedostatky, více či méně právem vytýkané mými předkomentátory na tomto fóru, se jeví ve světle této souvislosti a zejména celkové úrovně burianovské filmografie jako pominutelné a překlenutelné. Burianův výkon tak i v tomto případě naznačuje skutečné možnosti tohoto mimořádně nadaného dramatického umělce, které dalekosáhle přesahují někdy až příliš lidovou produkci stále nepřekonaného "krále komiků". (14.02.2010)